První část rozhovoru je tady – a Michal Maléř společně s JWP vás přenesou zpět do doby, kdy JWP s tvorbou začínal. Dozvíte se proč bylo nutné psát po revoluci pod pseudonymem a proč zrovna Walker, ale i jak JWP spoluzakládal český cyberpunk a kdo mu byl přítelem a mentorem. A to rozhodně není všechno…
Začátky a autorský vývoj poprvé
Takže, já si dovolím tě tady, Jirko, přivítat klasickým netrunnerským slangem: “Tak vítej, pražskej uměleckej kámoši”! 🙂
Vítej taky, scifistickej borče! Já jen, že jsem rodem spíš Kutnohorák, tedy “z Kutný Hory koudelníkův syn”, to jen tak, ohledně toho místopisu. I když asi čtyřicet let už žiju v Praze.
Jirko, prosím tě, takže abych tě nějak uvedl – ty jsi vlastně otec, spisovatel, mentor, lektor, principál v audio nakladatelství… Ještě něco, co bys k tomu doplnil?
Ještě asi scenárista (komiksovej, večerníčkovej, herně-počítačovej) a pak hrdý majitel psa Lupina.
Jirko, než se přesunu k roku 1991 a sbírce, která ti tehdy vyšla, prozraď nám – odkdy a jak se do tvého jména dostal Walker? 🙂 Byl v tom kus revolty, nebo jde o odkaz na tvá dřívější díla psaná jako George Walker? Nebo je těch slavných Jiřích Procházků tolik (třeba náš UFC zápasník), že ses jednoduše chtěl odlišit od hlavního proudu?
Je to naopak – nejdřív byl Walker ve jménu a až pak George P. (Procházka) Walker. Ale od začátku: na konci osmdesátých let už jsem byl pevnou součástí české sci-fi scény, posílal jsem do ceny Karla Čapka pravidelně moje výtvory a taky se na conech potkal s Ondřejem Neffem (a taky s Kájou Saudkem, ale o tom až třeba někdy příště). Ondřej Neff si mě po mých kyberpunkových a akčních povídkách vzal sám o sebe “do parády” a stal se nejen mým velkým kamarádem (což trvá dodnes), ale také mým spisovatelským guru. No, a jednou, když jsme zase seděli na vínu v pražské Blatničce a já mu předával výtisk další mé povídky, on mi říká: “Georgi, ty s tím tvým jménem budeš mít problém, až budeš moct vydat knížku.” A já nechápavě čučel, a Ondřej říkal, že bych si mohl třeba zvolit pseudonym. Já se ho zeptal proč a on mi to vysvětlil. Budu ho lehce parafrázovat:
“Prosím tě, Jiří Procházka je takovej komunistickej pohůnek (řekl to hůř), kterej stvořil a napsal tu estébáckou hrůzu (to taky řekl hůř) Třicet případů majora Zemana. A bohužel vydává i sborníky povídek. No, a jestli ti někdy má vyjít tvůj sborník povídek, tak si spousta lidí bude myslet – hele, ten komouš se dal i na sci-fi!” No, a tak bylo rozhodnuto. Ale protože jsem se nechtěl jmenovat nějak jako Kazimír Honibrk nebo tak podobně, tak jsem si zvolil překlad mého jména. Každý asi zná skvělou whisku Honza Chodec alias Johny Walker. Prostě, jsem ten, který chodí, Walker Procházka, Chodec. A to díky Ondřeji Neffovi.
S tím pseudonymem George P. Walker to byla taky legrace. Když se po Sametový revoluci konečně mohl vydávat cyberpunk i fantasy, měl jsem jeden rok ve výrobě dvě knihy. Kyberpunkové Tvůrce času a jednu z prvních fantasy u nás, Ken Wood a Meč krále D’Sala.
Ken Wood vycházel v Rodokapsu a ten vlastnil úžasnej člověk Ivo Železný. Ten měl zájem ho vydat, ale tehdy museli všichni čeští autoři psát do Rodokapsu pod anglickými pseudonymy, opravdu všichni. To byla taková doba. Tak jsem si to moje jméno prostě jen jazykově “prohodil.” Místo Jiří W. Procházka vzniklo George P. Walker.
Díky moc za upřesnění! Ano, Kazimír Honibrk zní určitě lépe než třeba Pavloslav Vochcalproutek, a přitom jsi zůstal věrný svému občanskému jménu i příběhu.
Teď tedy ke knížce, kterou jsi sám před chvílí zmínil…
Z Tvůrců času a dokonce i ze hry Vesmír nezná vyvolených je úplně jasné, že jsi fanoušek obrazů a umění celkově. Jak sis k tomu našel cestu? A co pro tebe byl v této sféře nejsilnější zážitek?
Já měl štěstí, že když jsem se kdysi přistěhoval do Prahy, dostal jsem se do bandy punkerů, kteří byli studenti architektury nebo AMU, a jak jsem mezi ně, coby dvacetiletej “kluk z vesnice” úplně zapadl, tak jsem se stal součástí i všech jejich výprav nejen za punkovou a rockovou muzikou, ale i za architekturou (pražský kubismus je světový pojem) a za obrazy na všechny možný oficiální a tehdy i neoficiální výstavy. No, a to mi zůstalo dodnes. Když si k tomu vezmu má přátelství s výtvarníky jako s legendou Kájou Saudkem a nebo skvělými sci-fi ilustrátory Martinem Zhoufem, Petrem Bauerem, Honzou Štěpánkem, Janem Patrikem Krásným a dalšími, tak se výtvarně-umělecký kruh takříkajíc uzavírá.
Když jsi psal sborník Tvůrci času a přivedl na svět povídky pokrývající široké spektrum žánrů – od experimentálních konceptů až po tvrdé hard sci-fi – jak vypadal tvůj tvůrčí proces? Nosil jsi všechno v hlavě a nechal se unášet okamžitou inspirací, nebo sis vedl podrobné poznámky, sbíral informace a systematicky nasával atmosféru, než jsi ji převedl na papír?
To je pořádně obsáhlý dotaz, uf. Ale vlastně jsi napůl odpověděl za mě, tak to jen doplním – nikdy jsem si poznámky nepsal, ale všechno jsem nosil v hlavě. Každý nápad, který mě praštil přes nos, jsem si uložil do paměti a tam ho nechal zrát. K tomu jsem pak samozřejmě – pozor, mluvím o dobách, kdy ještě nebyly počítače, a už vůbec ne internet, dneska to už je pohoda – teda, abych to dopověděl – k tomu jsem si pak sehnal v antikvariátech a knihovnách odbornou literaturu a encyklopedie a třeba i básnické sbírky E.A Poea nebo Františka Gellnera – a pak jsem to všechno skládal dohromady. Moje ulítlý vize a nápady na jedný straně a vědecký základ a faktografie na straně druhé.
Čím jasněji uvedeš pevná fakta a skutečností, tím víc pak můžeš odbrzdit křídla fantazie. A nasávání atmosféry? Jo, chodil jsem na hřbitovy, do kostelů, chodil jsem do lužních lesů a nebo coural v noci po Starým městě. Když se tohle vše pak spojí, tak se člověku třeba i něco podaří sesmolit.
A jaký přístup jsi zvolil právě u těch nejtvrdších hard sci-fi povídek – byla to spontánní imaginace, nebo pečlivě promyšlená syntéza faktů a vypravěčského umu?
U těch hard scifáren jsem byl často inspirovaný okolím, zábleskem nápadu. Když jsem po tisící podjížděl na D1 mohutné dráty elektrického vysokého vedení, napadla mě “Transmise”, tedy říše, kde se energie přenáší mechanicky. Tedy obří sloupy a svištějící řemeny. Když jsem na dovolené na pláži sledoval příboj, jak se zpěněné hřbety vln dorážejí na pobřeží ve zdánlivě se opakujících se pásech, tak mě napadl “Konec projektu Příliv” o tom, že voda, oceány, ledovce i mračna jsou vlastně jedna inteligentní entita. (POZNÁMKA M.M. Konec projektu příliv byl oceněný Akademií SFFH jako nejlepší povídka toho roku a navíc je ke stažení zdarma jako rozhlasová hra v archivu Českého rozhlasu). Ale tohle ti asi řekne každý autor sci-fi, inspirace prostě poletuje všude kolem nás. A co se týká syntézy faktů a nějakého toho vypravěčského umu, ehm, tak za tím vším je u mě hrozně moc práce. Za každým odstavcem, za každým dialogem. Čtenáři mi občas říkají, že se jim ty mé knížky čtou strašně lehce, že příjemně plynou. Jo, jenže za tím je neustálé pilování textu, neustálé ladění a přepisování, rytmizace vět, předčítání si dialogů nahlas. Proto píšu strašně pomalu; deseti, dvaceti stránkovou povídku dávám dohromady třeba čtyři měsíce. O to víc je člověk rád, když ji čtenáři přelítnou a slupnou jako malinu.
Jako dvaatřicetiletý občan České a Slovenské Federativní Republiky jsi v roce 1991 rozjel cyberpunk – jeden z mých nejoblíbenějších hard sci-fi subžánrů. Často slýchám, že mnoho lidí ho nedokáže plně pochopit nebo si ho neumí představit. Jako by pro ně lépe fungoval jako vizuální žánr než literární. Měl jsi pocit, že lidé tehdy chápali jeho literární podstatu, nebo už tehdy převládal spíš vizuální dojem, který dnes dominuje ve filmech a hrách?
Já se k americkému kyberpunku dostal díky mému spisovatelskému i osobnímu guru, Ondřeji Neffovi. Díky tomuto sci-fi gigantovi, kterého považuji už 40 let za mého skvělého přítele, jsem přičichl ke kyberpunku. Já jsem totiž ještě předtím, než jsem se s kyberpunkem blíž seznámil, někdy v roce 1986, napsal povídku Rox’n’Roll, což byla jedna z prvních povídek, které se za kyberpunk už považovat daly.
A proč o tom mluvím – Ondřej na konci osmdesátých letech překládal kyberpunkovou bibli “Neuromancer” a já měl tu čest nejen dělat mu korektury, ale také jsem celý ten dlouhý text vytiskl v mé tehdejší práci na pravěkých osmijehličkových tiskárnách, z toho dvě jsem zcela odpálil… O tom by se ale dala vyprávět celá story. Hlavní ale je fakt to, že jsem Gibsonově kyberpunku zcela propadl, protože můj “předchozí” kyberpunk byl úplně jiný, takový “procházkovský” jak tomu tehdy recenzenti říkali. Mé kyberpunkové příběhy se odehrávaly skoro komplet ve virtuálním světě počítačových sítí, a kombinoval jsem tam programátorské, matematické i básnické obrazy, novotvary, zatímco ten Gibsonův byl dokonale usazený v reálném, byť bizarním světě.
Čtenáři ovšem velice dobře chápali literární podstatu kyberpunku, i když se tenhle subžánr snesl jako blesk z čistého nebe. A všichni na to podvědomě čekali. Kyberpunk zásadně oživil celé sci-fi hnutí. Vrátil všechny ty vznešené galaktické a pseudofilosofující příběhy na Zem, mezi obyčejné lidi.
Hackeři, překupníci, hráči, umělci, programátoři a polosvět technologické civilizace. Byla to literatura plná adrenalinu, mezilidských i mezidruhových vztahů a hlavně futuristické, i když blízké technologie – ale přitom obsahovala zásadně humánní postoje. Ačkoliv ji psali technologičtí nadšenci, tak nejvíc se zajímali právě o člověka.
Vizuální dojem, který dnes dominuje na plátně či ve hrách, dnes jednoznačně převažuje, protože dnešní překotná doba je jasně vizuální. Literatura ustupuje do pozadí, a i když jsme čtenáři nebo autoři, musíme s tím počítat. Ostatně, myslím, že neexistuje mladý člověk, který by alespoň nezaznamenal geniální hru Cyberpunk 2077 (jinak – od tvůrců všech her o Zaklínači)… A tuhle vizuálně-hyperrealistickou mánii odstartoval v roce 1999 jediný film. Jo, Matrix tehdy otřásl nejen kinematografií, ale celým světem sci-fi. Dodnes ho považuji za jeden ze základních milníků světové pop-kultury.
Jak sis užíval vytváření té české cyberpunkové definice a jak na celé toto období vzpomínáš – s plusy i mínusy?
Já měl štěstí, že jsem do kyberpunku vstoupil ve stejné době, jako mnozí mí kyberpunkoví souputníci. Velký Třesk nastal poutavou přednáškou legendárního Ondřeje Neffa na PragoConu v roce 1987, kde se poprvé čeští čtenáři dozvěděli o existenci kyberpunku. Byla to bomba, liška uvnitř kurníku. Po téhle jediné přednášce jsme se pustili – každý zvlášť, každý originálně, ale všichni v jednom kyberpunkovém rytmu – do psaní. Ivan Adamovič, Petr Heteša, Karel Veverka, Honza Poláček… byla nás taková malá skupina, ale tomuhle žánru jsme zcela propadli. Já jsem kyberpunk navíc vnímal i z hlediska hudebního. Od puberty jsem byl rocker a punker. Rockeři a pankáči nejsou zrovna ti, kteří by přespříliš vyznávali sešněrovaná společenská pravidla, kteří by se ochotně podřizovali společenským rituálům. A tuhle svobodu a revoltu jsem promítal i do kyberpunkového žánru, jakožto svérázného i svébytného literárního stylu.
Na tohle období vzpomínám jenom kladně. Žádný mínusy. Byl jsem mladej, nadšenej, v literatuře jsem experimentoval stejně jako v životě, měl jsem kolem sebe super komunitu sci-fistů a fantazáků, byla to nádherná léta. Ostatně, z hlediska fantastické literatury to jsou i dnes. Pořád jsem v té komunitě, i když dosti obměněné, omlazené, a pořád jsem nadšenej, kolik skvělých lidí dneska píše skvělý knížky.
