Zuřivý reportér Michal Maléř vyrazil na křest knihy – tentokrát ale kvůli Jakubovi Hozovi, který křtil svoji novinku, nikoliv kvůli Miroslavu Žambochovi, který byl “jen” kmotrem! A byl to Michalův první křest v životě!!!
Do pražského knihkupectví Krakatit jsem se historicky poprvé vydal s předstihem, abych dorazil alespoň hodinu před zahájením akce a posilnil se třeba dvojkou dobrého ryzlinku. Hned po vstupu mě pozdravily milé dámy za pultem a po chvíli, kdy trpělivě odpovídaly na mé zmatené dotazy a sledovaly mé nejisté přešlapování, se mě zeptaly, jestli nehledám něco konkrétního.
Odpověděl jsem, že ano – schody do legendární kavárny, která prý sídlila v prvním patře a o které jsem toho v mnoha knihách, třeba Mirkově skvělé Líhni, tolik načetl. S úsměvem mě uvedly do reality a ukázaly mi zazděné schodiště, nad kterým se skvěl podpis z autogramiády Jiřího Kulhánka a dalších významných osobností tuzemské scény.
Skrze řady figurek, plakátů a knih se mi naskytl pohled na místo, které svou atmosférou dýchalo historií fantastiky. Možná je to specifikum tohoto knihkupectví, ale už po pár minutách jsem se tam cítil jako doma. Přihlížel jsem, jak probíhají přípravy na křest nového vydání slavné knihy Jakuba Hozy Divadlo mrtvých, a s každou další historkou a vysvětlením, jak takový křest vlastně probíhá, jsem byl víc a víc zvědavý.
Pak dorazil the man of the hour – Jakub Hoza. V jedné ruce nesl meč, který fanoušci okamžitě poznali z obálky jeho knihy Sochaři masa, a v druhé tác s podomácku připravenou variací na korejské sushi kimbap, kterým chtěl pohostit své čtenáře.
Jakmile jsem projevil zájem o meč, byl mi s úsměvem předán i s krátkým historickým exkurzem. Tento hybrid mezi jedno a jedenapůlručním mečem, někdy nazývaný bastard nebo levoboček, měl využití jak pro pěchotu, tak pro jezdectvo. Pokud by se nabrousil, jeho hmotnost by se snížila až o 300 gramů! A nutno říct, že se meč stal skvělou atrakcí – během večera si ho prohlédlo a „pomazlilo se“ s ním mnoho účastníků této knižní akce.
Zhruba o půl páté dorazil kmotr křtu, Miroslav Žamboch. Po zdvořilém pozdravu prvních příchozích chtěl ještě chvíli nerušeně zkoumat regály knihkupectví, takže s kšiltovkou a brýlemi brouzdal mezi policemi u vchodu. Rozjařených pohledů a tichého pošeptávání si samozřejmě nemohl nevšimnout. Byl od nás přece jen tři metry :).
Jako správný dobrodruh jsem se ho rozhodl v knihkupectví přivítat. Mirek mi pozdrav oplatil úsměvem a pohledem, který říkal: Jejda, a vy jste? Na to jsem s pobavením odpověděl: To jsem já, ten, co s vámi napsal ten rozhovor, jehož finální verze – i s bonusovým materiálem – byla delší než první díl Pána prstenů.
Mirkovi pak bylo slavnostně předáno osivo – aby nám napřesrok opět zasel. Komu tento interní žertík není znám, nechť prolistuje autorův Facebook, zvláště jeho příspěvky ohledně očekávané knihy Afghánistán navždy.
Křest začíná
Jakub Hoza a Miroslav Žamboch pronesli několik slov o knize, načež byla kniha Divadlo mrtvých pokřtěna portským vínem. To sice postrádalo onu krvavou barvu, kterou jsou potřísněny zbraně na obálce knihy, ale zato chutnalo bloody well! Portským pokřtěná kniha pak putovala Martinu Fajkusovi
VIDEO: Proslov autora
VIDEO: Doslov kmotra a Baptism
Moje první setkání s Jakubem mi o něm mnohé prozradilo – a dost o něm vypovídala i volba kmotra křtu. Dva správní chlapi pod jednou střechou. Ke knihám Jakuba Hozy se jako čtenář teprve dostanu, ale už teď se na ně těším. Pokud bych měl použít přirovnání, které o něm slýchám – něco mezi Žambochem a Kulhánkem – pak to v kombinaci s tím, že některé jeho knihy staví na atmosféře legendárních her mého dětství, jako je Fallout 1, 2, působí jako velmi lákavá kombinace. Malou perličkou, kterou se mi Jakub pochlubil, byl jeden velmi odvážný projekt – přepis slavné hry Baldur’s Gate 2, psaný v první osobě, kde chce autor využít originálního příběhu tohoto epického a legendárního RPG. Čtení, pokud bůh a Tomáš Němec zařídí, by se fanoušci mohli dočkat zhruba za čtyři roky. Také mi prozradil, že kdyby tvořil někdy nějaký cosplay, určitě by na akci šel jako hraničářský bersek Minsc. Když jsem mu odvětil hláškou: “Minsc and Boo stands ready.”, Jakub se rozesmál a přisadil ” Go for the eyes Boo, go for the eeeeyes, yaaaygh!”- Věděl jsem hned, že tohle bude moje krevní skupina.
Od Kuby jsem se také dozvěděl, že jeho největším fanouškem v rodině je jeho žena, která nejen že jeho knihy čte, ale zároveň mu poskytuje tolik potřebnou zpětnou vazbu. Za mě je to cesta do nebe – a paní manželce tímto vzdávám hold. Je to obrovské štěstí, které pochopí každý ženatý autor, jenž má to privilegium, že ho jeho nejbližší dokážou nejen číst, ale i poskytnout upřímné připomínky k textu.
Atmosféra Krakatitu a co zůstalo po křtu
Po ochutnávce Jakubových korejských specialit (ano, vaří rád, jen nemá moc času) se Krakatit proměnil v rušné mraveniště diskuzí a knižních debat. Holky z Krakatitu (*HzK, Maruš a Helča a jejich kolega Ládis*) mi daly echo, že se podepsalo velké množství knih obou autorů, a byl jsem mile překvapen, kolik lidí si nechalo Jakubovy knihy podepsat na dálku a zaslat poštou nebo si je podepsané odložili na prodejně, protože se křtu nemohli osobně zúčastnit.
Na mou otázku, jestli se Jakub prodává dobře, mi HzK odpověděly s výrazem, který se dal přeložit jako “To si piš!” A já si to zapsal. Doplnily to i upřesněním: “Dokonce velmi dobře.”
Mezi dalšími hosty jste mohli potkat Jana Procházku, Martina Bečváře, Vlada Ríšu a mnoho dalších známých tváří české fantastiky. Nechyběl ani ředitel nakladatelství Mystery Press Tomáš Němec, kterého jsem si na chvíli dovolil „ukrást“ stranou, abych si s ním potvrdil, že naše plánované interview opravdu proběhne. A tak vám s radostí oznamuji, že na něm začínám pracovat!
Ze křtu jsem si odnesl podepsané knihy Do pekla a zpět a Divadlo mrtvých, kam mi autor napsal věnování: „Nůž – nejlepší přítel hrdiny i lotra!“ a taky poslední knihu, která mi ve sbírce Miroslava Žambocha chyběla – Turbulentní vesmír, s věnováním: „Michale, už nedělej tak dlouhá interview :-)“. Co na plat! Ale dobrá zpráva je, že Jakub by o rozhovor v budoucnu zájem měl!
Možná za to mohla přátelská atmosféra Krakatitu spojená se skvělou společností, ale tenhle večer byl jedním z těch, na které se dlouho vzpomíná.
PS: Moc se omlouvám Honzovi Procházkovi, kterého jsem nezabral, ale jak jste si už asi stihli všimnout, mobil držím jak prase joystick a moje fotografické dovednosti se pohybují někde mezi roztřeseným šimpanzem na kofeinu a slepým střelcem na pouti. Jediné dobré fotky jsou ty, na kterých jsem já sám – a nejedná se o selfíčko. 😅 Zato Mystery Pressu moc děkuji nejen za pár hezkých snímků, ale i za recenzní výtisk – do kterého se brzy s chutí pustím!
