O čem psali bratři Strugačtí

Literární debut Arkadije a Borise Strugackých je spojen s převratnými jevy vědeckotechnické revoluce, s dobou počátků využívání atomové energie k mírovým účelům, s prvními pokusy proniknout do kosmu, s rychlým vývojem kybernetiky. Tyto vskutku revoluční proměny konce padesátých let ovlivňovaly silně myšlení lidí ve stále širším okruhu. Zejména kybernetika měla obzvlášť velký vliv na změny ve stereotypu myšlení. Vždyť její význam lze srovnat jen s převratným významem prvních parních strojů na počátku 19. století, které nahradily práci lidských rukou. Étienne Cabet tehdy prohlásil, že “pára vyhodí aristokracii ze sedla”. Uvědomoval si, že technická revoluce povede k revolučním změnám sociálním. Jeho předpověď se do důsledků splnila. Kybernetika však nahrazuje i práci lidských mozků. Proto od počátků slibovala i zásadní změny ve způsobech a organizaci lidské práce, a tím i důležité proměny v lidské společnosti.

V takovémto myšlenkovém kvasu a atmosféře polemik o tom, zda jsou pro společnost důležitější “fyzici nebo lyrici”, se objevuje v r. 1955 velký vědeckofantastický román Ivana Jefremova Mlhovina v Andromedě, první průkopnické dílo po mnoha letech stagnace sovětské vědeckofantastické literatury. Autorova smělá vize budoucí komunistické společnosti, jeho filozofie, jeho představy o budoucí technice i umění nenechávaly klidnými představitele technické stejně jako humanitární inteligence. Svým nezviklatelným optimismem, vycházejícím z marxistického učení o lidské společnosti, způsobilo toto dílo rozruch i mezi představiteli a čtenáři západní science fiction, protože bylo lákavým protikladem k pesimistickým představám o vývoji lidstva, propagovaným západními autory.

Tato atmosféra ovlivnila i literární nástup tehdy ještě zcela mladých autorů Arkadije a Borise Strugackých. Od počátku se u nich projevuje nestereotypní myšlení, snaha přistupovat k problému po svém a nic nepřejímat. Originální je už jejich “bratrské autorské spřežení”: Arkadij je znalec jazyků, překládá i z japonštiny, je dlouholetý redaktor s velkými literárními zkušenostmi, Boris je matematik a astronom. Jsou názorným příkladem možné spolupráce “fyziků a lyriků”.

Vstupují na pole vědecké fantastiky s kosmickým námětem v románě Planeta nachových mračen (1957). Na rozdíl od západních románů na kosmická témata, ve kterých se v době, kdy Strugačtí psali své dílo, hemžily nejrůznější příšery z vesmíru, se kterými odvážně bojovali nepřekonatelní supermani, i na rozdíl od dřívějších sovětských románů, které líčily buď havárie na kosmických cestách nebo podivné formy života na jiných planetách (např. Volodymyr Vladko, Argonauti vesmíru, 1935, si představoval, že na Venuši žijí gigantické formy hmyzu), Strugačtí nenechávájí své hrdiny podnikat kosmickou cestu jen pro dobrodružství samo. Dobývání vesmíru je spojeno v jejich představách s namáhavou a nebezpečnou prací, vedenou touhou prospět Zemi, kolébce lidstva a jedinému jejich domovu. Cíl výpravy je najít na Venuši uran, potřebný pro další technický vývoj na Zemi. Potíže, s nimiž se jejich hrdinové setkávají při své fantasticky odvážné práci, podmíněné přírodními vlastnostmi planety, která není způsobilá pro život lidí, jsou vědecky zdůvodnitelné, a přitom nikdo nemůže autorům vytýkat nedostatek fantazie. Jenže tu jde o fantazii, která nic nepředstírá, nenaznačuje, že chce vyjádřit nevyjádřitelné, nic čtenáři nesugeruje. Domýšlí pouze s velkou dávkou smělosti i vědecké poctivosti nesnáze, které člověka čekají na cestě za poznáním neznámých světů.

Tomu odpovídají i postavy románu. Nejsou to supermani, nýbrž obyčejní lidé, i když chlapsky drsní. Svým jednáním, v němž se vzájemně doplňují jako dobře sehraný kolektiv, strhují čtenáře silou charakterů i uměním poradit si v obtížných situacích. Avšak tento kolektiv není skupinou lidí bez tváře, charakterizovaných pouze svou profesí, jako tomu bylo např. v prvním Lemově románu K mrakům Magellanovým: Bykov, Jurgovskij, Dauge, Krutikov, Žilin i Gorbovskij jsou svérázné charaktery, a proto je autoři nechávají žít i v dalších svých románech. Čtenář se dozvídá, jak se za léta kosmických průzkumů změnili, kdo z nich zahynul a jak, co kterého potkalo na dalekých cestách. Tento “návrat hrdinů románu” pomáhá autorům zdůvěrnit obsah a dodat dílům věrohodnosti. Hrdinové jsou pro čtenáře již staří známí a i tam, kde je v jejich životě nevyplněná mezera, tváří se autoři, jako by bylo skoro společenským prohřeškem neznat všechna fakta z jejich života, jako by tito kosmičtí hrdinové byli naši skuteční součastníci, o nichž ví všechno každé malé dítě.

Od Planety nachových mračen přes Cestu na Amalteu k románu Tachmasib letí k Saturnu sleduje čtenář životní pouť, kterou hrdinové začínají jako mladíci, plní entusiasmu, a končí jako zkušení veteráni kosmických letů, kteří nic neztratili z touhy prospět lidstvu, nepromarnili nic z lásky ke své Zemi, ani svého vzájemného přátelství, utuženého léty společné nebezpečné práce.setkáváme se s nimi i ve sbírce Návrat a v novele Ničivá vlna. Ve všech uvedených knihách je viditelná snaha o anticipaci budoucnosti, nikoli však v panoramatickém pohledu, jak to učinil Jefremov, nýbrž v dílčích problémech, v jednotlivých projevech života, které nicméně vypovídají o charakteru budoucích lidí a dávají možnost zobecňovat a domýšlet závěry především etického rázu.

“Život – to je to jediné, před čím se musíme sklonit v úctě” – myslí si jedna z nejhezčích postav z povídek ze sbírky Návrat, lovec Charin. Život se dovede přizpůsobit nejfantastičtějším podmínkám a je nekonečný. Jeho nejvyšším projevem je život myslících bytostí, jejichž existenci v kosmu člověk věří a touží po setkání s nimi. Proto působí tak sugestivně postava lovce Charina, pronásledovaného svědomím, denně postávajícího dlouhé hodiny u vitríny v muzeu, kde leží preparovaná hlava jím zabitého tvora z jiné planety. Podezření, že mohlo jít o rozumnou bytost, u něho vzniklo mnohem později srovnáním faktů a souvislostí. Vědomí viny, ač není nikým podezírán, sužuje Charina a mění jeho život v muka svědomí. Vítězící humanita je princip, jemuž vždy podřizují autoři jednání svých hrdinů již v počáteční své tvorbě.

Ve jménu nového, právě začínajícího života jdou a musí za každou cenu dojít poutníci v povídce Noc v poušti (z knihy Cesta na Amalteu), ačkoli se marťanská poušť hemží gigantickými létajícími pijavkami a nebezpečí číhá na každém kroku. Vždyť na jejich pomoc čeká rodička, která přivede na svět nového člověka.

Novela Ničivá vlna patří k nejlepšímu, co Strugačtí napsali. Má sevřenou a dobře promyšlenou kompozici. “Vlna”, nečekaný efekt pokusů s překonáváním nulového prostoru, se blíží od pólů planety a stále úžeji svírá rovníkové pásmo, na němž lidé zachraňují, co se dá. Blížící se vlna jako by nutila autory zrychlovat a zhušťovat děj. V několika hodinách zkázy se projevuje, co v kterém člověku je. Nikdo nemyslí na sebe. Usilují o záchranu výsledků svých výzkumů, uměleckých děl, ti méně silní se snaží zachránit své milované. Tvůrčím úspěchem autorů jsou nezapomenutelné dílčí obrazy: havárie aerobusu, v němž pilot Gaba veze do Města, kde čeká kosmická loď, skupinu dětí. Autoři vyhraňují situaci až do krajnosti. V dvoumístném flaeru, který ještě může doletět, je místo pro pilota a jednoho člověka, nebo dvě děti. Robert se rozhoduje pro učitelku, kterou miluje, a odváží ji netušící, co se vlastně stalo. Druhý pilot Gaba neprotestuje – neboť které dvě děti z celé skupiny by měl vybrat? Vymýšlí si pro děti hru, aby přijaly smrt, aniž by něco tušily. Silný dojem zanechává i postava Gorbovského, vyrovnaná a klidná, beroucí v rozhodujícím okamžiku na sebe odpovědnost za všechny, když se rozhoduje zachránit především děti. Novela vyusťuje v lyrickou finální scénu: osm hrdinných letců, osm zachránců dětí, nese na ramenou do moře osleplého druha za doprovodu jeho banja a zpívají blues. Na břehu dřímá Gorbovskij, mlčky sedí hrůzou zešedivělá učitelka Táňa, kterou chtěl Robert zachránit místo dětí, a čekají na smrt, která se neúprosně blíží od pólů. Je toto dílo Strugackých pesimistické? Nikoliv! Ani v budoucnosti se lidstvo nebude moci vždy vyhnout nečekaným katastrofám. Tragický konec hrdinů je vyvážen morální silou, kterou každý po svém, každý jinak projevuje. Tato morální síla nám dává právo nazvat novelu “optimistickou tragédií”.

Již knihami svého prvního období vstupují Strugačtí do polemiky s Ivanem Jefremovem co do pojetí lidí budoucnosti a také co do možností případných kontaktů s jinými civilizacemi. Biolog a paleontolog Jefremov byl přesvědčen, že život ve vesmíru se musí ubírat ke konečnému cíli, totiž k vytvoření myslících bytostí, přibližně stejnými cestami. Proto si představoval, že v podstatě musí být představitelé jiných kosmických civilizací v zásadních rysech podobni lidem. Projevilo se to jak v jeho novele Cor serpentis, v knize Hvězdné koráby a také v Mlhovině v Andromedě. Lidi budoucí společnosti si představoval jako harmonicky vyvinuté osobnosti, u nichž fyzické i duševní síly jsou v dokonalém souladu. Odtud také vyplývala jistá suchost a neživost jeho postav s vymyšlenými jmény Mven Mas, Veda Kong a další. Hrdinové Strugackých jsou vždy podobni našim součastníkům: jsou možná tvrdší, možná statečnější, důvtipnější a vzdělanější, ale vždy jsou to lidé s nejednoduchými povahami, jimž rozpory lidské psýchy nejsou cizí (aspoň v rozměrech, které dovoluje žánr vědeckofantastické literatury). Jejich mužnost podtrhují autoři někdy až příliš drsným jazykem a jejich technickou vzdělanost mnohdy zneužívání technických a vědeckých (někdy jen kvazitechnických a kvazivědeckých) termínů, které zejména v prvních jejich dílech někdy tak zatěžovaly text, že se stával místy pro čtenáře zašifrovaným.

S Jefremovovým pojetím možností vývoje jiných rozumných bytostí Strugačtí nepolemizovali sami. Také Polák stanislaw Lem byl jiného přesvědčení než Jefremov, když psal svou Solaris. Na planetě Solaris se vyvinul rozum v podobě myslícího moře, které pokrývá celou planetu. Strugačtí rovněž nepřijali Jefremovovu optimistickou teorii. Je možno říci, že následující řada jejich románů a novel se stále znovu vrací k problému možných kontaktů z nejrůznějších aspektů.

Tak novela Pokus o útěk a román Je těžké být bohem mají podobný základní problém. I když zde Strugačtí, tentokrát bez polemiky s Jefremovem, předpokládají, že jiné civilizace budou složeny z bytostí podobných lidem, dovozují, že kontakt mezi nimi bude těžko uskutečnitelný pro přílišné rozdíly ve vývoji a v myšlení, v morálních zásadách i ve společenském zřízení.

Fabule románu Je těžké být bohem je, jako ostatně u Strugackých vždy, důmyslně konstruována. Román má rámec, v němž se na začátku seznamujeme s hrdiny, ještě jinochy, v bezstarostné hře na Zemi. Pak nás autoři bezprostředně uvádějí doprostřed dějů na daleké planetě Arkanar, kde je společnost ve stádiu raného feudalismu, v němž se ale projevují rysy fašistické krutosti. Potom následuje doslov, ze kterého poznáváme dlouho po událostech na Arkanaru totožnost hrdinů z úvodu s hrdiny arkanarských dějů. Skupina historiků ze Země totiž v daleké budoucnosti studuje společenské zřízení Arkanaru tak, že žijí nepoznáni mezi Arkanarci jako rovnocenní členové. Nemají však právo zasahovat do běhu událostí, pouze o nich referovat na Zemi. Rumata (on je také historik Anton) se však cítí být do událostí stále více vtahován, jeho city se vzpírají rozumové úvaze, nemůže s neučastí hodnou boha, za kterého je Arkanarci pokládán, hledět na bezpráví a zvůli arkanarských vládců, ztrácí svou božskou chladnokrevnost a zasahuje zbraní. Tím způsobí krveprolití, které Země neodpouští. Vývoj arkanarské společnosti jde dál stejnou, jen ještě obtížnější cestou.

Autoři zde vyslovují myšlenku, že samotný rozum a logická úvaha nestačí, že se musí vždy počítat s lidským faktorem, s city průzkumníků, jinak i hluboce humánní zásady se mohou v určitých situacích stát nelidskými. Avšak je tu i podobenství, které nám připomíná, jak bylo mnohokrát ze strany tzv. civilizovaných národů zasahováno do vývoje národů koloniálních (v Asii, v Africe) a jaké následky to pro tyto národy mělo. Autoři otevřeně kladou otázku: bude mít lidstvo právo zasahovat do chodu historie případných civilizací, se kterými se v budoucnu možná setká, i kdyby chtělo jen přispět svými zkušenostmi k rychlejšímu vývoji směrem k dokonalejšímu společenskému zřízení? Strugačtí dávají jasně najevo, že nikoliv, nemá-li se zásah obrátit proti této společnosti.

K podobnému problému se vracejí ještě jednou v pozdější novele Chlapík z pekla. Vědci odnesou z planety, která je na úrovni raného středověku zmítána surovými válkami, zraněného mladého vojáka. Vyléčí jej, vychovávají jej, aby s jeho pomocí mohli působit na společnost, ke které patří. Pokus se však nezdaří – vír válek mládence strhne znovu, jen se od ostatních liší tím, že aspoň občas dovede projevit soucit.

Řada dalších knih bratří Strugackých se stále znovu vrací k možnostem kontaktů lidstva s jinými nepozemskými civilizacemi.. Autoři přemýšlejí, jaké formy by takový kontakt mohl mít, neboť představy o jásavém uvítání našich kosmických bratří, jak jsme se s nimi setkávali ve vědecké fantastice padesátých let, připadají dnes i naivnímu čtenáři poněkud směšné. V Hotelu u mrtvého alpinisty řeší autoři tento námět formou detektivního románu. Roboti, podobní lidem, vyslaní k nám jinou civilizací, jsou tak dokonalí, že když pro nedostatek energie, kterou jsou poháněni, upadají do nehybného stavu, jsou pokládáni za zavražděné. Na tom je založena vtipná zápletka, známá i z filmového zpracování.

Jiná možnost je přesvědčivě ztvárněna v novele Chlapec. Děj je situován na planetu, která je podle průzkumů zcela neobydlena. Lidstvo na ni chce přesídlit “Pantiánce”, kterým hrozí katastrofa. Hrdiny příběhu jsou čtyři průzkumníci. Ti najdou na planetě starou kosmickou loď, v níž jsou dva mrtví kosmonauté, manželé. V lodi se najdou stopy po tom, že tito dva lidé měli dítě. Jeho mrtvola však v lodi není. Brzy se průzkumníci za podivných okolností setkávají s bytostí, která je a není zcela podobná člověku. Je to ono ztracené dítě, nyní asi jedenáctileté. Rozhovory s chlapcem, velmi obtížné, přivedou průzkumníky k přesvědčení, že na planetě je jiný rozumný život, že neznámé bytosti zachránily a vychovávaly dítě podle svých možností. Chlapce to táhne k lidem, avšak civilizace aborigenů si jej chce uchovat pro sebe. Chlapec o jiných bytostech nemá ani tušení, domnívá se, že je sám.

Zbytky jeho lidských vlastností a vlastnosti nabyté životem na planetě jsou v příkrém rozporu, který mu nyní působí duševní i fyzické utrpení.

Jako vždy u Strugackých, i zde zní etická otázka: má lidstvo právo využít výjimečné situace, která se z miliard možností naskytne jen jednou, že mezi do sebe uzavřenou a nepochopitelnou civilizací planety a lidmi souhrou náhod existuje prostředník? Mají lidé právo nebrat ohled na jeho osud, porušit jeho dosavadní klidný život a přinésti jej v oběť lidského poznání, aniž by on mohl k tomu říci své ano nebo ne? Strugačtí nechávají otázku otevřenou.

Další možnost kontaktu, kde k dorozumění nedošlo a nedojde, naznačují v tomto románě Piknik u cesty. Bylo to také možné, že jiná civilizace, která se zastavila na naší planetě a zanechala tu po sobě zbytky, tak jako je po sobě zanechávají náhodní turisté na okraji silnice, kde se zastavili a poobědvali, by zase odletěla, aniž by si nás všimla? To, co zde civilizace, která byla zřejmě na vyšší úrovni, pohodila, jsou pro lidstvo záhadné věci s nečekanými účinky. Co by z takové situace mohlo vzniknout, o tom hovoří tato kniha s vynalézavostí a fantazií hodnou zkušených autorů, pro něž ovšem je vždy základním zkoumání lidských mravních hodnot.

K problematice kontaktů se autoři vracejí i v dosud u nás nepřeložených románech Obydlený ostrov a Brouk v mraveništi (už bylo přeloženo, pozn. GP). Používají v nich opět již vyzkoušené metody “návratu ke známým hrdinům”. V Obydleném ostrově se děj odehrává na planetě Sarakš, která se ocitá vinou fašistické junty na hranici katastrofy. Svědky událostí jsou průzkumníci Maxim Kammerer a Rudolf Sikorski. Znovu se s nimi setkáváme v zatím poslední knize obou autorů, v Broukovi v mraveništi. Maxim, který na Sarakši málem podnítil nepromyšlenou revoluci, je nyní již zkušeným pracovníkem Komise celoplanetární kontroly v budoucí komunistické společnosti na Zemi. Jeho představeným je Sikorski. Maxim dostává těžký úkol rozluštit tajemství osobnosti jistého Lva Abalkina, který, jak se později ukáže, byl vypěstován ze zárodku, který zanechala na Zemi záhadná supercivilizace Poutníků. Toto “podvržené dítě” – Abalkin, aniž sám něco tuší, má zasahovat do života lidí a plnit neznámé úkoly, nejspíše nebezpečné. Kniha má tvar psychologické detektivní zápletky, důkladně promyšlené a strhující čtenáře. Byla jako první sovětské dílo vyznamenána cenou Aelita, ustanovenou Svazem spisovatelů RSFSR. Autoři v ní řeší komplex dalších problémů, již známých z jejich díla, i nových: Může zásah do chodu historie společnosti přinést užitek, nebo spíše nenapravitelné škody? Jaké potíže mohou vzniknout z prvních pokusů o dorozumění s jiným Rozumem? Jaká je odpovědnost vědců za neprověřené pokusy a nepromyšlené zásahy, které mohou vyvolat řetězové reakce? Negativních jevů? Má věda právo zveřejňovat všechny výsledky bádání, určitých vědeckých tajemství?

Toto vše, spletené do umné fabule, vede čtenáře opět k myšlenkám o charakteru skutečné humanity, skutečného prospěchu pro veškeré lidstvo.

Omezili jsme se v našem výkladu na díla převážnou většinou u nás již přeložená. Rejstřík obou autorů však je rozmanitý a bohatý. Vyzkoušeli své pero i v oblasti satiry, ani humor jim není cizí, což dokazují pasáže, hlavně však dialogy v mnohých jejich knihách. Tak například oblíbených námětů z oblasti kybernetiky rovněž využili právě s humorným cílem. Ve sborníku Napříč nekonečnem (1963) vyšla česky jejich povídka Veliký KRI o tom, jak mladý vědec vložil do myslícího stroje záměrně nesmyslný úkol: sestrojit ocelového berana o sedmi nohách. Chce vědět, co stroj udělá. Ten přes svou dokonalost se stále snaží vyhovět programu, a tak “vyhřátou savanou táhne armáda mechanických nedochůdčat, aby se vzdala ryšavému intelektuálnímu pirátovi”. E to humorná odpověď na otázku mnohokrát ve vědeckofantastické literatuře omílanou, zda ovládne stroj člověka nebo člověk stroj.

Velmi populární je i jejich kniha Pondělí začíná v sobotu. Autoři tu s pichlavým humorem a zároveň se zdánlivou seriózností líčí vědecký ústav N.I.I.Č.A.VO (čti “ničevo”), tj. Naučno issdovateľskij institut čarodějstva i volšebstva, což znamená vědeckovýzkumný ústav pro zkoumání čarodějnictví a kouzelnictví. Zkoumají se tam vědeckými metodami takové jevy, jako Baba Jaga, kouzelný koberec, Kostěj Nesmrtelný atd. Je to opět svérázná satira do vlastních řad; vysmívají se častému využívání pohádkových motivů v současné vědeckofantastické literatuře, zejména západní.

Bratři Strugačtí jsou dnes nepochybně nejvýznamnějšími představiteli sovětské vědeckofantastické literatury a získali si uznání po celém světě, o čemž svědčí překlady jejich knih do desítek jazyků.

© Miroslava Genčiová, Piknik u cesty. Mladá fronta, Praha v roce 1985
Zdroj: SCIFIWORLD