Z Prešporku do Solnohradu a proti proudu času aneb Slavcon 2019

Pokud jste na Slavconu letos nebyli, nemusíte smutnit. Své dojmy vám totiž pddrobně sdělí naše redaktorka, Zuzka Hloušková. A když nic jiného, jrčitě vás naláká na další ročník této skvělé akce.

Slavcon je jiný. A má rád změny. Milovníci fantastiky tentokrát našli útočiště v budově Fakulty informatiky a informačních technologií Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Hned před vchodem mě uvítala skupinka šermířů a mohla jsem se posilnit u stánku s občerstvením. Velká a prostorná stavba navíc nabídla skutečně luxusní zázemí pro přednášky, prodejní stolky, taneční vystoupení, odpočinkovou zónu, hernu i další doprovodné aktivity. Částečně prosklený strop vpouštěl dovnitř denní světlo, a tak nebyl žádný problém zdržet se třeba celý den a užít si příjemné atmosféry, která na conu panovala. Organizátoři se svého úkolu zhostili na jedničku s mnoha hvězdičkami (rozhodně více, než má vlajka EU) a tým dobrovolníků ve žlutých tričkách šlapal jako hodinky. Jeho členové neztráceli humor, když se objevil nějaký zádrhel, vždy ochotně poradili, jak co zařídit, a dokonce i ajťáci na chvíli zaplašili zachmuřený výraz, když na ně člověk promluvil. Učebny měly dobré technické vybavení, co dodávalo všemu šmrnc a profesionalitu.

Akorát ten zločinec, co vymyslel židle v dolních posluchárnách, by zasloužil pověsit za uši do průvanu. Kdykoli se člověk rozhodl posadit, vstát nebo zavrtět, ozval se příšerný rámus a rušil právě probíhající program. Jedna z poslucháren měla také tu smůlu, že byla průchozí, což se ukázalo jako logistický průser, pokud ve vedlejší končil pořad v jinou dobu, díky čemuž před přednášejícím neustále proudil dav lidí, kteří buď procházeli tam či sem. Díky oběma faktorům se trochu omezil zvyk neustále „migrovat“ z pořadu na pořad. Těžko říct, čím to je, ale je to jev, který vidím na všech conech. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem to nakonec udělala několikrát také, i když občas bylo mým popudem pořídit nějaké fotky. Podle útržků rozhovorů, které jsem zaslechla, mohu soudit, že program byl plný přínosných myšlenek, otázek a aktivit a samozřejmě fandovství. Každý fanoušek se tu opravdu mohl cítit mezi svými, přesně jak se píše v průvodci festivalem. Po chodbách se procházely mýtické bytosti vedle svalnatých bojovníků v kožešinách mávajících divoce mečem. Kdo dává přednost spíše kartičkám a figurkám, měl dostatek místa, příležitostí i spoluhráčů, a kdo už nemohl dál nikam, tak nemusel – stačilo se svalit na některý ze sedacích pytlů, kterých bylo všude dost.

Mezinárodní rozměr conu navíc posílila přítomnost zahraničního hosta, kterým byl v pátek Stanislav Yanevski, známý z role Viktora Kruma ve filmu Harry Potter a ohnivý pohár. V pátek, hned po zahájení festivalu, s ním proběhla velká debata, v níž se ukázal, jako celkem vtipný a příjemný chlapík. Kdo ji zmeškal mohl si s ním ještě za malý příplatek v sobotu přiťuknout skleničkou a za další se i společně vyfotografovat, ale já se nakonec rozhodla investovat ušetřená eura do nákupu knih mladých nadějných slovenských autorů a autorek a ještě mi zbylo na festivalové tričko. Pátečnímu programu dominovala ekologická témata a blížící se globální katastrofa, hned vedle slovanské magie, šamanství, vikingské mytologie a náboženských kultů. Kromě literatury se dostaly ke slovu i jiné druhy vyjadřování, takže tu byla příležitost zhlédnout film Lesapán, vyzpovídat režiséra, poslechnout si nejznámější melodie filmových hororů nebo koncert folkové skupiny Strigôň, rozebrat detaily nejsledovanějšího seriálu Hra o trůny, řešit specifika ženského humoru, poznat dílo populárního ilustrátora Michala Ivana nebo zahrnout otázkami obávaného editora Erika Fazekaše, formulovanými ideálně v 50 odstínech šedi.

V podobném duchu záplavy zajímavých momentů, které hýbou dnešním fantastickým světem (nejen na Slovensku) pokračovalo i sobotní dopoledne, které navíc obohatil literární workshop, kde se účastníci pokoušeli napsat povídku za hodinu (a až na samotné lektorky byli celkem úspěšní). Kromě nakladatelství Hydra dostali prostor i Tatran a Slovart. Propláchnout mozkové závity pomohla celá řada kvízů, ale i přednáška o psychických poruchách, či o způsobu, jak si zvýšit IQ. Za páteřní odpolední akci jsem vyhodnotila besedu se slovenskými a českými autory a autorkami, kterých se sešlo celkem 16. Otázky si losovali z předem připravené sady (maně jsem si vzpomněla na svou loňskou besedu, v rámci které slovenské autorky otázky losovaly z klobouku). Mezi pozvanými byli jak staří mazáci jako Mark E. Pocha, Petra Neomillnerová, Františka Vrbenská, Anton Stiffel nebo Lenona Štiblaríková, tak i úplní nováčci, k nimž patří i Silvie Zeumerová, která všechny mistrně ukočírovala coby moderátorka, ačkoliv jí to nikdo z přítomných moc neulehčoval. Občas se totiž řeč strhla směrem, kdo má co podivného ve spíži, nebo kdy někdo přijde o život (na Dušičky zomrieš!), ale i tak musím uznat, že mnohé otázky byly chytré a vtipné a moderátorka měla dar rozmluvit i ty nejzarytější introverty, až na sebe prozradili i to, co sami nevěděli. Celkový dojem z akce zkazila trochu rozpačitá autogramiáda na závěr, kdy se část hostů někam rozprchla a těch pár zbylých odvážlivců postávalo v šeru předsálí. Většina z nich čekala, že si zájemce nejprve zaběhne o patro výš, kde byly knihy na prodej u stánku, a pak si zase skočí zpátky do hlavního sálu, no… Takže se lehce mohlo stát, že než jste doběhli s knihami, tak milý autor už mezitím odešel na vlak…

Nevadí, nechme to být, kdyby nezůstalo nic, co by se dalo zlepšovat, tak by to byla nuda. A drobný kolaps v jinak bezvadném a pořady nabitém programu je maličkost. Mohli jsme zažít zábavné křty knih, které zaujaly svým průběhem – jak nakladatelství Hydra se svými Potvorobijci 2, tak i Jana Plauchová, která se ve své poslední knize Druhá planéta zaměřila na Venuši a pozvala si ke své prezentaci astrobioložku Michaelu Musilovou, účastnici simulovaných misí na Mars pro NASA. S jinými pořady jste se mohli vydat zase z Prešporku do Solnohradu a k tomu ještě proti proudu času, na cesty časem se zaměřil i Leonard Medek a vzal to hezky od Wellse až po současnost. Nebo se dala objevovat tajemná podzemní zákoutí Malých Karpat, prozkoumat historie zbojníků, lapků a jiných rebelů prostřednictvím knih i filmových pláten (včetně nešťastného Jánošíka), zapátrat po ztracené mínojské bohyni hadů, nebo překonávat hranice hororu jako žánru… Na přetřes přišly i další fenomény, jako kooperativní hry, shippování nebo čtení na Youtubu. V nabídce toho byla spousta.

A zatímco loňský galavečer jsem si nechala kvůli únavě ujít, letošní jsem si bezvadně užila. Velká aula byla téměř plná, když jsem dorazila (s menším zpožděním, protože jsem dobíhala z vlastního vystoupení) všichni se tam již dobře bavili. Aby ne, když na pořadu bylo rozdávání cen (a mnohdy i celkem hodnotných). A tak v místech, kde obvykle zní suché softvérové poučky a rovnice, se ozýval jásot a bouřlivý potlesk. Nejprve se oceňovaly nejlepší kostýmy, pak se losovali výherci tomboly. Rozdat asi dvacet balíčků s dárky od sponzorů zabralo dvě hodiny, a kdo ještě vydržel na noční světelnou šou skupiny Fandango, tak určitě neprohloupil. Byla to skvělá tečka za skvělým dnem, obecenstvo zcela oprávněně propadalo střídavě nadšení a úžasu a na závěr odměnilo účinkující za nádherné světelné efekty dlouhým aplausem.

Jako vždy se nabízí srovnání s loňským rokem. Se změnou místa konání jakoby se toho událo víc – nejen díky prostornějšímu areálu se Slavcon stal tak nějak „větším“.  Zatímco v minulých ročnících si organizátoři vystačili s účinkujícími z převážně domácí scény, letos přibyla již zmíněná herecká celebrita. Obyčejný papír, na kterém byl vytištěný průvodce festivalem, vystřídal hladký křídový. Spousty paralelně běžících pořadů, kdy měl člověk problém si vybrat (těžké dilema) a málem zapomněl, že je taky potřeba najít pauzu na oběd či na večeři. Což by byla celkem škoda, protože hned za rohem se nacházela sympatická koliba, kde měli otevřeno přes celý víkend a dělali naprosto božské halušky s bryndzou nebo oštiepkom a točili k tomu české pivo – co víc si takový labužník od Hradce Králové, jako jsem já, může přát?

Mimochodem, vysoká návštěvnost některých přednášek i během nedělního dopoledne mi opravdu vyrazila dech. Zatímco české cony postupně od pokračování programu do neděle ustupují, tady si to lidé vážně užívali a na některé pořady proudily vyloženě davy. Dokonce i na přednášce o starších filmových zpracováních Pána prstenů byla posluchárna téměř plná, ačkoliv většina prezentovaných pokusů byly spíše propadáky. Pravda, jiná témata dostala trochu na frak, a tak příchod dvou návštěvníků na besedu o asimovských zákonech robotiky zvýšil počet přítomných dvojnásobně, o to výživnější však následná česko-slovenská diskuse byla. Podobně dopadly i některé pořady, zařazené na sobotní večer souběžně se zmíněným galavečerem, takže třeba na naše loutkové divadélko se přišla podívat jen hrstka (ale o to nadšenějších) lidí, a na přednášce o další budoucnosti ASFFH se sešli jenom samí Češi (respektive převážně Češky) a tak jsme se společně s Petrou Neomillnerovou, Františkou Vrbenskou a Petrou Štarkovou nekompromisně pustili do analýzy současné vydavatelské kultury (vlastně mezi nás zabloudil i jeden zvídavý slovenský fanoušek, ale brzy z učebny vystřelil se slovy, že je „zaujímavé dozvedieť sa niečo zo zákulisia“). Možná dobře, že některé vyřčené skutečnosti zůstaly za zavřenými dveřmi. Ale i o tom cony mají být, nejenom zábava, ale i výměna informací, zkušeností, kontaktů… Já si jich odvezla spoustu, stejně jako celkový dobrý pocit a chuť se zase příští rok do Bratislavy vrátit.

Sepsala Zuzana Hloušková

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď