Velký rozhovor s Jiřím Walkerem Procházkou se blíží! Pojďme ale ještě chvíli nahlížet na kulisy. Tentokrát se dozvíte něco málo o tom, za jakých podmínek rozhovor vznikal a také si přečtete pár vzpomínek dokazujících fakt, že JWP je opravdová legenda, která formovala generace čtenářů, pomáhala na svět českému cyberpunku, ale i byla na prášky při vydávání svých děl. A hlavně – JWP si umí užít besedy na plné pecky, a to platí dodnes. I tento díl pro vás připravil Michal Maléř.
Mail to JWP:
- Ahoj Jirko. Jak to jde? Přidáme zase nějaký odpovědí?
JWP odpověď:
- Ahoj Michale,
Odpovědi teď začnu posílat častěji, dodělal jsem toho Julese Verna a měl o něm super přednášku v HavlBrodě. Zítra ale mám celý den Rychnov nad Kněžnou a v pátek jsem ve škole Praha Kbely celý den – protože tam mají děti Noc s Andersenem, tak tam mám přednášky od rána do večera. Takže v sobotu nebo v neděli bych pár otázek napsal.
A jinak – příští týden jsem komplet 4 dny na Frýdecko-Místecku – a tam bych asi odpoledne měl vždy čas na psaní odpovědí (protože jsem dodělal toho Verna a taky nový workshop pro I. stupeň ZŠ, takže budu mít fakt víc času 🙂 .
Vzpomínka Ondřeje Neffa
Spolu s Walkerem jsem koncem osmdesátek propadl kyberpunku, to byl tehdy pořád ještě nový žánr. Amatérsky jsem překládal Neuromancera od Williama Gibsona. To byl první můj delší text napsaný na počítači, do té doby jsem psal jenom na stroji. Měl jsem jedno z prvních PC, bez disku, jen na diskety. Tehdy počítače ještě neuměly češtinu, takže jsem to mydlil v textovém editoru ChiWriter. Byl grafický, to znamená, že maloval každé písmeno, jako by to byl obrázek. Román jsem přeložil a teď šlo o to ho vytisknout.
Walker tehdy pracoval jako ajťák u jakési stavební firmy, a nabídl mi, že knihu vytiskne. Měl možnost tisku v práci. Tiskárny tenkrát byly jehličkové, všechno vymačkávaly jehlami přes černou pásku a tiskly na tzv. traktorovém papíru, to znamená, že papír A4 měl po obou stranách dírkatý proužek a papíry byly v dlouhém pásu, pěkně naskládané cikcak jako hajzlpapír. Walker ode mě převzal diskety (5 1/4 palce) a měl starost, jestli to tiskárna utáhne. Že ještě nikdy nevytiskla takový balík dat najednou.
“Zkusíme to,” pravil svým hromským hlasem. On mluví strašně nahlas a rychle. “Sjedu to večer po práci.”
Ráno jsem mu volal, jak to dopadlo.
“No,” řval do telefonu, “tu tiskárnu jsem utavil.”
Nebylo divu. Ona se každá řádka malovala načtyřikrát, nejdřív horní část řádky s diakritikou nad velkými písmeny, pak vrchní půlka písmen, no a pak a pak dolní půlka písmen a nakonec spodky písmen jako je “y” nebo “j”.
“To je blbý,” řekl jsem.
Takže kniha vytištěná není a Walker má průser, pomyslel jsem si.
“Druhou jsem taky utavil,” řekl. “Naštěstí máme tři a ta třetí to vydržela do konce!”
Při tom tisku, trval celou noc, si Walker četl mého Neuromancera a tak se stal kyberpunkerem.
Vzpomínka Rudolfa Vostrého
S tvorbou Jiřího W. Procházky jsem se poprvý setkal v druhý polovině devadesátek.
Jezdili jsme tehdy s tátou na chatu přes pražskej Smícháč a bejvával tam antikvariát.
V záplavě šestákovejch detektivek a levnejch sešitů s křížovkama se tam daly najít hustý poklady. Třeba starý, nedoprodaný výtisky povídkovýho časopisu Nemesis. Kromě povídek byl plnej článků o různejch fandomovejch kratochvílích. Nejvíc ze všech jsem si ulítával na těch o Shadowrunu. Docela mě bavilo si při prohlížení ilustrací představovat, co se asi zvrtlo, že elfskej decker musí hackovat v Matrixu během přestřelky s bandou festovně nakrklejch orkskejch zabijáků.
Kromě zmíněnejch časopisů jsme na dně výprodejový krabice vyhrabali ohmatanou knížku s lesklým nápisem Tvůrci času. Táta o ní kdysi možná četl v Ikarii, ale určitě si troufnu říct, že na něj asi nejvíc zapůsobila cenovka 25 korun. Tátu ta kniha úplně neoslovila, ale já jí ten víkend přečetl jedním dechem. Připomínala mi Shadowrun a archetyp punkerskejch hackerů mě pohltil. Dokonce až tak moc, že mě určitě inspiroval k napsání vlastní kyberpunkový série.
Kdo ví? Možná mi ta povídková sbírka z výprodeje změnila život.
Mnozí rádi tvrdí, že první byl Gibsonův Neuromancer. JWP o něm zjevně při psaní Rox & Rollu neměl ani tušení. Vlastně jsme na tom byli tehdy stejně. Neuromancera jsem poprvý dočetl až po třicítce. Pro tehdy desetiletýho Rudolfa to bylo jedno z prvních setkání s literárním cyberpunkem. Stoprocentně šlo ale o jedno z těch nejformativnějších.
Díky Jirko…
Vzpomínka Michala Březiny
„Vzpomínka na Jirku, která baví i po letech? Hned se mi vybavila vzpomínka na naše první setkání. Moderoval jsem tehdy Jirkovu přednášku v knihovně. Znenadání mu začala silně oponovat moje manželka ohledně hororů a akčních filmů – a na Jirkovi bylo znát rostoucí rozčilení. Úplně jsem se zpotil. Z příjemné a poučné přednášky se to najednou zvrtlo v úsměvnou při. Nicméně, po přednášce mi Jirka řekl, jak je rád, že mu konečně někdo oponoval, jelikož s ním jinak všichni prý souhlasí, a tak si to konečně pořádně užil. Jirka je tak v mých očích jediný, kdo si užívá hádku s mojí manželkou.“
Vzpomínka Michaela „Střelce“ Pešťáka
Jablka z Beltamoru:
Nad těma jsme se seznámili – vydaná verze byla totiž totálně překopaná a krácená redaktorkou, takže když JWP výtisk otevřel, měl kliku, že ležel zrovna v nemocnici, takže pro něj nemusela rychlá domů. Dostal jsem od něj původní verzi a udělal srovnávačku – prakticky “nenápadně” zmizela třetina textu. Někde odstavec, jinde věta nebo jen pár slov. Část textu byla účelově přeházená, takže leckde byl obrácen smysl a vyznění celých pasáží.
Možná bych tu nekrácenou verzi někde našel. Originál obrázku na obálku od Bauera mám ještě někde doma.
Ken Wood:
Po vydání druhého rodokapsu (Perly královny Maub) jsem pro JWP udělal dvě mapy Gamebu, protože měl ve vlastním místopisu ukrutný bordel. Nejprve hrubý náčrt na dvě A4 (možná bych někde našel sken) a pak veledílo o dvou metrech čtverečních. Co se týká třetího dílu (Prsten cháne El Abíla), je z něj už hezkých pár let napsána první třetina s tím, že prej si mám zbytek dopsat sám. Jenže já nejsem JWP.
Vzpomínka Miroslava Žambocha
Ahoj. K těm vzpomínkám, to je těžké, bylo by jich moc a moc.
Jen si vybavuji, že když Jirka vymyslel větu „Svůj svět si musíme zasloužit,“ řekl jsem si: „Wow… to je úžasné.“
A když mám špatný den, depresi a nic se mi nechce, prostě si řeknu: „Svůj svět si musíme zasloužit.“
Asi bychom se tím měli řídit všichni. 🙂
