Tajemství Býčí skály: Znovu a znovu, jinak a jinak

Poslední dobou stalo se módou – a zaplaťfortuna za to – propagovat místa pomocí deskových her. Jakpak v tomto ohledu dopadla (prapůvodně poněkud morbidní) Býčí skála, součást druhého nejdelšího jeskynního systému u nás?

Historii nechme historikům, horory fanouškům, a jen zmiňme, že v poslední době se odborníci přiklánějí k tomu, že tato jeskyně byla mnohem spíše pohřebištěm než dějištěm hrůzného masakru jak z nálezů vyvodil její objevitel. Každopádně, tyto skutečnosti hra vynechává, a proto ji můžeme a můžete bez obav zařadit do oddělení rodinných deskovek.

Kudy tudy

Autor této recenze neví, jak je tomu ve skutečnosti, nikdy v Moravském krasu nebyl, nicméně vstup do hry na vás rozhodně atmosférou dýchne. Co účastník, to figurka, a všechny se shromáždí na vstupním hexu, zobrazujícím ústí podzemního labyrintu. Přitom každý hráč drží další čtyři hexy v ruce a ve svém tahu přiloží jeden podle své strategie a podle jednoduché podmínky, že chodby široké i úzké musejí navazovat; ledaže byste si skrz stěnu prorazili štolu. K tomu je ale příležitost jen párkrát, a hlavně na začátku, aby soupeři neuzavřeli sebe navzájem i celou hru předčasně.

Nepostupujete tedy předem daným podzemím vytvořeným vrásněním, zemětřesením, klimatickými podmínkami a geologvíčím ještě, ale skládáte si jej sami, pokaždé jinak podle své strategie… a fakt, že se tvůrci nenechali spoutat realitou, patří rozhodně ke kladům této hry.

Za každý přiložený dílek dostanete nějaké drahokamy coby body, pokud se jedná o cestu. Za naleziště nedostanete sice nic, ale na daný hex a do okolí jsou položeny celkem tři karty, které můžete „zkoumat“. Přinesou vám buď více či méně cenný nález, který můžete na začátku svého dalšího tahu vyměnit za další diamanty, nebo akční kartu s nějakou výhodou… nebo průšvihovou kartu s nějakou nevýhodou. A to zas patří k záporům této hry.

Kam a jak

Prostě pokud nemáte štěstí, tak vyhrajete jen stěží. Můžete se sice vykašlat na přikládání hexů, měnit je místo za diamanty za prodloužení postupu a paběrkovat kolem cizích nalezišť, pokud vám ta vaše ne/pravidelně ničí závaly či zaplavuje voda, ale dohnat šťastnější protihráče, co na každém druhém kroku zakopnou o střep a na každém pátém najdou najdou sošku býka, se vám s největší pravděpodobností nepodaří.

Zkušenější hráči si mohou pravidla upravit – například tak, že objevitel otočí obě karty, jednu si z nich vybere a druhou odhodí, ale možno i jinak – nicméně tato nevyváženost prostě vadí… …ovšem zase asi jen zkušenějším hráčům, kteří si mohou pravidla upravit – a tak dále.

Rodiny s dětmi, na něž Býčí jeskyně cílí především, ovšem budou potěšeny, ne-li přímo nadšeny. Jednoduchá pravidla, atmosférická tvorba podzemí, blyštivá odměna a přiměřená herní doba (včetně možnosti dát si odvetu znovu a přitom jinak), plus nevtíravá dějepisná návnada a tip na výlet je vpravdě docela dost. (Jen rodiče nesmějí opomenout svázat šňůrku u pytlíku s drahokamy dříve, než jim ji nějaký nezbeda vytáhne, protože při daném způsobu ušití dá docela práci, aby pytlík poté nebyl už jen na pytel.)

Bonusem pro všechny pak je barevná střízlivost, krásně ladící s atmosférou, kterou si my starší pamatujeme z četby štorchovek, a ti mladí… z toho, co četli místo nich.

Dejme proto pohanským bohům, co božího, a dětem, co dětské jest.

Hodnocení: 70 %

Tajemství Býčí skály