Paprika – na stránkách i obrazovkách

Jasutaka Cucui, jeden z nejvýznačnějších science-fiction autorů Japonska, patří ve své domovině mezi ty spisovatele, jehož dílům se daří i v podobě kinematografické. Jeho „Dívka, která proskočila časem“ z roku 1967 byla zfilmována hned třikrát, z toho jednou jako anime. Pohledům kreslířů neunikl ani další Cucuiho slavný román, Paprika. Posvítíme si na obé, knihu i film.

Paprika

Paprika tištěně

Více než 15 let před Inception, avšak takřka 30 let po Kdo chce zabít Jessii (ostatně, toto téma by vydalo za pěkný samostatný článek) přišel Cucui ve svém románu Paprika s myšlenkou přístroje, který umožňuje sny jiné osoby nejen číst, nýbrž do nich i vstupovat. Geniální vynález je prozatím stále ve fázi vývoje, nicméně jeho dva tvůrci Kosaku Tokita a Acuko Čiba se již nacházejí na užší listině aspirantů Nobelovy ceny. A přístroj samotný je využíván k psychiatrickým úkonům. Často nelegálně.

Prominentní klienty totiž léčí Acuko poněkud progresivnějšími metodami, při nichž používá svoje mladší a výrazně vyzývavější alter-ego Papriku, snového detektiva, který neváhá nalézt prapůvodní příčinu psychických poruch svých pacientů. A to klidně poněkud lechtivějšími metodami (jsme v Japonsku; snad jste nečekali, že Papričina paprička zůstane netknutá?).

Základní myšlenka však slouží k rozehrání vrstevnatějšího příběhu plného intrik a podrazů ze strany Inuiho, asistenta ředitele ústavu, v němž Acuko s Tokitou pracují. Inui a jeho nohsledi, vyznavači temných kultů a homosexuálních libůstek, se s touto dvojicí pustí do otevřené „snové války“. Nekalé. Tak nekalé, že zahrnuje prostředky od znásilňování po přenášení schizofrenie.

V úvodu knihy nás Cucui až přehnaně dlouze seznamuje s prostředím příběhu, s postavami, jejich vztahy, či „pojmologií“ věci – od technologie po psychoanalytické teorie. Nutno podotknout, že postav je zbytečně mnoho (některé by se daly – i s přihlédnutím k dalším částem děje – velice snadno vypustit), takže se v nich člověk, obzvláště pokud není ani trochu navyklý na japonská jména, může snadno ztrácet. Čtenáři také díky pomalému rytmu úvodní části chvíli potrvá, něž se do knihy skutečně začte.

Jeho trpělivost však Paprika postupně odměňuje, zaujetí textem roste ruku v ruce s tempem vyprávění, které se v závěru zvrhne v regulérní literární technoparty, svou nápaditostí a zběsilostí – „zřetězuutrže­ností“ – nikoliv nepřipomínající seriály anime.

Přestože je hlavní postavou sebevědomá žena (kromě několika epizodních výjimek jediná ženská postava knihy), je Paprika místy až šovinistickým textem. Nejsilnější Acučinou (případně její „superhrdinské“ identity Papriky) schopností je spoléhat se na pomoc mužů-ochránců. SPOILER: V nejvypjatější scéně knihy se dokonce poddá muži, který ji chce znásilnit, s myšlenkou, že si toto alespoň užije. KONEC SPOILERU. Kromě tohoto případu však lze říci, že chování postav je naprosto uvěřitelné.

Cucui vytvořil nápadité a působivé dílo, které však působí jistou neučesaností. Dojem nekonzistence, který při čtení Papriky vzniká, je pravděpodobně způsoben původní formou textu, který vycházel v časopise jako román na pokračování. Pokud ve vašem životě někdy nastane potřeba shánět psychoanalytika, po přečtení knihy se budete hodně rozhodovat, kterého vyberete.

Paprika rozhýbaně

Kdo jiný by měl režírovat dílo předního japonského sci-fi spisovatele, než přední japonský režisér anime? Satoši Kon jistě patřil (do své předčasné smrti na rakovinu v roce 2010) k největším talentům mezi mladými režiséry tohoto subžánru. Jeho posledním filmem byla právě Paprika.

Jako film patří mezi velice úzkou skupinu těch snímků, které PŘEkonávají svůj literární předobraz (ač v tomto případě jde o pouhý příslovečný chloupek). V lecčem sice za Cucuiho knihou zaostává, úspěšně se však zbavuje jejích neduhů.

Film, v němž spisovatel Cucui namluvil jednu z vedlejších roliček, při převyprávění knihy vypustil mnohé linie a vrstvy (např. Nobelovy ceny, táhnoucí se knižním příběhem jako sotva postřehnutelné vlákno, na němž jsou složky příběhu zavěšeny). Paprika kvůli tomu sice na jedné straně ztrácí hloubku, na straně druhé však značně ubylo i postav a komplikovaných vztahů mezi nimi – a Konova verze tak působí uceleněji, kompaktněji a hlavně svěže.

Více než thriller o souboji mocných připomíná anime verze detektivku, která však nic neztrácí z nápaditosti knihy (snad kromě erotického náboje, jehož měla literární verze podstatně více). Po bok Acuko se do pozice hlavního protagonisty posunul policejní komisař Konakawa, který v knize nedostal tolik prostoru. Konova imaginace ve spojení s kongeniálním soundtrackem přesahuje veškeré čtenářsko-divácké očekávání, závěrečný rozšup v jeho podání nepůsobí tak nesourodě v porovnání s předchozími částmi, neboť na něj poukazuje i v průběhu děje. Dokonce uhladil a napravil další negativní dojmy knihy – v jeho rukou je Acuko mnohem soběstačnější a emancipovanější (změny se dočkala i inkriminovaná scéna), Kon dokonce prohlubuje (v knize prakticky nevyřčené) lehce schizofrenní kontury konfliktu mezi ní a její snovou verzí. Shrnuto – výjimečná podívaná a pro fanoušky anime jeden z povinných kusů.

Na závěr nutno dodat, že mi bylo potěšení se s oběma Paprikami seznámit. Třeba, když budu hodně chtít, navštíví i mě jedné noci ve snech. Snad pak nebude nutné měnit prostěradlo.

TRAILER:

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Další články autora

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. vzhledem k tomu, že jsem knihu nedávno dočetl a film viděl, dovolím si pár poznámek.

    *Kromě tohoto případu však lze říci, že chování postav je naprosto uvěřitelné.*
    no, tak s touto tezí by se dalo úspěšně polemizovat. postavy často jednají docela nelogicky a to jen proto, aby se pohnul tím “správným” směrem. navíc hlavní záporáci (osanai i inui) jsou typičtí komiksoví zloduši, kteří by v reálném světě nedokázali ovládnout ani malou násobilku.

    popravdě film mi byl podstatně sympatičtější, to provedení snese různé nedostatky (plytkost, nelogičnost, přílišná schematičnost), které při čtení bijí do očí.

Zveřejnit odpověď