Zasmušile jsem capala za zbylými členy naší nevelké skupinky. Letní horko tetelilo vzduch nad poli a snad jen nezvyklá hejna havranů ukazovala, že něco není v pořádku. Nejvíc mě štvalo, že si mého vzteku nikdo nevšímá. Levou rukou jsem zdrhávala stébla travin a pak v dlani hodnotila, zda se povedl kohoutek nebo slepička. Kohoutek byl častější. Slepičky jsou asi ohrožený druh. Už jsem zahazovala asi pětistou hrst travních semen a nějak jsem nemohla přijít na to, proč se vlastně ještě vztekám. Pokukovala jsem, s kým bych navázala hovor a usoudila, že Ruw bude ten pravý, přece jen s mužskými se mi mluví líp. A tak jsem začala skupinku pozvolna dohánět a hledala slova, jak začít. Jenže najednou dostaly události poměrně rychlý spád. Než jsem stačila pobrat, co se vlastně semlelo, Scara uháněla jako by jí za zadkem koudel hořela a místo Ruwa stál na kraji cesty vlk. Vlk jak tele. Vlk se zakloněnou hlavou. Vlk, co vyje ve dne. Šokovaně jsem zůstala stát. Nohy mi od strachu vrostly do země. Nezmohla jsem se vůbec na nic. V hlavě mi vířily zmatené obrazy. První kloudná myšlenka, kterou se mi podařilo zastavit vír za očima, byla na můj seznam adeptů na ženění. Za dnešek z něj tímto zmizela další položka. Popadl mně hrozný vztek. Sama, uprostřed polí, neznámo kde, z ženicha je vlk a holka s mečem sedí na zadku uprostřed cesty.
„Co si sakra myslíte, že děláte?“ zaječela jsem poměrně hystericky.
„Takhle divný lidi………“ chtěla jsem dodat, že jsem takový divný lidi ještě nepotkala. A začala se přiblble usmívat sama sobě. Když je někdo chvíli chlap a chvíli vlk, je to ještě divnější.
Šermířka po mém jekotu křepce vyskočila na nohy, rychlým pohybem oprášila kalhoty a ani jsem nepostřehla, kdy se jí v ruce objevil meč. S rozkročenýma nohama stoupla mezi mě a vlka. Ten si však hleděl svého vlčího vytí a čím déle jsem ho poslouchala, tím méně jsem se bála. Z jeho hlasu čišel snad jen veliký smutek . Smutek a touha.

A znovu na cestě. Teda pokud se dá považovat za cestu, že jdeme teprve druhý den a ten prvý jsme ušli sotva čtyři míle. Musíme hodit kostrou, abychom do toho města došli ještě letos, honí se mi hlavou a občas pokukuji po Erže. Ta se vleče pár kroků za zbytkem skupiny a tváří na výsost uraženě. Marná snaha a plýtvání časem pokoušet se ženský pochopit. V noci se to k vám lísá a pak najednou, kvůli jedné neškodné podmínce vás div nevraždí pohledem.

Ptáci řvou, kytky smrdí, slunko žne, zkrátka nic nového na tom širém světě. Hromady zelených much se prohání krajem a užívají si blahobytu, který jim válka dává. Ani ostatní mrchožrouti nezahálí. Už z několika set kroků je vidět, jak je cesta linoucí se mezi poli zaplavena mračnem černých havranů a hlasité handrkování je již z dálky slyšet. Až si jeden připadá jak v nějakém přihlouplém hororu.

„A doprdele!“ neudržím se, když popojdeme o něco blíž a já v mrtvém podle černých kožených bot a nezaměnitelného stříbrného prstenu (tolik k mýtům o dlacích a stříbře, jsme prostě zranitelní, jako každý jiný, snad jen trochu odolnější) s rytinou tří propojených kruhů, rozeznám člena z mojí smečky. Jako ve snách se rozeběhnu k ležícímu tělu a že Scaru povalím na Rean mi ani nedojde. Prodírám se hejnem havranů, nedbám jejich rozhořčeného krákání a pociťuji zadostiučinění, když nějakého přišlápnu nebo nakopnu.

Tělo je ptáky zřízené fest. Místo očí krvavé důlky, z jazyka odraný cár, z proklovaného břicha se řinou smyčky střev a celé tělo je poseto dalšími rudými krátery všech velikostí. Řezná rána na krku zůstává však i nadále viditelná a stejně tak zůstalo i něco málo z rysů obličeje. Dost na to abych rozpoznal svého bývalého vychovatele Steela, dnes jednoho z osobních strážců Phana (vůdce mé smečky). Tento prvotřídní hajzl razil metodu biče a biče a umíralo se pod jeho rukama ve velkém. Já měl kliku, víc nehledejte, a žiju. Jenže nebýt jeho tak zůstanu, jen průměrným pěšákem a nikdy mě nenapadne pomýšlet na nejvyšší mety. Jen díky němu jsem tím, čím jsem a já ho nenávidím a zároveň ctím najednou. A teď mi tu mé prokletí i modla, velký nikdy neporažený Nathaniel Steel leží u nohou jako vykuchaná plyšová panenka, protože plnil rozkazy a nějaká svině ho v cizím světě podřezala zbaběle jak toulavé psisko.

Nakopnu posledního havrana, kterému se zamotal pařát do provazců střev, až kůstky zapraští a pták odletí obloukem daleko do polí, černá rozbitá hračka. V mžiku se proměním do zvířecí podoby, bez ohledu na následky zvednu čenich k nebesům a po vlčím začnu zpívat odvěkou pohřební píseň za padlé a pomstě.

Probouzela jsem se opravdu pomalu. Opatrně jsem rozlepovala jedno i druhé oko. V hlavě mi bzučel pořádný roj komárů. Jazyk jsem měla přischlý na patro a v puse chuť jako po plesnivém jablku. Sluneční světlo mi vypalovalo díru do očí a když jsem je otevřela naplno, komáři v mé hlavě zesílili na maximum.
„Co to ty trpajzlící pálí za utrejch?“.
Pak jsem si uvědomila, že se mi pod hlavou rytmicky pohybuje polštář. Pootočila jsem se a zjistila, že jsem přitisknutá k pochrupujícímu Ruwovi. K oblečenému Ruwovi. I já jsem byla kompletně oblečená. Se zájmem jsem si začala toho chlapíka prohlížet. Z večerního reje si pamatuju jen pár divných snů, hromádku peněz, ale jak jsem se dostala pod deku zrovinka semhle, jsem si opravdu nevzpomínala. Můj obdiv vzrůstal a zařadila jsem ho do seznamu možných ženichů. Ženichů? Darel? Vzpomněla jsem si na jeho neohrabané návrhy pod vlivem trpasličí samohonky. Inu, nevypadal bůhvíjak, ale dvě zdravé ruce měl, tak co by neuživil ženu. Posadila jsem se. Do čela mně sice udeřila kovadlina, ale když jsem chvíli seděla, ovládla jsem motání hlavy a začala se natahovat po lahvi z vodou. Při pití jsem začala oblížet naše tábořiště. Nejdříve jsem zaregistrovala, že oba trpaslíci jsou fuč. Scara se motala kolem opuštěného povozu. A Rean prováděla opodál nějaké cvičení. Nikdo jiný už v táboře nebyl.

„Co to děláš! Kde je Dareeel!“ zaječela jsem.
Scara na mně naštvaně koukla a Ruw vyletěl ze spánku a v momentě stál přikrčený zády k ohništi a obezřetně se rozhlížel.

„Co plašíš“ zavrčela Scara. „Je pryč a nevrátí se. A já chystám vůz k odjezdu. Chcete přeci dorazit do města ještě dnes.Asi odtáhl s trpaslíky.“

„Ne, vždyť mi včera sliboval, že mně neopustí!“

Scara obrátila oči v sloup. „Ty jsi husa, viď? Co s tebou? Každého chceš hnedka do chomoutu. Lek se a utek. Má rozum!“

Urazila jsem se. Ale i Rean a Ruw se na mně pobaveně dívali. Nikdo nic neřekl, všichni začali bez řečí balit svoje věci. Já utekla na lehko, takže jsem jen nešťastně přihlížela.

„Ve městě si něco koupíš. Peníze nějaké máme“ s úsměvem poznamenal Ruw. Naštvala jsem se ještě víc a zamířila jsem směrem, kterým jsem předpokládala město.

„Hej, tudy!“ upozornila mně Scara ukazující rukou na druhou stranu. Bylo mi do breku, ale rezignovaně jsem šlapala v povzdálí za naší malou skupinkou. Rozhodně jsem nechtěla zůstat sama.

Jsem v tomto zpropadeném světě sotva jeden den a už nevím, jestli to tu nenávidět nebo snad mít rád. Lesy a krajina vůbec jsou fajn. Vyvolávají ve mně staletí staré vzpomínky na mládí, však jsem v lesích vyrůstal, než se vše zvrtlo.

Lovci, útěk, marný boj, dlouhá cesta, smrad nemytých těl, urážky, bití, město, otroctví, vzpoura, vlastní menšina, vlastní smečka, pokus o převrat a zase útěk. Můj život a taky téměř šest set let v kostce. Kdybych netrpěl utkvělou představou, že ve středních letech je ideální čas na vedení vlastní smečky, mohl jsem si žít jinak. Měl jsem dobré postavení, vliv, slávu, uznání a bylo a je mi to málo. Úplný vrchol je jen jeden. Ale to mi myšlenky jedou nežádoucím směrem.

A negativa tohoto světa? Jeden tu nemá chvíli klidu, ty dvě holky jsem si k sobě nabalil sám, moje chyba. Ne už tak ta třetí, co si přitáhla kořena a chtivě kouká po pozdě schovaných mincích a už vůbec nekomentuji trpajzlíky. Prostě je z duše nenávidím a tak mě za šera praskajícího ohně, kdy už všichni spí, napadne prostinký plán.

Vstát je dílem okamžiku a přikrást se k trpajzličím zmetkům zažraných do partičky šachů je dílo okamžiku. Žel plán majznout a omráčit jednoho i druhýho a odnést je někam daleko se vzkazem brzkého naneshledání selhává a na Eržiných neklidných snech, ve chvíli kdy se natáhnu pro polínko připravené na podpal.

„Taky máš rád šachy? Bys mě mohl něco málo naučit.“ prohodí dvojsmyslně Erža, opilecky se uchichtne, hodí mi packu na rameno a já divže nevyletím z kůže. Jen s obtížemi aspoň navenek ukrotím následky šoku.

„Víš… je pozdě a já… jdu spát.“ leze ze mě.

„Báječný nápad, taky bych šla spát. Že si mohu vlízt k tobě pod deku?“ spiklenecké mrknití.

Tak se stane a k dovršení mé smůly ihned poté usíná pevně přimknutá ke mně. Paráda ukojení živočišných pudů se nekoná, odsun trpajzlíků na daleký sever do gulagu už vůbec a o vyřešení otázky mého návratu se radši neodvažuji uvažovat. Ráno moudřejší večera, teda doufám a zoufale se snažím bezvládnou Eržu setřást do pro mě snesitelnější polohy a dobrat se kýženého spánku.

„Vyklopte, čím tu kdo přitáhl pozornost bohů“

Scařino vášnivé zvolání mně vytrhne z přiopilého pohihňávání a otlapávání Ruwova kolena. Snažím se zaostřit její obličej přes oheň, ale nějak se mi to nedaří. Ta trpasličí pálenka má sílu! Scařiny ruce vypadají jakoby hořely. Nene, s tím pitím je potřeba přestat.

„Bohů? Jakých bohů? Jestli tahle země má nějaké bohy, musí to být pěkně krvežíznivá sebranka. Žádní bohové nejsou“! snažím se zachránit situaci. Kupodivu nikdo z lidí kolem ohně nevypadá, že by se mnou souhlasil.

„Jen aby ses nemejlila děvče“ zabručí spíše pro sebe starší z trpaslíků.

Poněkud vyplašeně hledám očima zastání alespoň u Ruwa, ale i ten zírá zamyšleně do plamenů.
Ozbrojené ženě hraje kolem koutků úst posměšný úsměv a kovář? Ten už z přemíry pálenky začal poklimbávat.
Zaraženě zapíchnu pohled do středu ohniště. Oni snad vážně věří, že bohové existují? No jasně, odmala se modlím, ale nikdy jsem si nemyslela, že nějací jsou. A jestli jsou, že by se o nás zajímali.

Ticho je čím dál trapnější. Nikdo na nikoho ani nekoukne.

„Jdu spát“ vyřeším situaci rázně.

„Někdo by měl hlídat“ podotkne šermířka

„Klidně spěte, my tady s Mladým potřebujem něco vyřešit“ povídá starší trpaslík.

Vděčně se chumlám do Ruwovy deky a téměř okamžitě usínám. Ze spánku mně vzápětí vytrhnou hlasy. Poplašeně vykukuju z deky. Venku je světlo a u vyhaslého ohniště ležím sama. Bojím se pohnout. Opodál zaslechnu nějaké hlasy. Nepoznávám žádný z nich. Rozhovoru pořádně nerozumím.

Pak ale zaslechnu: „Človíčkové a jejich směšné pachtění! Myslí si, že se můžou postavit proti nám?“

A to už nevydržím, stáhnu ze sebe deku a prudce se posadím, až se mi zatočí hlava.

„Bohové“ vykřiknu a najednou zjistím, že sedím u doutnajícího ohně, kolem pár spících zachumlaných postav a opodál dvě malé postavičky shrbené nad šachovnicí.

Slunce už před nějakou chvíli zapadlo za obzor a my jsme stále neměli kde složit hlavu na noc. V poslední vesnici, kterou jsme projeli, zřejmě noc před naším příjezdem někdo podpálil.

Kovář – ze kterého se mimochodem vyklubal docela příjemný, i když ne můj vkus malinko prostoduchý, společník – doufal, že složíme hlavu o vesnici dál.

Jenže už zdálky jsme viděli, že ani tentokrát se na nás štěstí neusmálo. Z vesnice zbyly jen ruiny. A jako nemilé překvapení navíc jsme odkudsi ze tmy zaslechli tlumený hovor.

Kovář se na mě podíval a prohlásil: „Mohli by to být žoldáci, navrhuji utábořit se na druhé straně vesnice a chovat se co nejtišeji.“

Zavrtěla jsem hlavou. „I tak by na nás mohli přijít, stačí záblesk ohně nebo zafrkání koní. Buď půjdeme dál, anebo zjistíme, kdo to tam je.“

Kovář pomalu přikývl, i když jsem viděla, jak neochotně. Připadalo mi, že nemá rád velké společnosti, ale přece jenom rozum zvítězil.

Nakonec to žoldáci nebyli. Našli jsme na nesourodou skupinku dvou trochu vylekaných žen, jednoho drsňáka a dva – u všech bohů! – trpaslíky. Zvláštní koho všeho dokáže náhoda svést dohromady.

„Zdravím vás dobří lidé!“zahalekal kovář. „Můžeme se ohřát u vašeho ohně?“

Po tvářích všech se rozlil větší či menší údiv a úděs nad naším příchodem. Viděla jsem, jak přejíždí pohledem moje vybavení jako by přemýšleli, jestli jsem žoldák nebo ne, ale kovářovo bodré chování je nakonec přesvědčilo přijmout nás mezi sebe.

Večer s nimi byl nakonec docela příjemný. Jídlo se nějaké našlo a trpaslíci vytáhli jakousi pálenku, která celou společnost rozveselila.Pilo se a bavilo než jedna z žen – ta obdařenější, které myslím říkali Erža – se zvedla, aby si ulevila. Krokem nejistým úměrně tomu, jak si zavdávala trpasličího truňku, se vydala do tmy.

Nedošla však daleko. Nohou zavadila o batoh ležící na zemi a po zemi se rozkutálely stříbrné penízky. Všichni najednou ztichli a všichni se podívali na mě, protože zřejmě usoudili, že jsem nejjasnější kandidát na zloděje.

„Tak fajn,“ prohlásila jsem. „Koukám, že lítáte v pěkném průšvihu. Jestli mi část těhle stříbrňáčků bude říkat paní, pomůžu vám odehnat každého, kdo by si je od vás chtěl vzít. Nevím, komu jste je vzali, ale navrhuju jet do města – bude tam bezpečněji a původní majitel tohohle pokladu vás tam jen tak nenajde.“

A já tam snad dostanu od kováře svoji odměnu…

Tři hromádky stříbrných penízků. Světlo ohně je barví dozlatova. A my tři sedíme kolem. Nikdo nemluví. Každému zřejmě v hlavě probíhá vlastní příběh o tom, co se dá s kulaťáčky udělat. Já se zimomřivě klepu v dece, kterou Ruw vytáhl ze svého batohu. Kolena přitažená pod bradou a očima přejíždím ze Scary na Ruwa. Oheň se jim odráží od očí a oba vypadají zasněně. Zrovinka když se natahuju pro další plínko, Ruw se našponuje a zadívá se přeze mně do tmy. Chci se zeptat, co se děje, ale zarazí mně rázným gestem. Poplašeně na něj koukám. V mihotání plamenů mám pocit, jakoby větřil. Pak velmi pomalým pohybem popadne meč, co nejspíš sebral některému ze žoldáků. Ve Scařině ruce se objeví dýka slušných rozměrů. A to už oba stojí. Já, abych nezůstala pozadu, shodím deku na hromádku peněz a z hromady dříví vytáhnu sukovici. Koutkem oka zahlédnu Ruwův pobavený pohled.

„No co je, praštit chlapa klackem do rozkroku u nás umí každá malá holka!“
Pokud chtěl něco odpovědět, nestihl to, protože zašustění, které se ozvalo ze tmy kdesi za námi jsem tentokrát slyšela i já. Moje vyděšené polknutí zřejmě slyšel každý. Ruw se však tváří klidně a sebejistě. Jeho pohled přejíždí ze strany na stranu a ani Scara nevypadá, že by měla strach. Stisknu hůl silněji, snad abych se tolik netřásla.

„Snad byste nás nemlátili!“ ozve se ze tmy bodrý hlas.

Scara spustí ruku s dýkou, Ruw zůstává napnutý.

„Přinesli jsme večeři, však vám v břichu kručí, že je to slyšet do půlky lesa!“

A to už i já ze tmy vidím přicházet dvě malé postavy. Jedna z nich nese za uši zajíce.

„A schovte si ty peníze, nevíte na koho narazíte!“

„Zase vy?“ diví se Scara.

„Zase ty?“ diví se podle délky vousů mladší trpaslík.

„Jistě, pane, ovšemže budete spokojen- jako vždy. Takže polovinu předem a polovinu potom. S vámi je radost obchodovat.“
Usmál jsem se sedíc na dubové židli v jedné z lepších a doposud stojících hospůdek v říši. Chlap v kápi odešel a já se začal balit.
Takže: dvě dýky, jednoruční kuše, jed do jídla, jed do pití, jed na potření zbraní, jed na… do batohu padaly lahvičky jedna za druhou a hezky to řinčelo. No jo, válka je fajn, konečně se my- poctiví nájemní vrazi- můžeme uživit, říkám si, když sháním ještě nějaké jídlo s sebou a obouvám si boty pod kolena. Já tu levou snad neobuju. Poskakuju po pokoji a lomcuju s botou. Pak mi to dojde. Botu otočím vzhůru nohama a k nohám mi dopadne váček s minulou nabídkou. Papír s podobiznou oběti jsem hodil do ohně a ještě jednou jsem se podíval na novou zakázku…


Asi po třech dnech na cestách jsem narazil na kraj, kde bych měl najít toho, kdo, řekněme, již brzy spáchá sebevraždu. Vesnice jsou tu vypálené, masové hroby na každé dvacáté míli. Hezký, budu tu jako pěst na oko, v měšťanských šatech a širáku s pavím pérem. Přidržím si jednou rukou klobouk a druhou plášť, a trochu se zapřu proti větru. Bude pršet, chtělo by se to někde schovat. Zrychlil jsem a zamířil k vesnici, která ještě vypadala jakžtakž celá. Na mostě jsem potkal nějaké lidi. Ne, to není on, usoudil jsem po důkladném prohlédnutí a zhodnocení s obrázkem uloženým v hlavě. Došel jsem k hospůdce a pokusil se pronajmout si pokoj.

Co se týče mé postavy: Profesionální nájemný zabiják teď prožívá zlatý věk. Země ve válce, spousta hlavounů, ještě více rivalů a málo ostražitosti mu dává příležitost vydělat si nemalé peníze. Své úkoly plní do posledního okamžiku, a vyloženě si je užívá. Nezabíjí hned (i když je schopný zrychlit, podle částky, kterou je placen). „Přátelství“ bere jako synonymum pro „peníze“. Možná se jednou zamiluje, kdo ví, ale taková pitomost ho snad nikdy nenapadne.
Co se týče vzhledu, má přirozeně příjemný, mladý, energický obličej. Celkem vysoká postava, vychrtlé ruce a lehké kruhy pod očima z věčné práce v noci mu dávají nádech tajemnosti. Málokdo ale pozná, že je to nájemný vrah- tedy pokud nevytáhne „nádobíčko“.

Jsem se toho zase jednou dozvěděl. Zrovna se hovor začal ubírat zajímavým směrem, když přilítla babice krčmářka a děvečka poslušně odběhla hledat ztracenou krávu. Vestu s nápisem POAST zahodím do jedné z krvavých louží, které se dosud nestačily uklidit, pobíhat s ní po tomto světě by vzhledem ke zděšení děvečky, asi nebyl ideální nápad a vyjdu ven na sluníčko. Vezmu to rovnou přes louku, tráva je vlhká a lepí se na kalhoty a usadím ve stínu pod lískovým keřem vlhko nevlhko. Jen tak na syrovo včetně skořápek zhltnu několik ptačích vajíček z hnízda uprostřed keře a spokojeně zavřu oči. Ano, měl bych raději přemýšlet, jak se dostanu do svého světa a doby, ale kam spěchat.

„… práce v hospodě? Vždyť Vovíska zabili.“ donese se ke mně hlas děvečky a zbystřím.

Druhý mě neznámy hlas jí poněkud podrážděně vykládá cosi o tom, že Vovísková hospodu jen tak nezavře, zkrátka nic co by stálo za zmínku. Až ke konci padne řeč na peníze a já zvýším pozornost. Za peníze se dá koupit lecco a určitě i můj návrat domů, jen vědět u koho. Ty husy se ani nesnaží mluvit potichu a tak slyším každý slovo naprosto zřetelně.

Tak dělit kořist, kulatý stříbrňáčky, by se děvčatům zachtělo a dobráka Dlaka by ani nepřizvaly. Nu nevadí, nepůjde-li hora k prorokovi, musí prorok k hoře. Děvčata budou mít společnost. Počkám, až odejdou a vydám se hledat most.

Šinula jsem se šnečím tempem po cestě a za mnou pomalu klopýtal můj kůň. Ztracená podkova z jeho kopyta však byla malá cena za vyváznutí životem. V těchto dobách není dobré potulovat se sama po cestách. Buď vás najde tlupa žoldáků, kteří si chtějí jen tak povyrazit nebo hladoví vesničané, kteří si přepadáním pocestných zajišťují obživu.

Pomalu mě dohnal jakýsi mužík s vozem. Přejel zkušeným pohledem mého koně a pravil. „Vidím, že tvůj kůň ztratil podkovu.“

Chytrák, protočila jsem v duchu oči v sloup a vrhla na něj znechucený pohled. „Všimla jsem si.“

Trochu překvapeně povytáhl obočí. „Jsem kovář, chtěl jsem ti pomoci,“ řekl mi se stopou povýšenosti v hlase.

Polkla jsem slova, co se mi drala na jazyk, stejně jako hrdost a nechala ho, ať se postará o mého grošáka. Přece jen cestování v sedle je rychlejší a příjemnější.

Kovář vytáhl všechno potřebné a dal se do práce. Až jsem se divila, co všechno je možné nacpat do jednoho vozu. Mě však upoutalo něco jiného. Vevnitř ve voze jsem spatřila pár mečů. Od takového tuláka bych čekala pokroucené kusy ocele se stopami rzi, ale tyhle meče už od pohledu mohly být chloubou kdejakého šlechtice.

Vzala jsem jeden do ruky a cvičeným okem jsem si ho prohlédla. Byl rovný a beze stop kazů, kresba na čepeli poukazovala, že ocel je správně zakalená a popouštěná. Seděl příjemně v ruce a co víc, byl dokonale vyvážený, až jsem měla pocit, že pluje vzduchem, aniž by ho vedla má ruka. Uznale jsem pohlédla na kovářova záda. Nechápala jsem, proč se plahočí na cestách. Mohl by klidně pracovat u dvora a jeho práce by byla vyvažovaná zlatem. Inu svět je plný podivností.

„Hotovo,“ oznámil mi kovář. Ani jsem si nevšimla, že skončil, zatímco jsem fascinovaně protáčela ten úžasný kus oceli v ruce a kochala se jeho kvalitou.

„Kolik by stál tenhle meč?“ zeptala jsem se. Přece jen měšec mi vesele cinkal po nedávno skončené práci. Navíc každá správná ženská by si měla umět udělat radost nákupem něčeho pěkného.

Kovář si mě zkoumavě prohlédl, moji zbroj, meč a dýky u pasu a nakonec i luk složený u koňského sedla. Snad jako by zvažoval, jestli jsem hodna jeho meče.

„Ten se nedá zaplatit penězi.“ To jsem čekala. Nadechla jsem se, že bych mu řekla, kam si ho může strčit, ale on pokračoval. „Nicméně když mě doprovodíš na cestě do města, bude tvůj.“

Překvapeně jsem si ho změřila. To pro něj má tenhle mistrovský kus práce tak malou cenu? Nebo doprovod zahrnuje i jiné služby? Ale co, bránit se umím, jen ať si něco zkusí. Přece jen cesta ve dvou bude příjemnější a bezpečnější.

„Dohodnuto.“


Moje postava je šermířka Je dcerou venkovského šlechtice, tak trochu černá ovce rodiny, proto se toulá po světě. Živí se výukou boje, drobnými šarvátkami a ochranou kupeckých karavan. Díky svému původu má tendence být trochu nadutá a pohlížet na obyčejné lidi svrchu. Má ráda dobré víno, rychlé koně a pěkné muže.

Cesta ubíhá pomalu. Salámovi se to moc nelíbí, ale nedá se nic dělat – objevuje se čím dál tím víc poutníků. Blábolí něco o válce a prchají několika směry, ale moc moudrýá z toho nejsem. No co, pořád je nějaká válka… Sleduji, kterat se blíží 2 věci: soumrak a les. Vesnice ani městečko nikde. „Dneska se bude spát v lese“ prohodím ke zvířatům. Almaře je to tradičně jedno a můj kůň se s tím také nějak vyrovná. A taky že jo, spokojí se s trochou ovsa a lesní trávy na mítince, kde zastavujeme. I mula povečeří podobně a já (po sesbírání trochy větví a vzplanutí ohně) také spořádám něco menšího. V malém kotlíku se mi povedlo spáchat velmi chutnou maso-zeleninovou šlichtu.

U malého ohně pak chvíli přemýšlím. Válka. Všude bordel, drancování, znásilňování, dezertéři (ne že by obyščejné vojáci byli o moc lepší)… Můj kovářský mistr mne učil nejen kovat, ale i bojovat. A vyprávěl mi mnoho věcí, o nichž se v baladách ani hrdinských ságách nezpívá. Nakonec se přinutím vstát a z hromady vybavený vezmu malí zvonící pytlík. Rozvěsit rozlničky po keřích kolem mýtinky netrvá dlouho. Ještě otep klestí k ohniště a se sekyrou a štítem uléhám ke spánku. YV tý kroužkový vestě nic extra pohodlnýho, ale člověk si zvykne.

Spím lehce, takže cinkot mne probudí okamžitě. Na východě teprve šedne obloha, což v lese není moc vidět, ale obrysy postav a tlumené nadávky registruju s větší blízkosti, než by se mi líbilo. Kopnu otep na ohniště, hodím po ní jiskru a hned je vidět 4 otrhané chlápky! No, teda spíš 3 a půl, jeden vypadá tak na hubených patnáct. Naštěstí mají jen krátké meče. a kluk dýku. Díky večerní přípravě už jsem plně vybaven k boji. Dva se na mě hned vrhají, asi v v touze mně překvapit. Sek jednoho kryju štítem, druhému sekyrou přetínám ruku v lokti. Padá k zemi a hlasitě krvácí. Ne že by krvácení vydávalo nějaký výrazný zvuk, ale jeho hlasivky u toho dost řvou. Ten první už stíhá útočit znovu. A zase do štítu, má to chudák smůlu. Bero ho naplocho hlavicí sekyry, ale nějak to neodhadnu se silou a můl Motýlek mu láme vaz. Rozhlížím se po zbylých dvou trhanech. Kluk je bílej jako cerstvé vápno a jen jektá zuby. tan poslední chlápek nik.. „Au!“ něco mě flákne do zad. Tak tady je. Vesta naštěstí drží – taky jsem si s ní dal práci. svět se zatočí (to bude tím, že jsme udělal kotrnmelec), ale vzpamatuju se rychle a stojím tváří v tvář čvtrtému pobudovi. Vypadá překvapeně. Ale jen asi na dva údary srdce, pak znovu zaútočí. Není špatnej a jeho meč vypadá mnohem lépe než zbraně prvních dvou. Dokonce s ním i umí zacházet. úder stíhá úder a naše síly vypadají poměrně vyrovnaně. Ale mám nápad! Při jednom útoku nastavím jeho meči místo šítu do cesty čepel Moptýlka. TŘÍSK! Na meči se objeví prasklina a velký zub. Trhan je otřesen. Vzápětí ještě víc, protože ho fláknu štítem po hubě. Klesá na kolena a se skučením plive zuby do mechu. Skláním zbraň a ustupuji.

„Dáš už pokoj?“ ptám se.

A nedá. Z kleku vyráží ke mně, v ruce dýku vytaženou odkudsi. Švihnu sekyrou šikmo vzhůru. Trhan padá bez poloviny hlavy a konečně umírá. Jde ke klukovi, který odhodil dýku a blekotavě prosí o slitování. DOtáhnu ho k ohni a vrazím mu vlídných pár facek. Pak teprve pravím: „Mluv. Proč?“

Dozvídám se zprvu nesouvislý příbeh o bitvě (necháopu s kým, chlapec to evidentně také moc neví), dezerci, hladu, útoku na hospodu. Kluk se postupně uklidňuje. Vidí, že ho stále nezabíjím. Nakonec se sám osmělí zeptat: „Kdo jsi, pane?“ „Kovář, jmenuju se Garem.“ Jen vrtí hlavou. Nezná mě, čemuž se ani nedivím. Nejsem nijak proslulý ;-) Několika stručnými slovy mu poradím, ať se vysere na drancování a zkusí jít nekde do služby. A válce ať se vyhne obloukem, nemá na to žaludek. Všechno odkývá. Stejně si bude dělat, co bude chtít. Už se rozednilo a já se pomalu chystám na cestu. Kluk (jméno jsem z něj nedostal) se také sbírá k odchodu. Jen jedno mu vrtá hlavou: „Pane Gareme, odkud máte tu sekyru? Kaprál (to byl asi ten třetí) se chlubil, že jeho meč trpaslíci vykovali a je lepšejší než kdejaká lidská čepel.“ Takhle dlouhý projev jsem od něj ještě neslyšel. Ale dop

Vak na zádech byl těžší, než se zprvu zdálo. Při běhu mi nějaký tvrdý předmět narážel do ledvin a brzy mě začala bolet ramena. Než jsem doběhla k lesu, tančili mi před očima myriády hvězdiček. Jakmile jsem se prodrala bariérou křoví do volnějšího prostoru lesa, zvolnila jsem tempo. Po chvíli chůze už jsem se odvážila i ohlédnout. Ztemnělý les mi toho k podívání mnoho nenabízel.

Padla jsem do mělkého dolíku, který tu zůstal po vyvráceném stromu. Nahmatala jsem měkké polštářky mechu a návěj tlejícího listí. Přitiskla jsem se co nejhlouběji a čekala co se bude dít. A nedělo se nic. Celou dlouhou noc se v lese nepohnulo nic, co bych nerozpoznala jako veverku, zajíce nebo sovu.

Musela jsem na okamžik usnout, protože mě cosi probudilo a já vyděšeně zírala do blednoucího nebe. Něco jsem slyšela. Pomalé těžké kroky, praskání rozhrnovaného roští a varovný křik sojky. …A bučení!

„No ty krávo!“ ulevila jsem si. Pohledem jsem propátrala okolí a pak nesměle vstoupila do vlhkého šera rodícího se dne. Vak jsem skryla do vyhnilého pařezu a zakryla vrstvou třísek a listí, neměla jsem sílu ho dál nést. Ozbrojená velkým kuchyňským nožem jsem se plížila vstříc zaběhlému zvířeti.

„Malino!“ zašeptala jsem údivem. Ten tvor, který mě vyděsil málem k smrti je kráva od Hrbatý Kozy. „Ty jedna mrcho, jdi domů!“ Strkala jsem do zvířete a snažila se ho otočit. „Táhni bestie!“ Uřízla jsem tenkou větev z jakéhosi keře a popoháněla Malinu ku domovu. Nebo aspoň ven z lesa. Jestli se kolem pořád toulají vojáci, bude lepší, když bude ta kráva pěkně na očích a já ještě pěkněji ukrytá.

Jenže Malině se nechtělo. Byla vyděšená zrovna tolik jako já, když stáje začaly hořet. Určitě se utrhla a utekla. A teď se bála jít zpátky. (Nemůžu jí to vyčítat, já se bála taky.) Tahala jsem ji, postrkovala, bila prutem… Každičký krok kupředu byl zaplacen desítkou nadávek.

Jakmile jsme se ocitly na poli, začala jsem se znovu rozhlížet, jestli někde neuvidím blížící se postavy, před kterými bych měla prchnout. Nedaleko se zvedal bílý dým a vítr ho rozháněl po obloze. Vydala jsem se tím směrem, protože po tom nočním úprku jsem docela ztratila pojem, kde se nalézám. Okolí tady beztak znám jen velmi málo.

Krajina byla klidná. Byla bych mohla uvěřit, že se minulé noci nic zvláštního neudálo. Bylo vidět i vesnici, jak si mírumilovně stojí ve svém údolíčku, netečná a téměř nezměněná.

Od dýmícího stavení se odloupla postava v podkasané sukni. I takhle na dálku jsem poznala Eržu – hříšně pěknou kuchařku od nás z krčmy. Svižným tempem stoupala do lehkého svahu a každou chvíli otočila hlavou. Pak nás, ehm tedy mě a krávu, uviděla a začala něco křičet. Nerozuměla jsem jí ani slovo. Ale asi to nebylo nic příjemného, protože když jsme se potkaly, byla celá rudá v obličeji a hned na mě spustila.

„Kde seš zalezlá? V hospodě je práce jak na kostele! A proč jsi vyvedla tu krávu?“

„Já ji nevyvedla! Utekla sama.“ Bránila jsem se chabě. „Jaká práce v hospodě? Vždyť Vovíska zabili.“

„A to si myslíš, ty huso, že Vovísková zavře krám a bude pro něj celej rok plakat?“

„Ale vesnici vydrancovali?“ začínalo mi docházet, že jsem panikařila zbytečně.

„Scaro, ty musíš být vážně šílená.“ Pak se Erža trošku pousmála. „Měli jsme štěstí, nebylo jich tolik a chlapi si poradili.“

„Kruci!“ zastyděla jsem se a upřela pohled na krk hovada „Já se ale nemůžu vrátit… víš… no já něco našla… a ukradla. Eržo, neříkej to na mě, prosím! Tamhle v lese mám schovaný vak naditý tím nejvzácnějším co si Vovísek schovával. A navíc je tam dobře pět tisíc ve stříbrných mincích! Neříkej to na mě!“ prosila jsem „Neříkej vůbec, že jsi mě viděla a já ti z toho dám třeba polovinu!“

Přikývla. Uvázala krávu do provazu a odcházela s ní zpátky do vesnice. Pak se ještě otočila a zavolala na mě. „Dnes odpoledne na horním mostě!“

Abyste rozuměli, kolem vesnice protéká říčka. Jeden most je přímo ve vesnici, to je ten dolní. A druhý most -horní- je dál po proudu, právě nedaleko lesa, kde převádí silnici vedoucí do tržního města. 

„Ty ženský tě jednou zničí.“ říkával Bel pokaždé, když mě tahal z průseru, který mi pletky s nimi způsobily. Teď téměř o dvě století později se zdá, že slova mrtvého bratříčka dojdou naplnění. Paradoxně v době, kdy mi ženský již nic moc neříkají. Když nemohu mít tu jednu…

Pohled mi přeskakuje jak jojo – pohozených vědra, chlapi s vidlemi, vědra, vidle – a snažím se vymyslet, jak nedopustit naplnění Belovy vize. Pravda zabít šest chlapů by nemusel být až takový problém, jenže to není ten nejšťastnější způsob jak se v tomto světě uvést. Konec konců mluvit umím, takže.

„Co je tu tak úžasného, že tak civíte?“ houknu k načuřeným čumilům. „Jste nikdy neviděli uprchlíka?“

„A odkud jsi, šupáku ?“ přiletí otázka od kolohnáta, se zuby jak noty na buben a jizvou přes půl huby. Být sedlákem holt není snadné živobytí.

„Ze západu z Priede. Pět dní cesty pěšmo. Teď je tam jen další spáleniště, ženský vošukali a ti, co se postavili na odpor, podřezali, jak podsvinčata.“ lžu, co to de a doufám, že nikdo z těch trhanů nebyl dál než v sousední vesnici.

„Takže zbabělec.“ Prohlásí Noty na buben. „Priede neznám, tak proč myslíš, že ti uvěříme?“

Takhle to bude na dlouho, hlesnu sám pro sebe. Takže jinak.“ Myslíš, že bych tu jen postával sám, kdybych putoval a raboval s bandou zrádců? Pokud jo, jseš vážně blbější, než se zdáš. Na tvým místě bych raději zašel na kořalku.“ a vykouzlím z kapsy dvě zlatý mince. Čím se zde platí, netuším, ale zlato je zlato snad v každém světě a hodím je do hloučku vidlonošů.

„Pokud jsi sám, tak si s tebou můžem poradit později, pojď.“ dá si konečně šéf vidlonošů říct a já se vydám do hospody. Peníz bohatě stačí na zaplacení kořalky pro všechny přítomné a ještě zbude dost na pořádný kus žvance i pro můj skuhrající žaludek. Za momentík mi přistane na stole kalíšek čiré tekutiny, místního dryáku zvaného Mačkadlice a pohledy plné očekávání se do mne opřou. Opatrně očichnu a chlupy v nose se naježí, jenže… kopnu kalíšek do sebe a s vypětím všech sil se snažím nevykašlat vlastní žaludek a zachovat si alespoň krapet důstojnosti. Na zem se ovšem v bezvědomí nesložím a tak se kolem začne ozývat pochvalné bručení. Na stole mi přistane talíř s pečínkou, že by tajné zásoby pro těžké časy, a další kořalka. Atmosféra se stává uvolněná, kecá se o všem a o ničem, jen ne o tom, co by mi pomohlo a já se zvolna propadám do nitra kocoviny. Dokonce i ta děvečka se na mě přestala až tak nedůvěřivě dívat a neječí pokaždé, když se za ní poohlédnu. Nutno říct, že děvče je pohledné (po pár deckách Mačkadlice to platí skoro o všech) a stálo by i za nějaký ten průser, honí se mi hlavou opilecké myšlenky.

„Dezztíry!!!“ pronikne ke mně odněkud zdáli, mít postavené hlídky se ukázal být počin k nezaplacení, raději nedomýšlet, kdyby jich nebylo. Netuším, kolik uplynulo času, když mě z příjemného lehce oplzlého snění s děvečkou a vědry vody v hlavní roli, probudí ženský jekot, dusot kroků a hluk převracených stolů, jak se pijani urychleně snaží vstát. Na nohou jsem mezi prvními, jen čapnu do pacek jednu ze židlí a stanu přede dveřmi Hrbaté kozy akorát, když dovnitř vpadne první ozbrojenec. Přetáhnu ho židlí po hlavě a úspěšně. Podle chroptění tipuji na rozdrcený ohryzek a odhazuji dále nepoužitelnou židli. Druhého v pořadí popadnu za bojovým nožem ozbrojenou ručku, zakroutím a dovolím si okamžik pokochat se pohledem na dobře odvedenou práci v podobě otevřené zlomeniny. Pro jistotu vyjevence pošlu do hlubin nevědomí dobře mířenou ranou mezi prasečí očka. O zbylé dva se postarají přátelé sedláci – drsný život sedláka. Další dezertéři v místnosti nejsou, ale o klidu si nechám zdát. Dusot kroků v patře nade mnou a hlavně smrad hořícího dřeva naopak svědčí o tom, že práce ještě je a bude. Naštěstí tato skupinka dezertérů nebyla nijak početná a tihle sedláci opravdu jsou tvrdí chlapci a tak boj končí dřív, než začal. Výsledek je sedm mrtvých ozbrojenců a dva místní včetně hospodského, který skončil s krkem proříznutým od ucha k uchu tak říkajíc. K tomu jeden z našich, který nejspíš nedodýchá druhého dne, několik

Hospodští povaleči mají zas oči jen pro Eržu. Jako obvykle, chlíváci. No, ale lepší, než kdyby se chtěli starat o mě. Já se o ně taky nestarám. To mě učil táta – čím míň toho víš, tím líp pro tebe. I když tehdy to možná bylo v jiném kontextu.

A teď jsem se té rady taky držela. Chlapi se vyhrnuli ven a nepřátelsky na kohosi pokřikovali. To jim asi někdo leze do zelí, respektive jejich milované Eržičce pod sukně. Ať si. Ať si třeba vyškrábou oči, polámou hnáty a kdo ví co ještě. Mě to nezajímá.



Když později krčma zavřela, uklidila jsem výčep i kuchyň a k bezvědomí unavená se zavřela ve svém pokojíku. Byla to maličká místnůstka až vzadu v domě. Věřila bych tomu, že dřív sloužila jako komora na košťata. Dostala jsem ji od krčmáře jen proto, že nejsem odtud. Však tady pracuju jen za byt a stravu, jak se říká. Zamkla jsem. A usnula dřív než jsem stačila zavřít oči.


Něco se dělo. Probudil mě křik, sténání a řinčení mečů. Dezertéři! Už přišli i do naší vesnice. Už jsou před krčmou. Pokřikují na sebe. Netrvalo to dlouho a začali se dobývat dovnitř. Ozval se hrozný hluk, když přední dveře povolily nátlaku útočníků. Slyšela jsem, jak vdusali do výčepu. Bylo jich tolik! Tříštění džbánů. A teď převalili sud. Mlátí do něj něčím dřevěným, možná židlí. Ne, teď to byl určitě meč. Dolehlo ke mně nadšené volání. Budou pít. Nevypálí nás. Skoro jsem si oddychla. Skoro! Nestihla jsem to, protože v chodbě zadupaly těžké boty. Krčmář si to s nimi jde vyřídit. Chudák. Sotva stihl říct „co to tady…?“, když se mu hlas zadrhl, zabublal a… Tupá rána mi prozradila, že padl na zem. A už nikdy nevstane. Dezertéři se vydali prohledávat zbytek domu.

Za oknem mého pokojíku vyšlehly plameny. Museli zapálit stáje.

Teď rozrazili dveře do kuchyně. Jdou blíž. Prohledávají spíž. Slyším nadávky. Taky jednu nadávku plivnu k zemi.
> Jak se odtud dostanu se zdravou kůží?< začalo panikařit jedno moje já.
> Oknem to nepůjde, i kdyby tam nehořelo. Je zamřížované.< Oznámilo mi suše druhé já.
> A za dveřmi stojí ti šílenci!< ječelo to první já.

Musím něco udělat.

>Nejlepší obrana je útok.< Upozornilo to druhé já.
> Nemám zbraň!< řvalo na mě to první.
> Ale mám nadání.< Uklidňovalo mě to druhé.

Ano mám nadání. Hodím po nich ohnivou kouli.
> A pak budu utíkat hořící chodbou, kolem hořících mužů?< optalo se mě zase to klidné, rozumné já. >Co raději světlo?<

Světlo?
> Oslepím je.<

Aha. Je tu hodně světla.
> Brzo nebude.< Mé druhé já se ošklivě uchechtlo.



Oheň hořel dál. Dřevo praskalo, plameny hučely, horko sálalo. Ale byla tma. Celý pokoj se topil ve tmě a temnota tvořila i jezírko kus pod oknem. Jen mezi dlaněmi se mi vznášela jasně zářící kulička. Ale nezářila ven, neviděla jsem vlastní ruce. Ona vpíjela světlo.

Někdo narazil ramenem do mých dveří. A znovu. Dřevo skřípavě protestovalo. Další náraz. Panty povolily. Do mého pokoje se nahrnuli tři nebo čtyři muži. Živě jsem si dokázala představit jak zmateně pomrkávali do černého prázdna. A teď si určitě všimli bílého bodu. Už se dívají všichni. Zavřela jsem oči. Hodila jsem kuličku přímo proti nim. Ozvalo se jiskřivé bzzzumk! Násilníci začali ječet. Já se rozběhla.

Proklouzla jsem kolem nich. S rychlostí, kterou by mi mohl závidět i vyděšený zajíc, jsem vletěla do kuchyně, popadla nůž a sekerku a prchala dál.

Jak je možné, že nekřičí „Chyťte ji!“??
> Neviděli tě.< Opatrně mě upozornilo druhé já.

A co si myslí, že se tam stalo?

Druhé já pokrčilo rameny.

Takže bych mohla…?

Asi ano. Ale rychle.<

Zastavila jsem, otočila se na patě a běžela do sklepa. (Naštěstí měl vchod ze dvora a ne z budovy.) Na hřebíku tam byl pověšený vak, speciálně upravený, aby se dal nosit na zádech. Sebrala jsem ho a nacpala do něj co nejvíce z tajných zásob. Krčmář už je potřebovat nebude. Náhodou jsem narazila do soudku na kyselé zelí, ten se převrátil a zacinkal. Zacinkal! Schované peníze! >Štěstí v neštěstí, že?<
> Je načase utéct.< Doráželo první já. <

Ve válce má hodnotu opravdu téměř vše, napadne mě při pohledu na mrtvé, kteří tu leží většinou nazí, jak je bohové stvořili. Ani se nezdržuji hledáním něčeho cenného a vydám se pryč. Mrtvoly vážně nejsou ideální podklad pro chůzi. Při každém kroku se mi packy nepříjemně zhoupnou nebo naopak lehce proboří, záleží na stádiu rozkladu jednotlivých nebožtíků. Střeva těch čerstvějších jako bonus při došlápnutí vypouští nahromaděné plyny, což dýchatelnost nijak nevylepšuje. Hudební kulisu mi na této bizardní pouti poskytuje početné hejno vran, bzukot myriád much a křupání kostí. „Kdepak svých očí se vzdávat opravdu nehodlám.“ zamumlám v reakci na mlsné vraní pohledy a s notnou dávkou zadostiučinění nakopnu nejdotěrnějšího opeřence.

Konečně se dostávám na okraj masového hrobu a stanu na rozbahněné cestě, kterou zde vyjezdili pohřební káry. Teď když je stabilnější terén, troufnu si pohybovat jen po dvou a proměním se do lidské podoby. Takto se mi přece jen budou snáz získávat potřebné informace. Vydám se po kolejích s tím, že mě časem někam musí dovést a začnu promýšlet, jak dál.

Priority jsou jasný. Někde najít nebo ukrást nějaký to čistý oblečení, umýt se a vůbec se tak nějak zkulturnit. Když jsem u té vody, tak si uvědomím, jak velkou mám žízeň a také žaludek se začne dožadovat svého dílu. Myšlenku, že bych se přiživil mrtvými v pohřební jámě, záhy zavrhnu, až takový hlad nemám… zatím a navíc lidské maso není nijak extra chutný, ať je jak chce uleželý. A v neposlední řadě by to chtělo, alespoň základní informace o tomto světě. Jméno země, kde se právě pohybuji, aktuální rok, něco málo o politické situaci… to je jen zlomek znalostí, kterými neoplývám. Jídlo, zevnějšek, informace, ne nutně v tomto pořadí.

Ponořen do plánů pro blízkou budoucnost dojdu až na zpevněnou hliněnou cestu, lemovanou alejí vyšní. Mrňavé kyselé bobule, kterými jsou doslova obsypány, vylučují naděje na uspokojení nabručeného žaludku a tak pokračuji dál. Šipka s nápisem Borale 3 míle však slibuje podstatně víc než zelené plody a já bezděky zrychlím. Jen abych vzhledem k tomu, že zem je evidentně zmítána válkou nenašel pouhopouhý spáleniště.

Borale se nakonec ukáže být vesnicí, která má stěží deset stavení včetně chlívků a králíkáren, ale na jakémsi plácku, který se s notnou dávkou nadsázky dá nazvat návsí, se nachází studna a budova s umně vyvedeným nápisem „U hrbaté kozy“. Prozatím zvolím studnu, u které se lopotí první živá osoba dnešního dne, tj. celkem pohledná (samoskou jen na člověka) ženština těžko odhadnutelného věku lopotící se s vědrem plným vody. S mottem „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.“ se jí vydám pomoci v boji s vědrem.

Břink-třísk! Břink-třísk! Cink, cink TŘÍSK! Csss! „No vida, ta radlice už bude hotová.“ povídám, vytahujíc zchlazený kus kovu z vědra s vodou. Za hodinu shrábnu výdělek – něco drobných a zeleniny, přeci jen je to chudší vesnice – a zase na cestu. Život potulného kováře není vždy růžový, ale kdybych chtěl sedět celý život na prdeli, zůstal jsem doma na statku.
Ještě opatrně naskládám nářadí a tu trochu vlastního kovu na mulu a pak pryč… „No no, Saláme! Nebuď tak hrr, už pojedem.“ jsem nucen okřiknout svůj dopravní prostředek koňského původu. „Podívej na Almaru, jak je hezky klidná!“
Kůň vrhne na mulu znechucený pohled a jen si odfrkne. Raději neprotahuji konverzaci a vylezu mu na hřbet. „Pamatuj na pravidlo – jednou mě shodíš a jdeš do salámu“ mkrnu na oře. Jen se se na mě přezíravě ohlédne, ale zarazí se, vida můj hladový úsměv. Raději se vydáme poklidně kupředu. Z odpoledne zbývá ještě půlka a tady je nuda. Kampak povede cesta dál? Prý je nedaleko nějaké městečko…

Moje postava je potulný kovář, střední postavy něco pod 25 let. Ne tak úplně obyčejný, o své minulosti prozrazuje jen málo a má některé zvláštní schopnosti. Trochu umí ovlivnit živel zemský a ohnivý, což mu umožňuje kovat značně kvalitní zbraně, zbroj i nástroje. Také s rozděláním ohně nemívá problém, ale za čarodeje by se neoznačil. Rád se hádá s trpaslíky o řemesle, protože jeho umění od nich nepochází, ovšem je na srovnatelné úrovni. Ozbrojen sekyrou, štítem a chodí v kroužkové košili bez rukávů, když nepracuje.

Cesta, společnice, která mě posledních pár let provází na každém kroku, vždycky mě někam zavedla ať už k problémům, nebo k radostem, nikdy jsem moc neřešil rozdíl člověk má brát to co přijde a nikde není řečeno, že každý den bude dobrý.
Hřmění jako by potvrdilo mé myšlenky, lehce zakleju a podívám se na nebe, je šedé jako ocel a ze severu se k němu přidávají černé mraky, člověk nemusí strávit na cestě tolik dní jako já aby pochopil, že se chystá pěkná bouřka, nu což v tomhle světě se vám mohou stát horší věci, než že promoknete.
Když se začnou snášet první kapky přehodím si přes ramena plášť a ukrajuju kroky dál, musí tu být přece nějaká vesnice, podle stop od povozů je tahle cesta celkem používaná. O pravdivosti mé doměnky mě brzy přesvědčuje okolní krajina plná obdělávaných polí, posečených luk a stád dobytka, který mě líně pozoruje a nedělá si nic z toho, že z nebe už padají pořádné provazy deště,který mi už začíná lézt na nervy, jistě lehký letní deštík udělá jednomu radost, ale když už kapky vody tečou tam kde nemají a v botech začíná čvachtat zkazí to náladu i sebevětšímu optimistovi.
Z přemýšlení mě vytrhne viditelný proužek kouře za kopcem, přidám do kroku a brzy vidím menší vesnici, dokonce i s hostincem zamířím tedy k němu a těším se na trochu tepla.
Dojdu k pultu a rozhlížím se kolem,lidí tu není mnoho, pár místních,pocestní a jakýsi obchodník se dvěma pohůnky, kteří vypadají jako žoldáci,měří si mě zlým pohledem a tak se raději odvrátím k pultu, nestojím o zbytečné potíže, chci si jen odpočinout a ne se handrkovat o zbytečnostech.
Poručím si to, co mi můj poloprázdný váček dovolí maso, chleba a víno ředěné vodou i tak je to zatím jedno z lepších jídel, které obvykle mívám na stole. Vyhlédnu si pěkné místo v rohu s výhledem na celý lokál, časem sem se naučil, že mít krytá záda se většinou vyplatí, po chvílí mi šenkýřka přináši slušnou porci jídla a džbánek s vínem, protože jsem vážně vyhladovělý a prokřehlý tak se ihned pouštím do jídla.
Když zaženu největší hlad, spokojeně se uvelebím na židli a upíjím vína z poháru, není nejhorší, lehce kyselé, ale není zkažené, pohled mi opět zalétne k obchodníkovi, který živě diskutuje s jakýmsi mužem, nevím o čem se baví ani mě to nezajímá, nikdo nemá vědět příliš mnoho.
Zvednu se od stolu a ubírám se do pokoje, který je v horním patře jsem dnes už vážně unavený a jediné na co myslím je spánek, krb v pokoji příjemně hřeje na židli před něj rozložím mokré věci aby do rána uschnuly,meč nechám opřený o stěnu a dýku si dám pod slamník, z mé strany možná přehnaná opatrnost, ale jen díky ní jsem zůstal naživu.
Probouzím se celkem časně, mám v plánu rychle posnídat a vyrazit dál ostatně nic mě tady nedrží, obleču si suché věci a natáhnu boty k mé spokojenosti, také zcela suché, vezmu zbytek věcí a šlapu po schodech dolů, u stejného stolu jako včera sedí obchodník, je očividně po snídani, jen upíjí pivo z korbele a měří si mě od hlavy až k patě,sednu si ke stolu a pomalu pojídám snídani, kterou mi donesla šenkýřka, po chvíli mi stín na stole prozradí, že přede mnou někdo stojí zvednu hlavu a vidím obchodníka.
„Ty asi nejsi jen tulák, nemám pravdu?“
„Z čeho tak soudíš?“ Ohradím se a odsunu zbytek kaše.
„Vidím ti to na očích a navíc jsi docela slušně ozbrojený, měl bych pro tebe práci co na to říkáš?“
Tak práci, nápad to není špatný,vzhledem k mé finanční situaci, zachovám ale kamenou tvář. " Záleží co a za kolik"
Zasměje se na celé kolo „Vidím, že odvaha ti nechybí, to je dobře takové lidi potřebuju,po okolí se pohybují dezertéři z armády, po té velké bitvě se zdejší kraj jimi jen hemží, prý už vyplenili několik vesnic a já mám celkem cenné zboží, zaplatím ti slušné o to se neboj, pokud si to zasloužíš“.
Nerozmýšlím se dlouho,strážce nebudu dělat poprvé a dezertéři nejsou nejhorší protivníci, které jsem potkal, takhle to chodí vždycky králové vedou bitvy a obyčejní lidé jenom trpí, ale co svět je krutý.
„Dobrá tedy plácneme si, ještě jedna věc jak ti říkají?“
„Mé jméno je Rodrigez a tvé?“.
„Říkají mi Gwyn“.

POKUS O ZAČÁTEK NOVÉHO PŘÍBĚHU. BĚDA JESTLI SEM NĚJAKÝ TROUBA TYPU KÁMOŠ1 BUDE PSÁT SVÝ BLUDY.

Škoda, ale aspon si mám po večerech co číst, zavzpomínám na staré dobré časy:)

-------------- ZDE ODTRHNĚTE --------------

Pomalým krokem jsem došel do srdce zapomenutého chrámu bratrstva stínů, pod mýma nohama morbidně křupaly zetlelé kosti hlupáků, kteří našli cestu ať už stáli o poklady nebo vědění. Ne že by na tom zaleželo … na nich.

Dosud jsem cítil ve starodávných stěnách chvění zamrzlého řevu jejich hrůzy a agónie, není divu, že zvířata tu nežila, alespoň zvířata dne ne. Lidé jsou tak hloupí, zhýčkaní a zdegenerovaní tvorové. Měl jsem skoro chuť je litovat … SKORO, to je to důležité. Znovu jsem se nadechl temnoty a mrazu, nezaměnitelné atmosféry tohoto prokletého místa. Nenávidím to tu, ještě víc, než nenávidím jiné věci.

Ze svého pláště jsem vylovil nekromantův amulet a položil jej na oltář, do vzduchu jsem nakreslil jedno z temných znamení… V odpovědi mi zazněla sama tma, tma tak strašlivá, že jsem cítil, ze samotné zbytky mého temného já jsou pomalu pohlcovány a stravovány její přítomností.

Na oltáři se v místě kde jestě před chvílí ležel amulet zdobený zvláštním vyobrazením hořícího tvora postavy napůl lidské, napůl zvířecí, stála nádoba. Nádoba ne ledajaká, připomínala pokroucené zuhelnatělé srdce, pulzovala svou vlastní nenávistí a nenasytně polykala okolní zbytky světla. Zazněl hlas podobný úderu obrovského ledového zvonu, tak zlovolný, že samy stěny dělaly dojem, že se kroutí a uhýbají před jeho dopadem.

„PŘINES MI KREV KITSUNE, KREV OHNĚ!“

Sebral jsem odpornou nádobu… „Stane se“… Mám před sebou úkol a skoro lituji životy, které mi skříží cestu … SKORO.

„Vzbuď se!“ zaduněl mi v hlavě hlas jako zvony. Poslechnu a obhlédnu pokoj. Vše je jak má být. Nebo ne? Podívám se na postel kam jsem odložil Lillith a naskytne se pohled do takřka šílených očí. Jak se sakra tak rychle probrala! Vstal jsem a očekával nejhorší.
„Okamžitě mě vezmeš za Démonem!“
Než jsem stačil vstřebat tuhle informaci, už byla u mě a já ztratil pevnou půdu pod nohama. „Jak si přeješ.“ zachrčel jsem. „Jen mi dej vteřinku, abych ho našel. A můžu tě ujistit, že mi to půjde rychleji, když mě pustíš.“
I když jsem nevěřil, že to udělá, pustila mě. Je fajn zase moci dýchat, ale nemuselo to být na dlouho, tak jsem se raději pustil do hledání. Nemám zrovna chuť na to si zahrávat s ohněm. Nedopadlo by to dobře pro nikoho a navíc jsem měl pocit, že svoji sílu budu brzy potřebovat. To, čemu Lillith říká Démon, jsem sice zahlédl jen jednou, ale mělo by to stačit na to ho najít. Tak jsem se porozhlédl po okolí. Překvapivě jsem nikde poblíž necítil přítomnost větší části naší původní skupiny. Cítil jsem přítomnost jen Hadžiho, vlka, Taylor a jejího bratra, takže jsou nejspíš celí. Proč taky ne, on chce přece Gellensarn. Zbytek nejspíš vyklidil scénu. Co jsem ale cítíl v naší blízkosti se mi vůbec nezamlouvalo. Našel nás. Zrušil jsem ochranou sféru Gellensarnů a jeden jsem dal Lillith.
„Tak už jsi ho našel?“ jasně jsem slyšel tu hrozbu v jejím hlase.
„Ne, ale on jistě ví jak se věci mají.“ píchnul jsem prstem ke dveřím, které se s prásknutím otevřely. Škoda, že jsem se nemýlil. Byl to on. S úsměvem vkročil do místnosti.

Letěli jsme nad pouští, musím přiznat, že mi to moc milé nebylo, nejsem zvyklý na takové vedro a drobná zrnka písku mi neustále vnikala do tlamy, cítil jsem, že moc přátelství mezi Scarou a našimi novými přáteli nevládne, ale co naplat Nenril věřím jako skoro nikomu a ta čarodějka pomoct potřebovala ikdyž sem nevěděl co od ní čekat.

Přistál sem před městem,které nevypadalo zrovna vlídné pro cizince, taky jsme pro místní lidi museli nezvykle vypadat, pohledy vrhané skrze šátky určitě nebyly přátelské, ale naše nová známá nás vedla klikatými uličkami a nevšímala si ničeho, došli jsme k impozantnímu chrámu, který bych ani v takovémto městě neečekal, naše milá čarodějka vstoupila dovnitř, neměl jsem z toho místa dobrý pocit.

Vstoupili jsme do velké oválné místnosti, asi hlavní chrámové lodi, v kruhu sedělo několik beduínů a pokuřovalo vodní dýmky, jestli mi pohledy lidí venku byly nepříjemné tak potom ty jejich jsou přímo vražedné. Nelíbí se mi a už vůbec se mi nelíbí tohle místo, je jich hodně a nás je jenom pár, pravda dva čarodějové a dva zabijáci nejsou snadná kořist, ale neznamená to vždy jasnou výhru.

Ten, který vypadá jako velitel cosi mumlá s čarodějkou nerozumím jim ani slovo, najednou se ozve výkřik a beduín se zkácí k zemi po zásahu ohnivou koulí přímo do obličeje, ostatním to stačí a jdou po nás, Nenril a ta druhá čarují my se Scarou se oháníme meči co nám síly stačí, postupně nás zatlačují přesilou ke stěně, vtom čarodějka vykřikne.
" Tohle není váš boj a já nechci abyjste umřeli kvůli mě, otevřu vám portál"
Nevěřím tomu co říká, ale musím uznat, že má pravdu, časem by nás dozajista přemohli, Nenril i Scara skáčou do portálu já jen nevěřícně stojím a čekám na ni.
" A co ty?? Pojd rychle s námi!"
Podívá se ně mě a bleskne ji v očích rozběhne se a strčí do mě, padám do portálu a jediné co vidím je jak ještě vrhá proti dotírajícím čarodějům stěnu mrazu, pak se mi před očima zamlží a jediné co cítím je bolest z dopadu, pak už je jen tma…

Ucuknu a dlaň mi vyklouzne z nekromantovy. Ten se opře o zaprášený sud a zhluboka oddychuje. Couvám až k padacím dvěřím a rychle odchazím. Nebo spíš utíkám, dobře. I když je venku horko jako v pekle, uvnitř mě mrazí. Od Loinira jsem se dozvěděla hodně věcí. A vetšinu z nich jsem vědět nechtěla. Vracím se ke stájím.



O přepážku od jednoho stání se opírá muž. Ten, kterého jsem potkala ve městě a který údajně přemýšlí o tom, že mi pomůže. Vidím ho podruhé v životě, ale vím, kdo to je. „Vy jste zabil Loinira,“ oznámím hluše. „Nebudu se omlouvat ani litovat. Byla to zakázka,“ prohlíží si mě krásnýma zelenýma očima. „Zakázka,“ zopakuji. „Ano. A její součástí je, že na vás budu dávat pozor,“ usměje se. Většinu pocitů vystřídá vztek. Zaútočím, ale on se stihne krýt. dýka, kterou zablokoval mou, má výrazně trojúhelnikovitý tvar čepele a vypadá pozlaceně. „Mimochodem, jmenuji se Aric,“ napřáhne levou ruku, „promiňte, vím, že podle etikety to má být pravá,“ obratným pohybem zápěstí mi vyrazí zbraň a podá mi pravou. Stisknu ji se šklěbem, jako bych žvýkala citron. Překvapeně vykřikne a hledí na rudou spáleninu od mrazu na dlani. „Jste zlá,“ vyčte mi hraně uraženým tónem. Do stájí vtrhne rozzuřená Shinurah. „Tady jsi. Tvůj nedostatek disciplíny vyřídíme později, teď pojď okamžitě se mnou. Onyx hlásí, že Kara napadla ty pašeráky opia,“ v jantarových očích se jí mísí vzrušení s hněvem. Obejdu Arica, zvednu svou dýku a vykráčím za nejhezčím kapitánem, jakého sultánova garda kdy měla. Tlustý cop tmavě hnědých vlasů se pohybuje proti rytmu těžké dlouhé šavle, kterou má zavěšenou na zádech. Bílá uniforma sultánových osobních bojovníků ve slunci oslepivě září. Kapitán, sedm gardistů a dva mágové. Tím druhým je Onyx, bratr Kary, která už dělá v sídle pašeráků nepořádek. To by proti nim mělo stačit.



Ve vstupní hale nikdo není. V navazující chobě slyšíme hluk z dalšího poschodí. Tam nás čeká překvapení. Kara vyčerpaně stojí u zdi a kouzlí z posledních sil. Nějaká šupinatá dívka se brání mačtou plnou zubů. Jediný, kdo vypadá plný energie, je vysoký muž s obouručním mečem. Postoupíme s Onyxem před vojáky. Mág s jedním okem onyxově černým včetně bělma se strašidelně usměje. „Jako naposled?“ zeptá se. „Jasně,“ kleknu a položím ruce na podlahu. Od prstú se mi rozběhnou paprsky ledu až k nohám nejblížších deseti zabijáků. Když jim omotají kotníky, ustoupím a přenechám místo Onyxovi. Přitiskne dlaně na studené otisky mých a vypustí svůj nekrotický proud. Mohl to kouzlo spustit sám přes podlahu, ale pak by zabil svou sestru i její nové spojence. Takhle se jeho magie navázala na led. Vrahové se rozpadnou v prach. Bohužel nebyli všichni. Ale to už zaútočili gardisté i jejich kapitán, která mává těžkou šavlí jako párátkem. Onyx vytáhne nože a jdeme za nimi.

Probudilo mě odpolední slunce, pošimralo mě na nose a čekalo, než se mi podaří rozlepit oči a posadit se, než se posunulo dál na své cestě oblohou.

„Amaterasu tě má ve velké oblibě, když tě chodí budit osobně,“ ozve se povědomý hlas odkudsi zprava a mě rázem přejde spánek, jak spěchám otočit hlavu a podívat se na usměvavého bratříčka, sedícího ledabyle vedle mého lůžka. Pohodí rudou kšticí a zazubí se na mě. Po ranách, které na něm zanechalo dlouhé vězení, není ani stopy a já se na Démonovu hezkou tvář nemůžu vynadívat.

„Sen…“ Oddechnu si, zavírajíc v úlevě oči. „To byl jenom sen…“

„Co myslíš? To, jak jsi mě opustila?“ Přijde chladná otázka, ale dřív, než stačím zareagovat, scéna se změní a já najednou stojím na nepříjemně povědomé louce.

„Já tě neopustila…“ Zamumlám. Zbytečně, jsem sama… ale odkdy na tom při snění záleželo?

„Nikdy,“ přisvědčí sestřička zpoza mých zad, a když se prudce otočím, abych ji viděla, udělá se mi zle. Moje nádherná sestřička má obrovskou díru v břiše, bílé kimono potřísněné zaschlou krví a semenem Lovců. „Není to hezký pohled, co?“ Ušklíbnou se mrtvolně bledé rty, odhalujíc vykotlané zuby. Skelné oči si mě chladně změří od hlavy k patě a zpět.

„Tak kvůli tomuhle jsem se obětovala?“ Chce vědět, a i kdybych pro ni měla odpověď, nikdy by se ji nedověděla, protože se scéna znovu změní…

… a ani trochu mě nepřekvapí, když uvidím Světloočka, jak visí na stromě, přišpendlený ohnivým mečem centimetr dva nad zemí. Natož, že je živý, přestože dírou v jeho hrudníku bych se s trochou péče protáhla celá.

„Věřil jsem ti, že nás zachráníš,“ obviní mě a jeho oči dští nenávist a pohrdání. „A ty přitom ani nedokážeš dodržet svoje slovo.“

„Slovo jednou dané nelze vzít zpět,“ poučuje mě matka a mně je zase pět let. Jsme v kuchyni a já jí pomáhám připravovat večeři. „A nelze ho porušit. Rozumíš? Pokud Liška nedodrží svůj slib, pomalu se propadne do šílenství.“ Pokračuje, zatímco systematicky čistí říční rybu, záda zahalená v krvavě rudých kadeřích rovná jako svíčka. „Jako třeba ty teď.“

„Ale já ještě nechci umřít…“ Namítnu naivně, prostě a s nádechem zvědavosti, docela jako dítě.

„Potom jsi neměla porušit svoje slovo,“ pokrčí rameny otec, zatímco si s rozvážným výrazem cpe dýmku.

„Ale já ho nepořušila…“ Šeptnu tence, pozorujíc práci dlouhých, vznešených prstů.

„Slíbilas, že už jim nikdo neublíží.“ Vyvede mě z omylu otec a zvolna zabafá.

„A nezačínej s tím, že jsi neměla na výběr, když tě uspal. Jsi Liška. Kdyby ses kouzlu nepodvolila, nikdy by nefungovalo.“ Pokárá mě dítě-Světloočko, sedící kousek stranou.

„Ale já…“ Začnu, ale hlas se mi vytratí. „… jim?“ Prudce se posadím na tvrdé posteli, kam mě Marcus odložil, a zuřivě lapám po dechu, jakobych uběhla sto mil. „… jim…?“ Zopakuju chabě, zatímco si otírám studený pot z čela.