Eliáš Sattler vzkazuje: kdo se bojí, nesmí do divadla

Divadlo je zvláštní svět, ve kterém vedle sebe musí existovat mnoho svérázných jedinců s různými názory a zálibami. Jenže když jeden z nich začne škodit, je na čase s ním zatočit. A přesně proto přichází na pomoc soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler!

Svoji prvotinou s názvem Smrt má vůni inkoustu (recenzi najdete ZDEokouzlil Vilém Křížek nejen čtenáře, ale zaujal i odbornou veřejnost – cena Jiřího Marka pro nejlepší českou detektivku roku 2017 hovoří za vše. Zároveň si však autor nastavil laťku řádně vysoko, a tak jeho druhý román, Strach za oponou, logicky vzbuzuje vysoká očekávání.

Vůně zločinu

Celá historie ohledně vzniku postavy Eliáše Sattlera a jeho příběhů je sama o sobě zajímavá. Sattler je totiž skutečná historická postava, a zároveň jeden z prvních historicky doložených soukromých vyšetřovatelů, kteří v Čechách působili. Ještě zajímavější na celé historii je fakt, že přítelem a pomocníkem tohoto vyšetřovatele byl jakýsi Adam Křížek. Křížek, Křížek – ano, ta shoda jmen není náhodná. Jedná se totiž o autorova dědečka, útržky jehož příhod loví jeho vnuk z paměti a dává jim literární formu (celý rozhovor najdete ZDE).

Samozřejmě, v příbězích je obsaženo hodně fikce, protože od dob rozprav s dědou uplynulo již mnoho vody a v paměti Viléma Křížka rozhodně neulpělo vše z řečeného; zároveň je ale třeba říct, že autor si dal opravdu velkou práci a nastudoval i tentokrát historické reálie do nejmenšího detailu. Proto se v ději vyskytuje spousta reálných postav a míst, a celý příběh doslova dýchá úžasnou starosvětskou atmosférou. Mimochodem, Křížek na konci knihy zařadil stručný přehled postav, aby měl čtenář ponětí, s kým měl v textu tu čest; a mezi řádky přidal pár vět o studiu historických pramenů, které vás přinutí uvažovat o tom, jaká mravenčí práce asi musela napsání tohoto románu předcházet.

Píše se rok 1913 a Nové německé divadlo kypí životem. Nový ředitel, Heinrich Teweles, však musí čelit nečekaným problémům. V divadle totiž začne řádit fantom. Tentokrát se nejedná o inscenaci Fantoma opery, ale o skutečného záškodníka s cílem znepříjemnit život celému osazenstvu a narušit doposud plynulý chod celé divadelní mašinérie.  Jenže ono známé „Show must go on!“ platilo i v minulosti, a tak se ředitel rozhodne pod záminkou experimentu s vůněmi během představení pozvat Eliáše Sattlera, aby se pokusil potížistu vypátrat a ansámbl divadla mohl opět volně dýchat.

Experimenty s vůněmi nejsou zcela samoúčelnou záminkou. O Sattlerovi totiž bylo známo, že mu při vyšetřování pomáhá jeho nadměrně vyvinutý čich. Pachatele dokáže poznat podle voňavky a silné vůně nebo naopak zápach mu mohou způsobit pořádné bolení hlavy. To však neznamená, že je osoba vyšetřovatele degradována na „policejního psa“. Sattler má totiž pořádně pod čepicí a logická dedukce stejně jako poctivá detektivní práce při hledání důkazů mu nejsou cizí.

Prodej to, co umíš

Jak se ukáže, je Křížkova volba místa celého případu vskutku geniální. Divadlo totiž nabízí širokou škálu osob od pěvců, sboristek, dirigentů až po divákovi neviditelné kulisáky, osvětlovače či švadleny. Osob je hodně a každá a autor nutí čtenáře přemýšlet, kdo by mohl z dané situace něco získat. Začíná velká Křížkova hra, ve které předhazuje čtenářům jednotlivé drobné stopy, vede je do slepých uliček a nechá detektiva dělat dílčí pokroky, aby vzápětí mohl veškerá podezření rozprášit a začít pěkně odznova.

Zároveň s tím dostává autor skvělou příležitost prodat čtenáři vše, co nastudoval. Proniknout do divadla, jeho chodu, slangu a zvyklostí musela být také zatraceně těžká práce. Na druhou stranu – prohlásit, že úvod, byť trochu rozvláčnější, je pouhou exhibicí s cílem pochlubit se čtenářům svými znalostmi, by bylo rozhodně nefér. Křížek si tímto způsobem připravuje půdu, rozehrává širokou škálu postav a přidává další incidenty, aby si mohl nebohý čtenář lámat hlavu, kdo za vším vlastně stojí. Skládá spletitou mozaiku příběhu a zatahuje čtenáře do její sítě, aby nakonec nechal Sattlera vystoupit na pódiu se senzačním odhalením. I soukromý vyšetřovatel totiž podlehne duchu divadla a rozhodne se sehrát oku libé představení.

Všechno správně, pane Křížku!

Ve Strachu za oponou je těžké najít nějakou slabinu. Jak již bylo řečeno, snad jediný problém může být poměrně dlouhé rozehrávání příběhu, ale podobný postup důkladného budování základů byl použit už v předchozí Křížkově knize.

Jinak však můžeme pouze chválit. Postavy jsou uvěřitelné a většina z nich má své malé tajemství, které může otočit celé vyšetřování úplně jiným směrem. Křížek si dá spoustu práce s představením jednotlivých osob, popisem jejich rolí v rámci souboru a divadla jako takového… Všichni působí vcelku uvěřitelně, od ředitele po nabručeného osvětlovače; snad jen chování dámy, která se dobrovolně uvolí dělat vyšetřovateli (v utajení) doprovod a zasvětit ho do tajů divadelního zákulisí, je krajně podezřelé.

Dobře je postaveno i vyšetřování samotné. Sattler a jeho věrný pomocník Křížek sbírají klepy a důkazy a po krůčcích postupují až k odhalení viníka. Tentokrát není Sattlerův čich prostředkem, který by zásadně vyšetřování ovlivnil – sem tam sice vypomůže, ale nefunguje jako deus ex machina a mnohem větší roli v rozkrytí záškodníka sehraje prostá dedukce.

Anotace sice napoví o případu mnohem více než jsme byli ochotni prozradit v našem textu, ale nemějte nám za zlé, že jsme tak nesdílní – vždyť o překvapení jde v detektivce především. Necháme tedy na ctěném čtenáři, ať se příběhem prokouše pěkně sám.

Bez výhrad je i autorův styl vyprávění. Je vidět, že Křížek je spíše technickým typem, protože se nevrhá do žádných sáhodlouhých popisů a vypráví spíše věcně. Na druhou stranu prostředí divadla vyžaduje smysl pro dramatično, a Křížek dokázal v tomto směru vdechnout vyprávění onoho potřebného ducha, takže nad prkny, která znamenají svět, se vznáší kouzelný genius loci. Celý příběh vyvolává ve čtenáři „ten správný pocit“, podařilo se vybalancovat správnou míru přehrávání a jevištního pozlátka. I dialogy jsou uvěřitelné a nešustí (povětšinou) papírem.

V celkovém souhrnu lze jen říct, že Strach za oponou nebude s velkou pravděpodobností chybět mezi nominovanými na nějakou prestižní žánrovou cenu. Snad jen prvotní překvapení z osoby vyšetřovatele odpadlo, vše ostatní zůstalo oproti prvnímu románu kvalitativně beze změny, a tak je čtenářům servírován zábavný, umně vyprávěný příběh v pozvolném tempu. Vše šlape jako na drátkách; a kupodivu to jde i bez akčních pasáží.

A na závěr je třeba ocenit také autorův smysl pro humor. Křížek sám naznačil, že mu lichotí, když jsou jeho hrdinové srovnáváni s velikány detektivní literatury. A tak ve slabé chvilce nechává s potutelným úsměvem svého čichově nadaného vyšetřovatele fidlat na housle…

Vilém Křížek: Strach za oponou

Vydal: Mystery Press, 2019

Obálka: Jan Klimeš

Počet stran: 272

Cena: 299 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď