Tolkienové – Spor v zákulisí

O Pánovi prstenů už se napsalo mnoho a mnoho řádků, většina se jich ale zabývala pouze tím, jak byl film natočen, jak moc se držel původní knižní trilogie nebo kolik vydělal milionů. Zatím byly distribuovány pouze dva filmy této série a už nyní je jasné, že se zapíše do dějin kinematografie, jako nejvýdělečnější a nejdelší na sebe navazující série velkofilmů všech dob.

Jaké je však pozadí tohoto nablýskaného pozlátka? Ve skutečnosti se Pánem prstenů nesou rozporuplné nálady. Série očekávaná, ať už skalními fandy či běžnými čtenáři Tolkiena, totiž způsobila příliv dohadů o tom, jestli se film měl vůbec natočit. Příkladem může být rodina dnešních Tolkienových, přímých potomků Johna R.R. I v rodině přímo důvěrně zasvěcené do tajů Středozemě se totiž rozbouřil spor mezi synem Christopherem (78) a vnukem Simonem (43), který dal otevřeně najevo, že podporuje zfilmování a výtvarné ztvárnění dědečkových fantasií, dosud zanesených pouze v podobě písemností. Spor již před pěti lety přerostl v otevřený konflikt, který vyústil v to, že právě pět let již spolu syn a vnuk Tolkiena nemluví. A důvod tohoto sporu? Christopher Tolkien tvrdí, že Pán prstenů nebyl stvořen pro vizuální podobu, která mu podle něj může jen uškodit.

Upřímně řečeno, nejde vstoupit do tohoto sporu a nebýt ovlivněn jedním z názorů více či méně. Podle mě totiž mají pravdu oba z Tolkienů, ale větší pouze jeden.

Začněme tedy raděj hezky od počátku, kde byl J.R.R Tolkien, který se narodil 3. ledna 1892 v jihoafrickém Bloemfontainu. V Africe nepobyl nijak dlouho a brzy se přestěhoval do Anglie, kde na univerzitě v Oxfordu vystudoval staroanglickou literaturu a jazyk, načež se v témže oboru stal profesorem. V průběhu dvacátých let vydal čtenářsky nijak atraktivní knihy jako „Slovník střední angličtiny“ (1922) nebo kritické vydání středověké romance „Sir Gawain a Zelený rytíř“ (1925). Teprve publikace  „Hobit, aneb cesta tam a
zase zpátky“ (1937, česky v roce 1979) ho vynesla k vrcholům literárně-kritické smetánky a přinesla mu slávu společně s celosvětovým ohlasem.

Jeho prestiž nestoupla bezdůvodně. Tolkien byl totiž tak pečlivý spisovatel, že svou zemi postavil takřka kámen po kameni, obrazně řečeno bych si Tolkiena představoval asi jako chlapíka potloukajícího se s dýmkou po zahradě a přerovnávajícího semínka okurek v půdě s pinzetou v ruce. Tolkien se nezastavil u podrobného popisu mapy Středozemě, vykreslení postav, stvoření ras elfů, hobitů a trpaslíků, čímž posunul smysl těchto slov do jiných mezí, než jak je chápali generace před ním, ale on propracoval historii své Středozemě tisíce let nazpět, přispěl k vytvoření umělého jazyka jako elfštiny, která mimochodem je jazykem funkčním, elfology užívaným. Troufám si říci, že takovou snahu jako on nevynaložil nikdo jiný při konstruování struktur svého světa.

U Hobita však celé Tolkienovo dobrodružství pouze začalo, neboť již v té době pracoval na trilogii Pán prstenů (1954-1955). Vložil do ní úplně všechno, co ho zaujalo ve všech světových mytologiích, nejvíce těžil z těch severských a vůbec se snažil aplikovat na svůj svět abstraktní odrazy reálného světa. Jak moc je podobný strach z Mordoru a strach tehdy budící fašismus nebo bolševismus na východě? Z úst samotného profesora bylo slyšeno, že za hobití Kraj považuje okolí Oxfordu a že on sám se považuje za hobita. Pravdou je, že se nedožil věku jako jeho Bilbo Pytlík, tedy 111 let, ale zemřel před 30 lety, 3. ledna 1973 v Oxfordu. Jeho dílo tuto dobu ale přečkalo, s časem nabralo na vážnosti a oblíbenosti.

Abych se ale vrátil k hlavnímu tématu. Samozřejmě toho napsal víc, ale zmíním už jen Silmarillion (1977, česky poprvé 1992), v němž dokonale rozebral právě historii a postavy Středozemě. Bohužel se vydání této knihy nedožil a musel ji dokončit jeho syn Christopher.

Za svého života Tolkien naprosto odmítal zfilmování svých děl. Měl k tomu pádné důvody. Věděl, že zatím neexistuje dostatečná filmová technika, která by dokázala ztvárnit jeho fantazii aniž by výsledek nevypadal směšně. Věděl, že síla jeho fantazií tkví právě ve čtenářově fantazii. Nechtěl nikomu servírovat příběh úhledně srovnaný na podnosu, přál si, aby se každý čtenář ztotožnil s jeho ideami jinak, rozdílně, podle sebe. Důvodem mohl být také filmový komplex. Film totiž může být lepší nebo horší než svá předloha. Ani jeden případ není pro původní předlohu příznivý. První varianta je jasná. Lidem v hlavách při shlédnutí špatného filmu cvakne: špatný film = špatná kniha, naopak při shlédnutí dobrého filmu si člověk půjde rychle přečíst předlohu. Bude si v ní však představovat film a bude jí porovnávat s ním, ne obráceně. Zjednodušeně to znamená, že jako Froda si představí Elijah Wooda a jako Gandalfa sira Iana McKellena = nepoužije vlastní fantazii.

Jenže i když byla jeho myšlenka ubránit svou knihu filmovému znásilnění dobrá, nedokázal ji uhájit a byl v roce 1968, pět let před svou smrtí, z finančních důvodů nucen prodat filmová práva. Ty následně putovaly přes Saula Zaentze a Miramax do rukou New Line Cinemy a nedlouho poté už si Jackson začal připravovat nádobíčko ke stvoření filmu, jaký tu ještě nebyl.

A tak jsme se opět dostali k dilematu, jestli měl být film natočen nebo ne. Simon Tolkien se k věci postavil z úhlu propagace, výdělku, zisku. Bylo mu jasné, že zfilmováním trilogie se opět zvedne prodej knih několikanásobně, že získá publicitu, že jméno Tolkien nezůstane zapomenuto. Pohled na věc Christophera Tolkiena je zcela odlišný a prozaičtější. Před filmem byla trilogie uznávaným literárním dílem, dávajícím vzniknout fantasy jako takové. Po zfilmování se mohla stát pouze rekvizitou k velkofilmu plnému hrdinství a místy přehnaného patosu. Rázem ze dne na den ji mohla předem spousta lidí zavrhnout, protože se jim jednoduše nelíbil film. Byl to risk jít s Jacksonem do takové náročné akce, jako je posbírání všech střípků v knihách profesora a udělat z nich ucelený obraz. Mladší Tolkien, Simon, Jacksona podpořil, i když to pro New Line Cinemu příliš neznamenalo, neboť ji v jejím sejfu hřála filmová práva, ale mohla to být pro celý filmový štáb dobrá morální podpora a reklama, znamenající, že přímý potomek J.R.R Tolkiena jim drží palce. Jaký měla tato hádka dopad? Simona Christopher potrestal vyloučením z obchodních záležitostí firmy a měl na to nejspíše právo. Christopher Tolkien, syn J.R.R. Tolkiena, správce všech záležitostí týkajících se ho a znající nejlépe svého otce, měl ale největší právo o těchto záležitostech mluvit a rozhodovat. Jaký je tedy výsledek? Pravdu má dle mého názoru, který zde není nijak podstatný, asi Christopher, Simon jen částečnou.