Politika v SF

Chronologicky vzato. Asi první politickou SF byla Moorova Utopie. Svému autorovi přivodila nemalé problémy, ale přesto ho proslavila, a dokonce dala název celému subžánru. Já osobně jsem ji nečetl, takže popojedem. Dlouho, dlouho nic. Frankenstein moc politický není a Poe také politiku nechal odpočívat. Verne se pevně držel našeho reálného světa, do SF jen občas nakoukl prostřednictvím technických hračiček. Řekl bych, že filmové adaptace Verneových románů jsou o dost političtější, ačkoli také jen ilustrují politickou situaci autorovy doby. Wells v tomto směru nepronikl o mnoho dále. Zkoušel ve Stroji času nahlédnout do budoucnosti a popsal tam jakousi zdegenerovanou společnost. Víc mě nenapadá, ale neznám všechna jeho díla.

Čapek. Válka s mloky je jistě dost politická, Bílá nemoc jakbysmet. Čapek byl demokrat a humanista, svými pracemi útočil na imperialistické a totalitní režimy. Nikdy nepředpokládal a nepředkládal alternativu k demokracii, ta pro něj byla posvátná.

Za mořem mezi tím vznikala fiktivní království, círařství a jiné feudální říše. A to nejen ve fantasy. Většině vesmírů SF spisovatelů vládla hierarchie šlechty. Pravděpodobně proto, že si autoři jen stěží představovali celogalaktické sčítání hlasů… Nebo proto, že taková politika je mnohem dobrodružnější a akčnější než jakákoli předvolební agitace. Nabízí se mnoho napínavých zápletek, které nehrozí jakoukoli podobností s aktuálními politickými problémy, a proto mohou být oddechovou literaturou. Ovšem tam, kde politika nebyla nutná, bylo vždy jednodušší se jí vyhout úplně. V Evropě vypukla válka a hard SF bez politických ambicí bylo to, co mladí čtenáři časopisů chtěli.

2. Polovina dvacátého století

Zatím jsem psal o vývoji až do doby zlatého věku. Moc toho nebylo, SF v té době měla jiné ambice a cíle. Co se dělo po polovině 20. století? Dinosauři SF se probouzejí. Nejdříve ale o situaci na naší straně tehdejšího bipolárního světa.

Pro ty, kdo se nechtěli účastnit socialisticky realistického umění, zbyla možnost bojovat o práva SF. Ta byla po počátačních rozpacích (Co tomu řeknou nahoře, říkal si ředilel nakladatelství) uznána jako užitečná. SF měla rozvíjet polytechnické zájmy mládeže, líčit šťastnou budoucnost a kydat špínu na západ. Zpočátku se tak dělo. První Lemova díla byla naprosto “politicky korektní”, až později si dovolil myšlenku komunismu zesměšnit v Kyberiádě (Mimochodem naprosto geniálně a stručně – vysvětlil, proč je komunismus nesmysl). O dalších Lemových dílech zde na Scifiworldu najdete mnoho materiálů. Přečtěte si na Scifiworldu také mou recenzi na Limes Inferior Janusze A. Zajdela, je to vlastně hodně politická kniha.

A co čeští autoři? Ludvík Souček v Cestě slepých ptáků agitoval proti Američanům vskutku mocně. Ostatní se, pokud vím, tomuto vyhýbali. Ondřej Neff začínal ještě za totality, ale jeho starší díla jsem nečetl. Do politické literatury se asi dostal až po revoluci. Josef Nesvadba myslím nikdy nebyl příliš politický, zabýval se spíše etikou techniky. Zajímavé jsou také texty emigrantů a disidentů. Z těch, které znám, jsou asi nejvíce SF Desperádos informačního věku Jiřího Drašnara. Je to skoro cyberpunk.

Zajímavé jistě je, jak na tom byl velký bratr, Sovětský svaz. Bohužel dostatečně podrobně znám jen dílo bratří Strugackých. Ti byli podle mého názoru až neuvěřitelně odvážní. Psali poměrně otevřeně o fízlování, byrokratické tuposti, vymývání mozků, militarismu maskovaném za mírotvorství a jiných nešvarech své domoviny. Vřele doporučuji. Politická satira a SF k sobě vůbec mají nečekaně blízko. Nezapomenutelná je pro mě například povídka Kira Bulyčeva Jednotná vůle sovětského lidu. V ní zvídaví mimozemšťané slíbí každému národu vzkřísit jednu mrtvou historickou osobnost, demokraticky zvolenou. Politbyro v tom vidí šanci na uvolnění leninova mauzolea, ale lid nakonec volí dost nepoliticky.

Doba studené války v literatuře za velkou louží

Když už píšu o politické SF, nesmím zapomenout na George Orwella. Asi bude nošením dříví do lesa připomínat vám Farmu zvířat, přiléhavou alegorii na budování socialismu a 1984 děsivou vizi totalitní společnosti založené na neustálém dohledu obousměrnou televizní obrazovkou. Přesto by bez nich byl tento článek dost neúplný.

Nebylo asi političtějšího hard SF spisovatele než Heinleina. Jeho specialitou bylo vymýšlení nejrůznějších politických systémů (většinou dost pravicových) a jeho postavy snad v každém románu vedly politické debaty. V Hvězdné pěchotě směli volit jen ti, kdo si to zasloužili, v Cestě slávy byla vláda řízena kyberneticky a pro veřejnost zastoupena sexy vládkyní. V knize Měsíc je drsná milenka Heinlein píše o revoluci na měsíčních koloniích a revoluce, to je především politika. Politické motivy jsou také v jeho knihách Friday, Cizinec v cizí zemi a dalších. Heinlein byl vždy militaristicky založený a zároveň ve všech svých pracech kladl velký důraz na svobodu jednotlivce. Svoboda jednotlivce podle Heinleina s sebou však vždy nesla velké množství zodpovědnosti a Heinlein vždy zdůrazňoval, že svobodný život je složitější než život nesvobodný.

Vrchol všech děl týkajících se budoucích galaktických císařství bezesporu tvoří Asimovův cyklus Nadace. Asimov na různých svazcích cyklu pracoval na přeskáčku celý život a na Nadaci je dobře patrný přechod od kratších próz nabitých akcí až po rozvleklé bichle, jaké psal na konci života. Z pohledu politické SF Nadace představuje ojedinělou utopistickou snahu dovést lidstvo k všeobecnému štěstí prostřednictvím vědeckého předpovídání budoucnosti. Asi se nebudete zlobit, když prozradím, že nakonec celé lidstvo skončí v harmonickém splynutí myslí.

Frank Herbert nenapsal jen cyklus o planetě Duna, ale je to jeho nejznámější dílo. Přestože Herbert byl ekolog, a proto Dunu stvořil jako fiktivní ekologický systém, nechal svou planetu zapadnout do těžkých politických sporů ještě více než do červivého písku. Politika na Arrakisu je také feudální a za zmínku stojí především díky své logické provázanosti s ekologickými a ekonomickými (Přepravní gilda) podmínkami.

Ray Bradbury je podle mého názoru na jedné lodi s Orwellem. 451° Farenheita určitě a Marťanská kronika patrně také řeší podobné otázky svobody a humanismu.

V této době se také začíná tvořit specifický žánr alternativních historií. Nevím jistě, kdo byl první, ale Muž z vysokého zámku je jistě skvělý příklad. P. K. Dick v něm poukazuje na silnou souvislost mezi politikou a kulturou konkrétních národů. Přečtěte si také moji recenzi na jinou alternativní historii: Železný sen Normana Spinrada. Čert ví, proč se většina alternativních historií točí kolem druhé světové války. Řekl bych, že právě v ní měl svobodný svět natolik namále, že prostě mnoho lidí napadá co by kdyby… Vlastně jsem kdysi četl jednu alternativní historii týkající se první světové války, byla to povídka Sebevražda od Claude Cheinisse.

Zdaleka ne každý bral politiku vážně. Douglas Adams vesmíru přiřkl šílený politický systém složený z prezidenta showmana, který má za úkol upoutat pozornost, a izolovaného pošuka, který o všem rozhoduje.

Ve tvorbě fantastických společenských a politických systémů vynikal také Jack Vance. Fascinující je třeba společnost popsaná v povídce Měsíční můra.

Doporučuji vám také mrknout se na politicky zaměřený román Kurta Vonneguta Mechanické Piano.

Politické SF posledního desetiletí 20. století

V posledních deseti letech 20. století se toho ve světě, zvláště u nás, hodně změnilo a scifi literatura na to samozřejmě reagovala. Je zvláštní, že nyní tolik východoevropských autorů popisuje svět budoucnosti tak temný a krvavý. Vlády v dílech porevolučních autorů většinou padly, nebo jsou oslabené, moc přebírají nadnárodní korporace, malé bojůvky, nebo rovnou emzáci.

Myslím si, že tento jev není ani tolik projevem pesimismu, jako spíše snahou o zasazení děje do zajímavějšího prostředí a vytvoření nějakého konfliktu, kolem kterého je možné vystavět zápletku. Pro ty, kteří publikovali před pádem komunismu, je to možná jen využívání jejich předtím nerealizovatelných nápadů. A samozřejmě jde i o určité varování.

Ondřej Neff v Miléniu popsal svět, kde všemocné nadnárodní společnosti ovládají celé státy a jejich prostřednictvím mezi sebou válčí. Doufejme, že se tahle vize nenaplní. Jedinečná je také Neffova Tma. Neff totiž píše o skutečných politicích a o tom, jak reagují na strašlivou katastrofu. Setkáváme se s naší vládou roku 1996 a sledujeme, jak brutálně je rozprášena bandity.

V budoucnosti utopené v chaosu násilí a všeobecného úpadku si také libuje výborný Vladimír Šlechta. Jeho povídky, které se často objevují v Ikarii, patří k tomu nejlepšímu z tohoto oboru. V Polsku se podobnými světy zabývá Rafal A. Ziemkiewicz. Sbírka jeho povídek u nás vyšla u AF167. K tomuto směru asi patří i mistr Jiří Kulhánek. Většinu těchto modelů spojuje několik znaků: Západ je nadále stabilní, území střední Evropy však ovládají zločinecké organizace, většinou z východu. Každá z nich ovládá malé uzemí a bývají často etnicky diferencované. Vlastně taková balkanizace. K tomu už snad proboha nedojde.

Rozpad států však nemusí znamenat naprostý chaos. Alespoň to tak vidí Neal Stephenson. V Diamantovém věku už státy nemají smysl, protože nedokáží účinně vybírat daně. Lidé se organizují do struktur víceméně územně nezávislých, většinou podle své kultury.

Ve fantasy stojí určitě za zmínku R. E. Feist, jehož Imperiální sága napsaná společně s J. Wurstovou zobrazuje svět plný nádherných politických intrik. Dále Eddings (Tamuli) a Sapkowski (Zaklínač-romány). Fantasy, pokud totiž není zrovna hrdinská, se často zabývá také různými politickými spory, ovšem vždy feudálními.

Shrnutí

Máme tu utopie, antiutopie, alternativní historie, a pak tu většinu SF, kde politika nehraje žádnou roli. Například Star Trek by se dal považovat za utopii, ale utopistická společnost ve Star Treku je jen proto, aby se autoři mohli lépe zaměřit na to, o čem Star Trek je. Podle mého názoru je především o etických problémech.

Utopie je častou volbou autorů, kteří se politikou ve svých dílech vlastně zabývat nechtějí. Zabývat se jí chtějí spíše autoři antiutopií. V těch je vždy dost problémů k řešení a politika je jeden ze způsobů jak je řešit. Jiným způsobem je boj. Opravdové antiutopie však jsou o problémech neřešitelných a končí tragicky.

Válka je vlastně jen politický nástroj, alespoň v našem světě to tak je. V SF tomu tak být nemusí ( Joe Haldeman – Věčná válka), ale většinou bývá. A protože válečné konflikty jsou běžným tématem SF, je jím vlastně, byť okrajově, i politika. Dobrý přiklad je třeba Bájná loď P. J. Farmera.

Alternativní historie je s politikou spřízněna asi nejvíce. Většina těchto alternativních “co by kdyby…?” se totiž odvíjí od změny v některé politické dějinné události.

Běžné uspořádání společnosti, tak jak je známe dnes, je také velmi častou kulisou scifi. Ale většinou jen kulisou. Feudalismus je běžný nejen ve fantasy, ale i ve scifi, ke bývá vladař s feudálním titulem často spíše diktátorem. Jo a taky otrokářská společnost a prvobytně pospolná společnost. Prostě historií osvědčené typy. V budoucnosti se asi můžeme těšit na vládu kapitálu, nebo vědecky řízenou společnost. V případě ohrožení útokem z vesmíru převezme moc armáda a je dokonce možné sjednocení světa pod jednu vládu. A to jsou jen ty nejčastější případy, úplně jsem vynechal výstřední politiku některých fyzicky hodně odlišných mimozemšťanů.

Existují samozřejmě i politické knihy bez scifi obsahu a takových je většina. Politické thrillery, z nichž některé jsou na samé hranici fantastiky píše Tom Clancy. Také některé vážně míněné knihy některých politických teoretiků a politiků jsou hodně fantastické. Netvrdím že zábavné nebo zajímavé, ale fantastické určitě. Bohužel se občas najde někdo, kdo by je chtěl realizovat.

Závěrem bych řekl, že politika kterou známe z televize a novin je dost nudná záležitost a nedivím se, že se jí autoři scifi věnují tak málo.

© Jaroslav Houdek, ScifiWorld