Modely pro scifisty #40: Na obloze věci divné (1)

Chance – Vought V-173. Seriál o fantastických poletuchách „ryze pozemského“ původu kdysi zahajovaly německé létající talíře. Nebyly však jedinými podivnostmi, které se mohly ve své době hemžit na obloze. Pokusy s něčím, co by dnes náhodný pozorovatel považoval za UFO, se konaly i za oceánem.

Snahy o postavení stroje, kde by křídlo a trup splynuly v jeden čistý aerodynamický celek, sahají hluboko do meziválečného období. Vedle snížení čelního odporu a zvýšení kapacity nákladu přinesly pokusy ještě řadu dalších poznatků. Když americké námořnictvo vyslovilo požadavek na stroj, který by měl nízkou vzletovou a přistávací rychlost, byl nenáročný na rozměry letiště a zároveň vynikal vysokou rychlostí při běžném letu, využila firma Chance – Vought všech nasbíraných zkušeností a navrhla stíhačku ve tvaru jakési placky, z jejíhož obrysu vystupovala kabina, výšková a směrová kormidla a nosníky vrtulí. Pro ověření koncepce firma nejprve postavila demonstrátor – dřevěný pokusný letoun ve tvaru navrhované stíhačky. Stroj s označením V-173 poprvé vzlétl v roce 1942 a po náležitém seřízení létal znamenitě. Potvrdily se všechny předpoklady – velký rozsah rychlostí, krátký vzlet i přistání, problematický byl ale náhon vrtulí. Tou dobou už firma měla zakázku na prototypy XF5U-1, které se začaly stavět. Umístění velkých pohonných vrtulí v tenkých okrajích a motorů v objemném středu talířového křídla vyžadovalo vytvoření speciálních převodovek, které se ale nepodařilo úspěšně vyřešit. Dalším problémem byla výroba odpovídajících vrtulí. Stavba se tedy táhla po celou válku a dva prototypy byly dokončeny až v roce 1947. To už ale nastal nástup proudových strojů a o vrtulovou, byť značně neortodoxní stíhačku přestal být zájem. Zatímco demonstrátor V-173 skončil ve Smithsonian Institutu, oba prototypy plnohodnotných stíhaček skončily ve šrotu. Jeden byl určen pro lámací zkoušky a byl patrně zničen při nich, jestli se druhý podařilo dostat do vzduchu ještě před jeho sešrotováním, není známo.

V současnosti je na českém trhu k sehnání stavebnice demonstrátoru V-173, známého též jako „Flying Pencake“. V měřítku 1/72 ho jako shortrun vyrábí česká firma Sword. Krabice s kresbou vzlétajícího stroje obsahuje rámeček dílů z relativně měkkého šedého plastu, pytlík čistých bublinek prostých polyuretanových odlitků a výlisek acetátových dílů kabiny. Samozřejmostí je návod a aršík kvalitních obtisků. Pro lepení použijeme celý „zvěřinec“ lepidel – na polystyren běžné modelářské lepidlo, na polyuretan a jeho spojení s polystyrenovými díly vteřiňák a na acetátové překryty Clearfix.
Po prostudování návodu očistíme od několika menších otřepů plastové díly (na shortrun velmi čistě odstříknuté), nabarvíme polyuretanové díly vrtulí, interiéru a viditelné vnitřky trupové „placky“).Slepíme, přetmelíme a přebrousíme bačkory podvozku. Předbarvíme rámování dílů kabiny – nejprve interiérovou zelenou, přes ni pak vyšisovanou žlutou. Po zaschnutí barev oddělíme díly interiéru od nálitků, sestavíme vnitřek pilotní kabiny a usadíme ho do spodní části „placky“. Nalepíme horní díl trupové „placky“, přetmelíme a přebrousíme přední hranu a nosníky vrtulí a postupně dolepíme kormidla, vyvážení kormidel, podvozek a jeho vzpěry, vnitřní ochranný rám kabiny a nakonec překryt kabiny. Vlastní překryt kabiny se od acetátového základu odděluje dobře, prosklení spodku kabiny jde z výlisku poněkud hůře a do výřezu v trupu je nutno ho opatrně dopasovat – možná by neškodilo, kdyby ho výrobce dodával pro případ nějaké nehody dvojmo. Stroj je téměř slepený. Podle dostupných materiálů provedeme nátěr – spodní plochy a směrová kormidla měly hliníkový nátěr, horní plocha a předek nesly nátěr vyšisovanou žlutou. Než nátěry zaschnou, slepíme z předem nabarvených listů a kuželů vrtule. Listy jsou na nálitcích po dvojicích, jejich tvary se mírně liší kus od kusu a podle profilů nelze určit, jak do drážek v kuželech patří. Doporučuji udělat si pro lepení vrtulí nějaký přípravek, lepení „od ruky“ (byť vteřiňákem) je dost znepokojující zážitek.

Podle období, do kterého chceme stroj zařadit, naneseme na vyschlý a lesklým lakem přelakovaný nátěr vybrané obtisky. Pozor! Jsou tenké a mají tendenci se trhat! Po vyschnutí obtisků stroj přelakujeme nejprve lesklým a nakonec matným lakem a na závěr instalujeme vrtule.
Muzejní exponát je v perfektním stavu, na svém stroji jsem se pokusil o provozní patinu pomocí práškového patinátoru Agama. Z přiložených fotek je patrné, že se mi stroj podařilo spíše zaprasit, než provozně ušpinit a situaci nevylepšil ani pokus o barevné filtry (nátěry silně naředěnou barvou, spíše obarveným ředidlem). Výsledek tedy vypadá jako něco, co se od války ukrývalo v opuštěné stodole a teď to někdo objevil. Takže pokud jste začátečníci, o patinu se na tomto stroji raději nepokoušejte a testujte postupy na nějaké postradatelné bojové technice. Samotné lepení modelu bylo ale pohodové a zvládne ho i mírně zběhlý začátečník. Stroj sám o sobě vypadá dosti scifoidně a díky svému vzhledu se neztratí ani mezi sbírkou hvězdoletů.
Použitá lepidla jsem zmínil v textu, barvy jsou povětšinou míchané od oka, sériové byly jen akrylátové černá a hliníkový nátěr. Žlutá, interiérová zeleň a hnědá na vrtule jsou namíchané ze syntetik různých odstínů a výrobců, proužky na koncích vrtulí jsou malované patinovacími fixy Gunze. Laky jsou akrylátové Agama.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Něco podobného si zahrálo v jednom díle Indiana Jonese – šlo o nějaký reálný stroj nebo to byla filmařská fantazie?

  2. Filmařská fantazie
    V “Dobyvatelích ztracené archy” to byla vymakaná dekorace. Filmaři úspěšně vykřížili nějaké staré samokřídlo od Northropa s povšechnými informacemi o německých projektech a výsledek vypadal docela dobře. Vývoj té obludnosti od skicy po výsledný stroj je snad k nalezení někde v síti, odkaz bohužel nemám – jinak už bych to měl dopatlané ve sbírce (nejspíš jako RC model z EPP).

Zanechat odpověď