Rozhovor s Viktorem Janišem

Jak vlastně Viktor Janiš, člověk uznávaný jako znalec dobré literatury, k fantastice přišel?

K fantastice jsem přišel poměrně záhy – tuším že ve druhé třídě jsem začal číst verneovky, ovšem klíčové pro mě bylo setkání se SF antologiemi Stalo se zítra a Vlak do pekla či s romány Nonstop a Den trifidů. V osmdesátých letech se ze SF překládalo málo, o to lépe se vybíralo a pečlivěji redigovalo, takže jsem nabyl mylného dojmu, že co SF kniha, to perla. Ne že by u mě v devadesátých letech onen scifistický „pocit úžasu“ vyprchal, jen jsem se musel naučit mnohem lépe vybírat.

Říká ti vůbec něco dnešní domácí scéna?

Z domácích autorů jsem dnes opravdu zvědavý jen na Františka Novotného, na zbytek mi prostě nezbývá kapacita. Přece jen musím udržovat krok s vývojem angloamerické beletrie, což je beztak nad síly kteréhokoli člověka, když jen v Británii každý rok vychází 6000 románů. Ale česká beletrie se naštěstí neomezuje jen na tu žánrovou, a tak čtu vše od Urbana, Hakla, Jandourka a samozřejmě od Škvoreckého a Kohouta.

Kontakt s autorem bývá pro překladatele k nezaplacení. Kdy se ti tentokrát hodil nejvíce a může se takové spojení ukázat někdy i jako nevýhoda?

Takový Pavel Dominik „svého“ Rushdieho nikdy nežádá o vysvětlení té či oné sporné pasáže. Tvrdí, že překladatele a autora pojí pouto důvěry, které by hloupá otázka mohla naleptat. Já takové obavy nemám, přesto však možnosti vyptat se autora používám jen v krajním případě, pokud vše ostatní (slovníky, encyklopedie, Google) selže. Konzultace je samozřejmě namístě v okamžiku, kdy člověk autorovi najde chybu, kterou nelze jednoduše odstranit. Jen díky Susanně jsem se dozvěděl, co přesně je „fol-de-lol“, co si mám představit pod pojmem „dressing trousers“ a že fráze „on the other side of the rain“ je skutečně její slovní ražba, a ne nějaký obskurní idiom. Velmi mi pomohlo, že mi po obsáhlé diskusi o konotacích a asociacích spojených se slovem „raven“ povolila udělat z něj v češtině havrana (a to ve spojení Král Havran).
Nevýhodou by se korespondence s autorem mohla ukázat ve chvíli, kdy by se stal překladatel na něm příliš závislý, kdyby na něj přehazoval své domácí úkoly – až by to autora otrávilo a přestal by spolupracovat. Anebo kdyby se tak jako Kundera jal autor svého překladatele kontrolovat a svazovat mu ruce. Nic z toho mi ale nehrozilo. 

JSaPN je označován za „viktoriánský román“, můžeš shrnout význam toho označení a objasnit překladatelská úskalí, na která si při práci narazil?

Pozor, nejde o román z viktoriánské éry, ale z doby regentství. Děj se odehrává zhruba v letech 1806–1817, kdy v Británii namísto šíleného krále Jiřího III. panoval princ regent – královna Viktorie nastoupila na trůn až roku 1837. Clarková nezakrývá, že ji co do stylu nejvíce ovlivnily romány Jane Austenové, bylo tedy logické, abych i já hledal odpovídající stylovou rovinu ve výtečných českých překladech Austenové z pera Evy Kondrysové. Šlo o stovky maličkostí, například do jaké míry budu překládat anglické „oh“ uvozující přímou řeč, zdali každé „daresay“ musím opravdu překládat jako „odvážil bych se tvrdit“ (či jestli někdy nestačí obyčejné „nejspíš“), ale i důležitých rozhodnutí: jak kompenzovat autorčiny pravopisné archaismy, jak překládat slovo fairies, jak překládat sousloví King Raven či zdali je vševědoucí vypravěč románu muž či žena. A přitom se neustále hlídat, abych se nedopustil nějakého anachronismu.

Román se ve světě setkal s velkým ohlasem a vysloužil si řadu prestižních cen, co bylo podle tebe příčinou tak bouřlivého přijetí a bude to samé platit i pro český trh?

Na začátku všeho byl dobrý příběh, který okouzlil Neila Gaimana a redaktory i manažery nakladatelství Bloomsbury. Neil Gaiman Susannin román vychválil na svém populárním blogu, nakladatelství zase neváhalo investovat do masivní reklamy i do 1250 recenzních výtisků, aby knížce zajistili náležité novinářské pokrytí. O zbytek se už ale postarali samotní čtenáři: doporučili knihu svým známým, napsali na ni úctyhodných 600 recenzí na Amazonu, koupili si ji nejen pro sebe, ale i pro své kamarády jako dárek. Samotná reklama by nestačila: třeba románu Diane Setterfieldové Thirteenth Tale, který se těšil srovnatelné marketingové podpoře, se prozatím prodalo 13 500 výtisků – zbývá tedy prodat „jen“ 516 000 výtisků, aby si zasloužila zálohu ve výši 800 000 liber.
Odhadnout reakci českých čtenářů si netroufám, určitě však bude nejvíc záležet na tom, jak zareagují čtenáři mimo naše žánrové ghetto. Dejme tomu ti, kteří už vyrostli z Harryho Pottera a kteří se poohlížejí po něčem složitějším, ovšem stejně nápaditém.

Na překlad se tentokrát čekalo až nezvykle dlouho, co bylo – vedle tvé všeobecně známé snahy odevzdat vždy co nejlepší výslednou práci – hlavním důvodem zdržení?

Pravda, ten překlad mi trval rok, i když papírově neměl zabrat víc než šest měsíců. Zjistil jsem, že přeložit jeden tisícistránkový román je těžší a zdlouhavější než přeložit čtyři dvousetpadesátistránkové. Největší měrou se na tom zdržení krom nepříjemné chronické nemoci podepsala má pitomá přepečlivost hraničící s pedanterií. Pro většinu překladatelů práce končí v okamžiku, kdy si jednou přečtou překlad v počítači, vytisknou ho na tiskárně a odevzdají ho do nakladatelství. Já ho místo toho dal dohromady celý tým lidí, kteří Clarkovou četli a jejichž připomínky jsem průběžně zapracovával (nakonec se ten román četl před odevzdáním do tiskárny třináctkrát). Nejtěžší pak bylo trefit dobový styl, najít pro něj ten správný klíč, lépe řečeno si ho vypilovat – a na těch bezmála tisíci stránkách udržet. K tomu si připočti ověřování reálií z napoleonské éry, konzultace s odborníky na vojenství, mořeplavbu, konzultace s autorkou, stránkové korektury, náhled zanesení korektur, přínosné dohadování s výbornou redaktorkou z nakladatelství Alman, náhled zanesení druhých korektur… to vše, aby čtenář dostal knihu bez jediné chyby. Vím, že je to meta prakticky nedosažitelná, ale pořád se o ni člověk musí snažit.

Jaký máš vlastně vztah ke kouzlům a magii jako takové, myslíš že je škoda, že v našem světě – na rozdíl od toho fiktivního – magie nefunguje?

Narodil jsem se do světa, který je podle Maxe Webera „odkouzlený“, není tedy divu, že ze mě vyrostl racionální skeptik a že mi jsou třeba vyznavači Aleistera Crowleyho k smíchu.  Ovšem magie ve světě Susanny Clarkové není nijak lehká a přístupná. „O magii mi ani nemluvte. Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ běduje v románu ministr Canning. Kouzlit tam až do samotného konce mohou jen pánové Strange a Norrell. Zato v našem světě dosáhla technika takové úrovně, že si s magií vůbec nezadá, ale na rozdíl od ní lze jejích výdobytků využívat poměrně demokraticky, stačí zaplatit. A někdy ani to – to, že se Skypem můžu zavolat komukoli na síti, mi ještě pořád připadá jako malý zázrak.
Ovšem přemíra techniky asi taky škodí a vede k nostalgii po časech, kdy na světě bylo ještě nějaké tajemno. A podporuje chuť číst si příběhy, v nichž se nevyskytují žádní projektoví manažeři, ale prsteny, jimiž stačí jen otočit a… 

JSaPN je jedním z mála fantastických děl, která dokázala překročit hranici mezi fantastikou a „literaturou“ i v očích obecné kritiky, co je k tomu podle tebe potřeba?

Přispěla k tomu celá řada důvodů: ohromná představivost Susanny Clarkové, dovednost, s níž dovedla pospojovat celé trsy příběhů do uhrančivého celku, plastické podání postav, které rozhodně nešustí papírem, a v neposlední řadě její rozkošná evokace dobového slohu, láskyplný vztah k jazyku oné éry, který nepůsobí ani v nejmenším samoúčelně.

Překlad fiktivního historického díla může být mnohdy těžší než překlad reálně historické práce, bylo obtížné poznat, kde končí skutečnost a začíná autorská fantazie?

Tak tohle naštěstí problém nebyl, od začátku bylo jasné, které osoby jsou vymyšlené (Strange, Norrell, Drawlight) a které historické (Wellington, John Murray). Veškeré magické záležitosti byly samozřejmě vymyšlené… vlastně až na jednu výjimku: elfí království „Pity me“, v češtině Litujtemě, je skutečné anglické město v durhamském hrabství.