Nejprodávanější český spisovatel sci-fi, Jiří Kulhánek, publikoval v devadesátých letech deset svých povídek. Po prvních úspěšných románech však na povídky zanevřel. Přestal je psát, na čemž se dodnes nic nezměnilo. Zaměřil se na romány a stále opakoval, že si nová vydání svých povídek nepřeje. A přeci je tu máme.

Miroslav Žamboch, spisovatel, od kterého se na domácí scéně nejvíce očekává, muž kombinující oblibu, kvalitu a autorský vývoj. O průniku do Polska ani nemluvě. Přesto dosud nebyl nalezen jednotný úhel pohledu, jak ho představovat a interpretovat čtenářům. Jeho poslední román Drsný spasitel je zřetelný důkaz.

Dokončení recenze.
Formálně je Drsný spasitel hybridním organismem, sešívancem obou předcházejících prodejních strategií, kterými autorovy knihy dříve prošly. Jde však toto přirovnání vztáhnout i na obsah a autorský záměr?

Je to paradox, ale s ruským spisovatelem Andrejem Beljaninem se naši čtenáři mohli dříve seznámit osobně, než prostřednictvím jeho knih. Jako host se totiž zúčastnil Festivalu Fantazie 2006. Po více než roce mu u nás vychází první kniha, ale opět je zde paradox. Není to totiž jeho zdaleka nejznámější kniha „Meč bez jména“, ale „Upíří chutě“, které v kontextu jeho díla údajně představují spíše netypický úkrok stranou.