Ještě než se pustíme do samotného rozhovoru, trochu vás naladíme na cyberpunkovou notu. Michal Maléř se ponořil do tajů povídkové sbírky Tvůrci času a servíruje vám své dojmy, pocity, ale především ukazuje, co od tvorby JWP může čtenář čekat . Takže naloadujte startovací sekvence a jdeme na to!
Tvůrci času (povídkový sborník)
Pražský průnik
Ostrý cyberpunkový řez napříč starou Prahou. V době svého vzniku (1991) šlo o literární převrat – kombinaci digitální poetiky, IT slovníku a jazykových hříček, které potěší každého, kdo někdy konfiguroval kernel nebo aspoň jednou rebootoval realitu.
Pražský průnik si neodpustí drobné štulce směrem k minulému režimu, ale zároveň pokládá otázky, které zůstávají aktuální dodnes. Pointa možná není z dnešního pohledu tak silná, ale tehdy šlo o velké myšlenky, které si mnozí ani nedokázali představit. Příběh končí spíše jako otevřený fragment, a právě na něj navazují další kyberpunkové povídky jak v rámci této sbírky (Rox’n’Roll, Kybernátor), tak i ve sborníku Totální ztráta rozměru, který motivy dále rozvíjí v textech jako Rolls Royce nebo Jackův konvoj.
Styl, tempo a drzost z něj dodnes dělají památný start celé sbírky.
Tvůrci času
Lovecraftovská atmosféra zahalená v čase, který teče pozpátku. Povídka připomíná zážitek ze sledování Mementa nebo Tenetu – jen o třicet let dříve. Čtenář je tu podroben zkoušce a skládá souvislosti jako puzzle… a právě to je cílem.
Děj se odehrává v obráceném módu – ale ne vždy, a je tak činěno naprosto důsledně. Postavy kráčejí proti proudu událostí, střelivo se vrací zpět do hlavně, hořící cigareta pomalu dorůstá a plamen, který ji zapálil, se skokem vrací do zapalovače. Stopař sice hledá stopy, ale sám nakonec projde pozpátku kolem těch, které při normálním toku času teprve zanechá on sám.
Skvělý nápad, který zanechá stopu, a i když může většinu čtenářů zmást nebo odradit absencí klasické zápletky, rozhodně stojí za pozornost. V rámci sbírky jde o kuriozitu a demonstraci autorovy tvůrčí nekompromisnosti.
Na dobu vzniku opět husarský kousek a malá literární revoluce. Povídka, která se nevysvětluje – prostě se čte… pozpátku.
Krysy
Vysoká míra abstrakce, téměř burtonovsky smutně krásný svět plný hnusu, zklamání a nenaplněných snů. Místo, kde se touhy dusí pod tíhou grotesky. Atmosféra evokuje temnou verzi Alenky v říši divů (Lewis Carroll, 1865) zkříženou s Čarodějovým učněm (Otfried Preußler, 1971).
“Pán přikázal potřetí – sluhové museli poslechnout, jinak by byli zničeni.”
A pokud v Krysách ucítíte nádech Nikdykde (Neverwhere) Neila Gaimana, jen osobitě přetavený do podoby výpravy lidským podvědomím, cítíte to stejně jako já. S tím rozdílem, že JWP byl v tomhle směru opět o několik let napřed.
Nebál se jít do extrémů: bizarnost, zvrácenost, podivno – a přesto všechno drží pohromadě.
Krysař je temný. Působí jako pán krajiny, kterému se potřetí neodporuje. Cesta do Města je zároveň cestou do podvědomí – do jiné roviny existence. Během četby jsem si vzpomněl na Vyhlídku na věčnost Jiřího Kulhánka, na Asfalt Štěpána Kopřivy, ale i na porážku Spartakova povstání a následné křižování šesti tisíc otroků podél slavné silnice Via Appia, která vedla z Říma do Capuy.
Ve světě Krys se mísí hororová atmosféra Silent Hillu s dětskou pohádkou, které jste se jako malí báli. Krajinou se míjí atrakce jako Park Sebevrahů s Pískovišti Velkých Hrdinů a Brouzdalištěm Národních Zbabělců. A nad tím vším píská Krysař – a svět kolem něj tančí v rytmu Raz Dva Tři; Plesk!
Jde o příběh o síle vnitřního světla. Takového, které vám v temnotě dává naději… a nakonec i nadvládu nad vlastním zoufalstvím.
„Jsem v pořádku,“ řekl muž. „Ale nemusíte se obávat, není to nakažlivé.“
JWP sám přiznává, že Krysy, které se umístily na pátém místě cen Karla Čapka, psal v období, kdy „to s pitím nebylo zrovna na suchu“. Možná právě proto z textu tak silně sálá syrová temnota a pocit bloudění – jak v krajině vyobrazené kolem hrdiny, tak uvnitř jeho samotného.
Rox’n’Roll
Matika, věda, fyzika – technologický techno nářez mezi jedničkami a nulami. Paralelní rovnice, derivace, integrály a – nedej bože – dělení nulou. Ou yeaaah!
Příběh má mnoho rovin, rozvíjených v krátkých kapitolách. V jedné z nich se hrdina musí probojovat systémem, jak jen mu to dovolí matematika a schopnost ohýbat softwarové zákony. Nebo třeba pomocný program, který pro záchranu hlavního hrdiny dostane příkaz se obětovat. Program si ale uvědomuje sám sebe. Chápe, co znamená zánik, a nechce vyhasnout.
Bojí se konce. Přesto nakonec poslechne.
“Roll” alias Rolland, Binary Runner 001, je opět projekcí člověka do digitálního světa. Cool jako Harrison Ford v Blade Runnerovi, jen místo deště tu sviští datové proudy. Rox, Hard-Runner 005, je jeho kontrastem – a společně tvoří duo, které vás provede tím nejzábavnějším kyberprostorem roku 1991, jenž vybízí k otázkám jako například: Pokud lidská duše splyne s počítačovým systémem, na kterém je závislá, a vy zničíte onen systém, jedná se o vraždu lidské bytosti, jejichž tělesná schránka se již dávno rozpadla? Pokud se vám líbil film Johny Mnemonic s Keanu Reevesem, bude se vám jistě líbit i tato povídka.
Stromy
Krátká jednohubka z oblasti …ehm…ochrany životního prostředí! Úderná a vtipná pointa která stojí za zamyšlení. A prostě: lidé by si stromů měli více vážit, jak je k tomu ale přimět?
Sněhurka a sedm trpaslíků (Maratonec)
Pokud by Vás zajímalo, kde se mohl inspirovat mistr Kulhánek v jedné ze svých bestsellerových knih, pak tato povídka by možná stála za přečtení. Kratší formát, ale zase dobrá a originální myšlenka.
Spermadona
Zajímavá povídka s trochu složitější strukturou, která vyžaduje pozorného čtenáře. Jednu pasáž jsem si musel přečíst dvakrát, ale bavilo mě to a smekl jsem před originálním nápadem i povedeným koncem, který mi u novějších sborníků často chybí. Autor si navíc umí udělat legraci sám ze sebe – třeba když do povídky vloží nepopsaný list určený k vytržení a zmuchlání, nazvaný jako stránka pro vylití vzteku pro ty, kterým se text nelíbí nebo v něm nevidí souvislosti, a nebo když dopředu vysvětluje, co a k čemu budou následující stránky textu a co se v nich pozorný čtenář dozví.
Kybernátor
Povídka asi nejvíce ovlivněná filosofií knihy, která poslala JWP na cestu kyberpunkem, a to Neuromancerem.
IT slang tady lítá jak kdyby ho sám Rabín Gun (jedna z pro mně nejlepších vedlejších postav) střílel ze skriptovacího kulometu, a vy se v rámci tohoto sborníku naposledy vydáte na cestu skrze počitačové systémy kde vše prožijete očima Binnary runera 001, Rollanda.
Rolland musí zachránit svou parťačku a srovnat nejeden účet, tentokrát na to není sám, ale kdo ví, kolik parťáků mu zbude až dokonce.
JWP tady udělá několik letmých vzpomínek, nejdříve na dobu kolem roku 91, a celou ji označí jako „století zmatků“. Vzpomínkou se dostaneme i do roku 1894, kdy Velký otec Wiener (ano, zakladatel kybernetiky) tahá za systémové nitky.
Vstupte a nechte Systém, aby vám místo požehnání dlouhověkosti udělil věčný algoritmus. Přeplujte skrze kvantové bažiny a vydejte se na místa jako vystřižená z “IT” westernu – jen místo pouštních koulí suchých bodláků a stepní trávy se tu válejí zacyklené příkazy, přeplněné databáze. Místo odpadních kontejnerů a místo krys se kolem popelnic krmí zastaralé podpůrné programy.
Antiviry zpívají u ohně, držíce se za revmato-matematická a faktoriální ramena.
A v případě ohrožení volají: “Logaritmy a ruce vzhůru! Loss, loss!”
JWP si tu dělá srandu snad úplně ze všeho. Nadšeně píše o technologiích, barvitě popisuje pocit „být uvnitř“ virtuální reality, šťouchá do papalášů, církví i všeho strnulého.
Humor nemá chybu. Je všude – v jazyku, postavách, technice i v přenesených významech. Každá bytost mluví jinak, každá mluva odráží její digitální podstatu.
Kyberpunková povídka s klasickým humorem s logaritmickým srdcem.
Vtipná, propracovaná, osobní.
