Už z emailu, ve kterém nás Jan Petrišče požádal, zda bychom se nepodívali na jeho prvotinu s názvem Hnusvět: Po kolena ve sračkách, bylo zřejmě, jak je na svoji knihu-prvotinu hrdý. A tak jsme se rozhodli trochu ho vyzpovídat, ať má šanci ke své knize říct i to, co na první pohled nebude zřejmé, a oslovit další potencionální čtenáře.
O Janu Petriščem coby autorovi oficiální zdroje prozatím spíše mlčí. Pojďte se tedy čtenářům trochu představit.
Je pravda, že s psaním teprve začínám. S nějakou významnější tvorbou moc zkušeností nemám. Za život jsem natočil pár studentských filmů, sestříhal pár hudebních videí a vytvořil pár grafických plakátů, ale v ničem jsem nikdy neexceloval. Zkoušel jsem hodně kreativních projektů, než jsem zjistil, že právě psaní mi dává tu největší svobodu v myšlenkách a projevu. Navíc pro mě představuje nejen zábavnou aktivitu, ale i terapeutickou příležitost k vylévaní svých mindráků. Od dětství se můj život vždy pohyboval na hranici nudy a tragédie, a tak jsem si rád v hlavě vytvářel různé postavy a příběhy jako formu eskapismu.
Pokud se nepletu, je Hnusvět vaší prvotinou. Jak dlouho tahle kniha vznikala?
První střípky námětu vznikly ještě dřív, než jsem vůbec začal o nějaké knize přemýšlet. Létaly mi hlavou obrysy různých postav a situací, až jsem si v určitém okamžiku uvědomil, že někde v tom chaosu by mohl být schovaný dobrý příběh. Tak jsem si jednou na školním internátě sedl k počítači a zkusil něco sesmolit. Nestálo to tenkrát za nic, ale posloužilo to jako dobrý odrazový můstek. V průběhu dalších šesti let jsem příběh postupně rozváděl a upravoval, než jsem konečně dospěl k názoru, že lepší už to nebude. Původně jsem byl na sebe naštvaný, že postupuju tak pomalu, ale ve finále jsem za to byl rád, jelikož postupem času se v mém životě i širším světě udávalo dost situací, kterými jsem se mohl inspirovat a posunout tak příběh přesně tam, kam jsem chtěl. Myslím, že kdybych ho dopsal dřív, určitě bych s ním nebyl tak spokojený.
Nedá mi to zeptat se na název: Po kolena ve sračkách je něco, co čtenáře zaujme (nebo také odradí) na první dobrou. Je v tom třeba nějaká symbolika, nebo záměr šokovat?
Určitě obojí. Chtěl jsem název, který bude úderný a nekompromisní, ale zároveň vystihne podstatu knihy. Inspiroval jsem se názvy ze série Sin City jako Ten žlutej parchant, Chlast, děvky a bouchačky atd. Odtud také vzešel název HNUSVĚT, který se mi zprvu zdál trochu směšný, ale nakonec mi přirostl k srdci, jelikož se přece jen příběh často pohybuje v záměrně přehnaných rovinách a přes všechnu sociální kritiku, temnotu a násilí je v něm i dost černého humoru. Po nějaké době se zase dostavil aha efekt, když jsem v grafickém programu zkoušel vytvořit návrh obálky. Původně obsahovala šest siluet stojících na horizontu. Obzor však přirozeně nekončil přesně pod jejich chodidly, ale musel jsem ho dát o něco víš. Když jsem se pak na celou kompozici podíval, shledal jsem, že díky špinavé stylizaci to vypadá, jakoby postavy stály po kolena ve sračkách. Kdybych byl v animáku, rozsvítila by se mi v ten moment nad hlavou žárovka. Nejenže to byl rázný název, ale hlavně krásně vystihoval osudy postav, na které se postupem příběhu valí čím dál víc nepříjemností, se kterými si neví rady.
Ilustrace na obálce zase připomíná superhrdinskou tematiku, a hlavní hrdinové si tak trochu přívlastek super zaslouží. Jak je vidíte vy, jak jste je chtěl předat čtenářům?
Superhrdinská tvorba měla určitě na knihu velký vliv. Ta se bohužel v dnešní době zdá být spíš na úpadku, kvůli přehlcení trhu nudnými, průměrnými filmy a komiksy. Proto jsem se inspiroval spíš tvorbou kolem přelomu tisíciletí. Nicméně říct o jakékoliv z postav, že je superhrdina, není úplně výstižné a osobně bych si to ani netroufl. V knize jsem se schválně rozhodl pro jiné termíny jako „vigilant,“ což je původně slovo z angličtiny (vigilante), které označuje někoho, kdo dobrovolně bojuje proti čemukoliv, co vnímá jako bezpráví nebo kriminalitu. Navíc s jedinou výjimkou nemá nikdo z nich schopnosti, které by byly nějak nadpřirozené. Schválně jsem jim dal dovednosti založené v realitě jako hypermobilita, zesílené smysly, bystré reflexy nebo snížená potřeba spánku, abych zdůraznil, že pod tou slupkou výjimečnosti jsou to stále jen lidé. Samozřejmě jsem si neodpustil výjimku, která potvrzuje pravidlo, takže v průběhu se ukáže, že jeden z nich skutečně nadliský je, ale slouží spíš jako takové zosobnění tajemna a nejistoty, která je tímto světem protkaná. Rozhodně to není nikdo „vyvolený“ a z jeho dovedností jde spíš strach než jakákoliv pozitivita. Takže se nenechte mýlit, tohle nejsou hrdinové, tohle jsou špinavá a zlomená individua jako mnoho z nás.
A jaký vlastně máte vztah k superhrdinům?
Superhrdiny jsem jako malý hodně hltal a vydrželo mně to do jisté míry dodnes. Bohužel mainstreamová díla mě rychle omrzela a od střední školy jsem tíhl spíš k dospělejší a provokativnější tvorbě např. Jamese O’Barra, Marka Millara nebo Gartha Ennise. Za vrchol určitě považuji díla Alana Moorea, který je dodnes mým velkým vzorem a velmi se jeho příběhy inspiruji, což myslím není nijak těžké poznat. Paradoxně to vedlo k mému odklonu od mainstreamových superhrdinů, jelikož mi tak nějak přestali stačit. Jak člověk jednou přečte Strážce, všechna ostatní superhrdinská tvorba už je pocitově downgrade, alespoň pro mě. To byl také tak trochu můj popud k napsání Hnusvěta. S oblibou říkám, že jsem začal psát, protože jsem neměl co číst.
Vámi stvořený svět je temný, nepokojný, neradostný. Myslíte, že takhle bude opravdu vypadat nedaleká budoucnost?
Bohužel musím říct, že s trochou nadsázky nejspíš ano. Můžu to zdůvodnit jedním jednoduchým příkladem za všechny. Bez větších spoilerů, v určitém momentu příběhu se vláda rozhodne pro jistý razantní krok vůči obyvatelstvu. Přísahám bohu, asi dva týdny po vydání se přesně to samé stalo v Jižní Korei. Podobných situací se mi stalo víc, ale tahle už mě fakt rozesmála. Faktem je, že kniha je takový obrázek do mého vidění světa, takže až tak daleko od pravdy není. On asi žádný dystopický autor nechce, aby se jeho vize vyplnila, spíš chce říct „Já to říkal,“ když už se vyplní.
Jste člověk, který má rád vše nalinkované a předem promyšlené, nebo příběh vznikal spíš živelně?
Od každého trochu, to je podle mě nejlepší přístup. Hlavní prvky předem promyslet, ale nechat si dost místa na změny a improvizaci. Mými pilíři byli samotné postavy a od nich se pak příběh odvíjel. Greg Farshtey, jeden z mých oblíbených autorů, jednou řekl, že psaní je jako sáňkování. Ze začátku musíte postavy pořád vymýšlet, jako když táhnete sáňky na kopec. Ale od určitého momentu už je to, jakoby vám sami říkali, co by v daných situacích dělali a jak o nich psát, a vy máte pocit, že jste sedli na sáňky a už se jenom s minimálním řízením necháte unášet dolů.
Je něco, s čím jste při psaní bojoval, co vám nešlo, nebo naopak co se podařilo nad očekávání dobře?
Jelikož žádné formální vzdělání ani přehršel zkušeností nemám, můžu říct, že jsem bojoval asi se vším. Když jsem si ze začátku k rozepsanému dokumentu sedl, často jsem nebyl schopný ze sebe vydolovat víc jak dvě věty. Ale z vět se postupně staly odstavce a z těch stránky, až už jsem konečně psal dostatečným tempem. Existovaly pasáže, od kterých jsem čekal velké potíže, ale nakonec jsem je napsal za jedno sezení na výbornou. Naopak hodně pasáží, které jsem měl za snadno napsatelné, mě stály hodiny úsilí a kvanta povzbuzujících látek.
Kdy jste se rozhodl, že váš příběh spatří světlo světa v knižní podobě?
Když jsem konečně našetřil na zaplacení nákladů. Je pravda, že jsem knihu psal hlavně pro radost a jako formu terapie, ale když už jsem ji napsal, řekl jsem si, že bych ji měl zkusit vydat, ať tady po mě taky něco zbude. Alespoň můžu teď přede všemi machrovat, že jsem spisovatel.
Knihu jste vydal u nakladatelství MaHa. Zkuste nám přiblížit pozadí vzniku celé knihy a zkušenost se spoluprací s tímto nakladatelstvím.
Zkušenosti s vydáváním byly u mě na bodu mrazu, takže i když jsem všechna nakladatelství proklepl co to šlo, stejně jsem do toho šel v podstatě naslepo. Nakladatelství MaHa u mě vyhrálo tak, že odpověděli jako první a v podstatě hned. Díky bohu musím říct, že tento přístup trval po celou dobu spolupráce, vše jsme řešili přes e-mail (ideální pro každého introverta) a bez větších průtahů. Bohužel jsme se neobešli bez kreativních rozdílů, hlavně v oblasti grafiky přebalu, ale celkově jsem se spoluprací spokojen.
Teď, když držíte v ruce svoji knihu, jak se cítíte, co to pro vás znamená?
Určitě to není něco, co jsem kdy čekal, že se stane. Pro někoho jako já, kdo nikdy nic moc nedokázal a dokáže zkazit i instantní polévku, je neuvěřitelné třímat v rukou vlastní výtvor. Rozhodně jsem v psaní našel svůj úděl a budu pokračovat, dokud mi neodejdou obě zápěstí, i když to nikdo nebude číst.
Po kolena ve sračkách by měl být prvním příběhem z celého cyklu. V jaké fázi jsou další příběhy?
Je pravda, že aniž bych se o to vědomě snažil, v průběhu psaní mě napadla spousta dalších námětů na knížky, takže jsem tuhle nakonec zkoncipoval, jako první díl série. V tuhle chvíli mám zhruba půl dalšího dílu a dopředu nastíněných asi pět dalších. Nebude to přímé pokračování, ale bude se odehrávat ve stejném světě a stejné době. Při vymýšlení postav prvního Hnusvěta jsem se hodně inspiroval hlavně svou lehce schizofrenickou osobností, kdežto teď beru inspiraci primárně od svých kamarádů a známých. Děj se přenese z města na venkov, který je sice na první pohled poklidný, ale také skrývá mnohá nebezpečí. Hlavní hrdinové se po letech strávených zavření v dětském domově konečně dostanou ven a zamíří do rodiště jednoho z nich v odlehlé vesnici, kde, jak doufají, uniknou krizím rozpadajícího se světa. Bohužel, jak se dozví, společenské problémy mají ošklivý zvyk se šířit napříč zemí jako zlá nemoc. Se svými přáteli se tak budou muset potýkat s chudobou, nepřízní přírody, zoufalou zvěří i nepřejícími lidmi.
Můžou vás čtenáři někde potkat – chystáte křest, autogramiádu nebo něco podobného?
Má fanouškovská základna moc velká není, takže zatím nic takového nechystám. Kdyby byl zájem, určitě bych proti nebyl. Autogramiádu mi zařídila známá, ale jen na obecní bázi, takže valnou účast neměla. Nicméně na setkání s fanoušky bych se určitě těšil.
A na samý závěr: pokud byste měl potenciálního čtenáře na něco nalákat, co by to bylo?
Knihu bych doporučil všem, které, stejně jako mě, už nebaví načančané a idealizované pohádky a touží po něčem drsnějším a nekorektnějším. Určitě se bude líbit fanouškům dystopie, sci-fi a superhrdinů. Musím ale říct, že knížku zatím chválí i milovníci jiných žánrů, takže si dovolím tvrdit, že se v ní najde něco pro každého. Pokud máte rádi napětí, akci a trochu té anarchie, zkuste dát šanci Hnusvětu. Přečtěte si ho dřív, než ho budete mít za okny.
FOTO: Archiv autora
