V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují se zde různé nestvůry. Ve starých chrámech, utopených v močálech, se skrývá zlato i cenné artefakty.
Nejdřív trochu vzpomínek a nostalgie. K Hobitovi jsem se poprvé dostal v roce 1982, to jsem byl na studiích a jeden spolužák přinesl knížku na kolej. Četli jsme si ji přes rameno – o přestávkách mezi přednáškami, při cestě městským busem na Strahov atd… Když jsme pak dočetli, odnesl jsem si Hobita do svého kolejního pokoje a přečetl jsem ho v klidu celého znovu – od začátku do konce… Kdo nezažil osmdesátá léta, ten nepochopí, že některé knížky (jako třeba Hobit) byly nesehnatelné. Úzký profil, jak se tehdy říkalo. Jeden můj kamarád, kterému jsem o Hobitovi vyprávěl, se po něm dlouho pídil. Když mu ho konečně někde půjčili, vlastnoručně si ho opsal. Slovo po slově, větu po větě. Taková byla tenkrát doba, přátelé.
Jak jsem vás již informovali ve včerejších Výjevech, v Brokilonu se připravuje nová kniha Vladimíra Šlechty Střepy z Apokalypsy. O čem bude? A co v ní bude? Odpovědí nechť je vám tento článek, který najdete i v knize jako doslov.
Vypravíme se do nekonečného lesa, stejně tajemného a stejně vražedného jako Holdstockův „mythago wood“, který pokrýval Evropu posledních 12 000 let. Povíme si o kontaktech mezi „lesními lidmi“ a přivandrovalými zemědělci. Pak už budete mít všechna vodítka k tomu, abyste sami uhádli, proč mají princezny dlouhé vlasy.
Ze slunného Řecka a rozmařilého Říma se přesuneme na sever a povíme si o keltských příbězích. Nejsem žádný odborník na keltské mýty, ale jedno vím jistě: jsou divné. Jsou „disproporcionální“. Čas, prostor, roční období i velikost aktérů se v průběhu vyprávění libovolně proměňují. Postavy umírají, ožívají, umírají, ožívají. Svébytní jsou i keltští bohové. Nedá se s nimi vyjednávat jako s těmi řeckými, lze je pouze uchlácholit – cennostmi, uloženými v řekách a tůních, či lidskými oběťmi.
V dnešní části máme na programu dvě věci. Za prvé: z antického Řecka se přesuneme do antického Říma a podíváme se, jakým „tvůrčím“ způsobem rozvinuli Římané původní řecké mýty. A za druhé: přesvědčíme se, že pohádky nejsou pro děti. Tedy, ehm, ty dnešní pohádky (učesané, zcenzurované, nalakované na růžovo) pro děti samozřejmě jsou. Ale ty původní příběhy? Však uvidíte.
Putovací příběhy se konstruují takhle: vezmete hrdinu a pošlete jej do světa. Hrdina je někdy chudý a jindy zase bohatý, vždycky však ambiciózní. Putuje (tím širým světem) a potká chlapíka, který poskakuje po jedné noze a druhou má přivázanou za krkem. Kdyby si nohu odvázal, ušel by jedním krokem deset mil. Hrdina ho vezme s sebou. Jdou dál. Potkají týpka s šátkem na očích a ten, když si šátek sundá, dohlédne na sto mil a ještě tam svým jiskrným zrakem zapálí stoh.
Na úvod si probereme jednoho známého hrdinu z legend. Něco vám o něm řeknu a vy se pokusíte uhodnout jeho jméno. Náš hrdina byl synem smrtelné ženy a boha, tedy polobůh. Vynalezl novou víru a pak ji šířil. Jeho víra nebyla vyhrazena pouze kněžím, mohli ji praktikovat i obyčejní lidé. Šíření víry vůbec nebylo snadné, náš hrdina měl nejen následovníky, ale i nepřátele…
V dohledné době vyjde u Brokilonu nová kniha Vladimíra Šlechty, sbírka povídek Nejlepší den pro umírání. Bude prvním dílem Likarijské trilogie, o níž vám víc prozradí sám autor. Povídání bude v upravené verzi sloužit této knize i jako doslov.