Příběh spalovače mrtvol

Nakladatelství Plus rozjelo projekt Objevené portréty a první tah dostal na starost Jan Poláček se svým možná trochu bombasticky nazvaným dvojportrétem Příběh spalovače mrtvol. Jaký tedy byl Ladislav Fuks, tvůrce pánů Mundstocka, Kopfrkingla nebo Heumanna?

19758

V první části knihy autor svým charakteristicky poetickým jazykem ve střípku z roku čtyřiasedmdesátého vykresluje Fukse jako muže čerstvě po padesátce, žijícího ve svém systematickém nepořádku v bubenečském bytě. Ač člověk silně introvertní, Fuks zažívá i drobné slasti, jakou je například pozorování sošných mládenců z nedalekého gymnázia, či večerní sešlosti s oblíbenými přáteli, ale i nepříjemné setkání, které zajistí dva vyšetřovatelé sedící v béžové škodovce.

Poláček čtenáři tak postupně odkrývá svůj obraz Fukse jako člověka nesmírně trpělivého a laskavého vůči své mamince a dobráckého vůči svému okolí, i když to si takové chování občas vůbec nezasluhuje. Nejen „přátelským“ dialogem v autě, ale i droboučkou dějovou linkou s jedním velmi důležitým zmizelým sešitem Poláček umně buduje pro mladší ročníky v této době již nepředstavitelnou příchuť tísnivosti a strachu o své blízké, která byla určitým osobám sledovaným státním aparátem stejně vlastní jako dýchání. Pasáže z roku 1974 jsou navíc prokládány retrospektivami z roku 1964, týkajícími se Fuksovy nepříliš podařené svatby.

Téměř devadesátistránková próza v závěru sestaví tvář Ladislava Fukse démonického kouzla zbavenou, ani zmiňovaná posedlost zrcadly a morbidními motivy dnes není nic odsouzeníhodného. Podle Poláčka je Fuks hlavně člověk z masa a kostí, snažící se v rámci své povahy a zvyků nevyčnívat z řady a vypořádat se s okolním světem podle nejlepšího vědomí a svědomí, což je podle některých téměř smrtelný hřích.

Jak se Poláček ve svém prozaickém portrétu trefil nebo netrefil ve svých dojmech k osobě Ladislava Fukse, osvětlí druhá, faktografická část, prozrazující pátrání po pramenech o Fuksově díle, podkladech k jeho nejslavnějším dílům, paralelou Fuksových postav k Fuksovi samotnému, nasátí genia loci přímo u dveří autorova bytu a v neposlední řadě rozhovorem s lidmi, kteří ho znali nejlépe – historikem Jiřím Tušlem, blízkým přítelem autorovým Radko Tobičíkem a zprostředkovaně i historikem Erikem Gilkem.

Nic nešlo ale stoprocentně hladce, jak dokazuje například nepříliš přínosný rozhovor s Jaroslavem Čejkou, či potíže s vyhledáním autorova hrobu, o škodlivých interpretacích ohledně určitých Fuksových životních postojů či příhod nemluvě. Ale nejen těmito momenty je faktografická část zajímavá, prioritním přínosem je analýza Fuksova autorského postupu, zrodu a evoluce jeho děl, plus mnoho velmi poučných poznámek nejen pro začínající autory.

Poláčkova kniha je obohacující na vícero frontách – esejisticky, publicisticky, faktograficky. Boří mnoho mýtů, které se s Fuksovou personou nehezky táhly mnoho let. Pro ty, kdo se zatím s Ladislavem Fuksem neseznámili, je Příběh spalovače mrtvol velmi atraktivním a čtivým průvodcem po duši člověka, který je dle svých vlastních slov sumou svých literárních hrdinů a hrdinek, přesto však ne zcela a tak Poláčkovi zbylo mnoho atraktivního k prozkoumání a objevení druhotně i čtenáři, kteří jaktěživ Fukse nečetli, ale i zarytými znalci, domnívajícími se, že je již nic nepřekvapí.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentáře

  1. To nakladatelství se jmenuje Plus
    a Tušl je historik ještě méně než Gilk. “o škodlivých interpretacích ohledně určitých Fuksových životních postojích” > postojů; “vypořádat s okolním světem” > vypořádat se

  2. Příběh Spalovače
    Rozhodně zajímavé čtení, které nenudí a čtenářům LF přinese spoustu zajímavého. Plus uřčitě zaslouží závěrečný přehled filmových zpracování autorových děl, na druhou stranu se nemužu zbavit dojmu, že podobně by mohlo být chronologicky představeno celé literární dílo, těch pár stránek navíc by nikomu neublížilo (nebo nahradit “zbytečnou” pasáž s Čejkou, který se o LF evidentně bavit nechtěl). Na druhou stranu je v rozhovoru s E. Gilkem naznačeno, že se knižně chystá literární rozbor díla LF, tak si autoři asi vzájemně nechtěli lézt do zelí… …i když, krátký soupis by fakt neuškodil, už jenom proto, jak různě, na přeskáčku a v torzech LF vychází a čtenář si mohl klidně odškrtat, co mu a co mu ještě chybí (dost jsem se třeba podivoval, proč Odeon nevydal Černovlasé Bratry, abych je pak našel jako přídavek ve Smrti Morčete i s bonusovou Lucy Fehrovou)… 🙂

  3. Poslyšte, pane Vaňku, stalo by se něco zásadního, kdybyste tuhle kurekturu třeba poslal přímo na mejl redakce?

  4. > stalo by se něco zásadního, kdybyste tuhle kurekturu třeba poslal přímo na mejl redakce?

    Asi nestalo… ale není to takhle rychlejší? 😉

    > o škodlivých interpretacích ohledně určitých Fuksových životních postojů či příhod nemluvě

    To zní zajímavě. Ale asi budu zklamán, dneska se škodlivě interpretuje kde co, nad čím by před patnácti, dvaceti lety ani pes neštěkl.
    Každopádně díky za tip na zajímavou knihu. 🙂

Zanechat odpověď