Rozhovor s Miladou Střítezskou, vládkyní (a tvůrkyní) Ilusie – část druhá

Napsat knihu je jedna věc, ale sama si ji i vydat a navrch se pustit do její audioknižní podoby, to už vyžaduje pořádnou oběť. A když se to všechno podaří, je třeba to řádně oslavit. A právě o tom všem si ve druhé části rozhovoru budeme povídat s autorkou Ilusie Miladou Střítezskou.

Zajímavé je, že knihy z cyklu Ilusie vyšly v nakladatelství Ilusie Publishing. Jaké to bylo zakládat vlastní nakladatelství?

Děsné! Nedoporučuji nikomu. Je to nevýdělečná, složitá činnost, která vás vyčerpá a sáhnete si na dno tolikrát, že pak už nevíte, kde je hladina. Na druhou stranu, je to samozřejmě krásná práce. Píšete knihu, ale také jste u její redakce, u grafických návrhů, sazby, jednáte s tiskárnou, distributory, připravujete marketing, rozhodně se nenudíte. Ale přitom jste pohádkově chudí!

Vypadá to, že Ilusie Publishing je v podstatě rodinná firma. Plánujete vydávat i něco jiného než knihy kolem Ilusie?

Máme v plánu vydání jedné publikace, o které zatím mluvit nemůžu, rozhodně ale nepůjde o beletrii. Nicméně zbytek zabírá Ilusie. Vytvoření knihy od napsání až po vydání trvá prakticky rok, není to úplně sranda, být autorem i nakladatelem, takže není prostor na jiné knihy.

Mimchodem – Ilusie už nejsou jen papírové knihy. Pochlub se kam až se od svého vzniku tato značka rozrostla.

Máme samozřejmě elektronické verze, ke stažení jsou nově redigovaní Harfeníci severu ve všech elektronických formátech, ale brzy si budou moct čtenáři stáhnout i ostatní díly v elektronické verzi. Pak je tu náš šílený projekt s audioknihou, ten jsme si také dělali sami, což bylo šílenství. No a máme parádní trička s motivy obálek Daniely Dahlien Neumanové. A můžu prozradit, že chystáme limitované, podepsané tisky jejích skvělých prací.

Na chvilku se zastavíme u té audioverze Harfeníků severu. Proč ses i v době, kdy Ilusie byla mezi čtenáři známá, rozhodla pustit se do její tvorby „vlastními silami“ a neoslovila nějakého zavedeného audioknižního nakladatele?

Já nevím. Jsem prostě urputná. Když člověk pracuje na knihách a hlídá si všechno do posledního písmenka, má pocit, že musí mít pod kontrolou i ostatní média. Oslovili jsme tedy famózního dabéra Zdeňka Hrušku (kterého můžete znát jako Spocka, Batmana i Ryuka) a Zdeněk přes lockdown nahrával Harfeníky. Byla to báječná spolupráce. Hudbu vytvářel vynikající perkusista a skladatel Miloš Vacík. Kdybych to dala nějakému vydavatelství, neužila bych si spolupráci s takovými skvělými umělci. I když, uznávám, byla to dřina a podruhé už bych se do toho asi nepustila. Valgira bych klidně přepustila profesionálům, kteří audioknihy dělají rychle a zkušeně.

Když se ohlédneš zpátky – co bylo na „samotvorbě“ tvých děl nejtěžší a který úspěch naopak nejvíc hřeje?

Těžké je asi všechno, člověk občas jako burlak na Volze táhne to lano, pachtí se a říká si, že se na všechno vykašle, že to někomu přepustí a bude jen psát. Ale pak vezme do ruky novou knihu a ví, že to byla skvělá dřina. Mám obrovskou radost, když se kniha někomu líbí. To je vždycky vítězství, pocit k nezaplacení.

Od počátku čteme, že celá sága má mít osm dílů. Je tohle číslo konečné? Nebojíš se, že (ne)skončíš jako někteří autoři, kteří také slibují a slibují a slibují…?

Mám prakticky hotových osm knih. Jistě, otevřu je a přepíšu, protože s nimi nejsem spokojená, ale ty knihy už napsané jsou. Takže čtenáři se nemusí bát, že bych další nevydala. Leda by došly peníze! Ale knihy nedojdou. Nechápu, jak někdo může vydávat ságu a nemít ji napsanou. Co když ho přejede tramvaj? Já jsem na přejetí připravená, v případě potřeby to prostě vydá má dcera. Kostra existuje, já jen měním oblečky.

Každá kniha si zaslouží pořádný křest. Co ty a křty tvých knih?

Ten první byl epický, odehrával se v Planetáriu, mojí milované budově. Bylo to velké a krásné, Alžběta Trojanová hrála na harfu a kantele, v kupoli se promítala polární záře, ráda na to vzpomínám. Další křty už byly menší, a do těch dvou posledních nám padnul lockdown. Vyžrali jsme si to pěkně. Takže Valgir zatím vlastně uveden nebyl. Pokud máte nápady, sem s nimi!

Jak komunikuješ se svými fanoušky?

Asi nejvíc na Twitteru, jsem tam aktivní a čtenářům nejblíž. A jsem za svou čtenářskou bublinu nesmírně vděčná, lidé z Twitteru mi mnohokrát pomohli, když už jsem se na všechno chtěla vykašlat. Jinak jsem i na ostatních sociálních sítích, komunikuji a pokud mě někdo chce osobně oslovit nebo poslat knihu s věnováním, nejsem diva, která ho odbude. Reaguji na zprávy. Osobní setkání bylo teď nemožné, ale věřím, že se mi snad podaří dostat se ke čtenářům blíž, uspořádat nějaká autorská čtení a besedy. Třeba se znovu rozproudí i nějaké nabídky. Doufám.

Kolik lidí přečte knihu než se dostane „ven“, mezi lidi? A čteš následně i recenze a zpětné vazby?

Čte ji především redaktorka, pročítáme ji společně několikrát, ona musí znát knihu perfektně. A zná, má nadhled a je dostatečně kritická, umí mi přistřihnout křídla a já ji samozřejmě poslouchám, neodporuji. Ostatně, je to má dcera, takže tím je to dané. Knihu čte ještě můj muž, ale žádní další beta čtenáři. První verze, které jsem psala po roce 2000 četlo pár desítek lidí, ale romány, které jsem napsala po roce 2014 nezná nikdo, kromě nejužší rodiny. Zpětné vazby čtu, moc ráda mám ty bezprostřední, kdy mi lidé napíšou někam do zpráv, vždycky jsem z toho trochu paf, že jim to vlastně za reakci stojí, a nesmírně si jich vážím. Recenze, z těch mám opravdu strach, protože špatná recenze nemůže poškodit mě, jako autora, ale prodej knihy, a to mě může položit finančně. Při malých příjmech nakladatelství může být špatná recenze v nějakém čtenějším médiu smrtící. Takže to není strach ješitné autorky, ale člověka, kterého si neadoptoval zatím žádný milionář. Nemám sponzory, takže proto jsem k recenzentům trochu odtažitá. Omlouvám se jim, není to osobní, je to čistě finanční.

A na závěr: máš nějaký zvyk, rituál nebo třeba místo, díky kterému ti jde psaní lépe?

Nevím, píšu zhruba deset hodin denně v pracovně, ale asi jsem schopná psát i ve vlaku, důležitá je pravidelnost. Neexistuje u mě výmluva, že se mi nechce, nebo že nemám invenci, psaní je řemeslo, vždycky je na čem pracovat. Jediný rituál je asi muzika. Mám vždycky playlist na Spotify podle toho, na čem dělám. Z největší části je to progressive a melodeath. Potřebuji, aby mi někdo řval do hlavy, jinak se moc nesoustředím.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně čtenářů a posluchačů!

 

Foto: Iveta Krčmářová

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď