Druhá část rozhovoru Michala Maléře s JWP přináší další várku nostalgie, vzpomínání na fanziny a “dobu temna” s prvními záblesky sci-fi. Také zjistíte, co má JWP společného s Harrisonem Fordem a jak speciální je pro něj Ondřej Neff. A na řadu přijde i akční scéna jako z Matrixu…
Začátky a autorský vývoj podruhé
Jaká je tvoje osobní topka knih z cyberpunku a třeba i americké drsné školy? Které tituly z těchto žánrů tě nejvíc ovlivnily, zapůsobily na tebe, nebo podle tebe nejlépe definují jejich podstatu?
U mě nejsou na úplně prvních místech jenom sci-fi knížky, vlastně, mám je tam dost mixované s jinými žánry. Jsem rád, že jsi zmínil hard-boiled school, protože americkou drsnou školou se inspiruje dost mých přátel, kteří tvoří tu nejlepší českou fantastiku. Na prvních místech Mirek Žamboch, můj obrovský a dlouholetý kamarád, potom František Kotleta, já mu radši říkám Leoš Kyša, další fenomén české sci-fi. Ale sem samozřejmě patří i jedinečný Jirka Kulhánek, legenda Ondřej Neff nebo jeden z nejdrsnějších sci-fi autorů Štěpán Kopřiva (přečtěte si Asfalt a Holomráz!).
Takže u drsné školy to vezmu krátce – Raymond Chandler a jeho Phil Marlowe, Dashiell Hammett a jeho bezejmenní detektivové a nebo ze současnosti nejtvrdší detektivkář Ken Bruen a jeho irský ztroskotanec Jack Taylor nebo Lee Child a nelítostný a spravedlivý obr Reacher..
Osobně ovšem považuji za nejlepšího spisovatele všech dob Ernesta Hemingwaye. Kdo si přečte Komu zvoní hrana, Fiestu nebo Starce a moře, pochopí.
A pak ses ptal na topku knih z kyberpunku, tak uvedu fakt jen ty “topkové”: Budou to jen tři autoři. Zaprvé – asi všechny knížky od Williama Gibsona, ovšem jeho Neuromancer a následná trilogie Sprawlu jsou fakt lahůdka. Potom je moc zajímavý další vizionář cyberpunku, Bruce Sterling, a jeho Tvární a Mechanisté v románu Schismatrix. Ovšem, co mě zcela upřímně dostalo, byl spisovatel z “druhé vlny” kyberpunku, Neal Stephenson a jeho Snow Crash (Sníh). Podle mého skromného názoru je Sníh zcela rovnocenný s již jmenovanou biblí kyberpunku, s Neuromancerem. A doporučuji i jeho Kryptonomikon a Diamantový věk, fakt síla!
Tak to byla moje malá topka. Osm autorů, to snad není tak moc.
Co nám můžeš říct o dalších věcech, krom umění, které tě dovedou nadchnout, inspirovat nebo ponořit do citlivé, sentimentální nálady?
To je hezká otázka. Většina věcí, které mě nadchnou a inspirují, pochází právě z umění, z knih, z filmů, z obrazů prastarých i moderních – a hlavně z hudby. Jsem rocková, elektronická a punková absorpční houba, něco jako Spongebob. Vstřebávám do sebe hudbu přes padesát let, utratil jsem za koncerty určitě hodně přes čtyři sta tisíc korun. U hudby relaxuju, s hudbou čtyřicet let píšu, hudbu poslouchám doma, v autě i ve vlaku – až z toho mám tinitus, ufff. Ale ty jsi umění z téhle otázky chtěl vynechat, tak vynechám artovou sféru. Nadchne mě příroda, zasněžený les a zamrzlý potok, vonící louka i pískovcové skály třeba v Prachovkách. Prostě se kochám jako pan Hrušínský ve Vesničce mé střediskové. Fascinuje mě duha, bouře plná blesků a hvězdné nebe nade mnou. Zbožňuju klikatý uličky a náměstíčka v městysech i velkých městech. Ostatně, pocházím ze středověké architektonické perly, z Kutné Hory. A to mystérium je tam přítomné na každém kroku.
Souhlasíš s tím, že není těžké tvořit, ale dostat se do stavu, v kterém to dokážeš?
Jo, ale není to tak jednoznačný. Jen si nejsem jistý, abych o tom tady a na tomhle místě měl podrobněji vypovídat. Zkusím to vysvětlit… Znám spoustu autorů a autorek sci-fi, kteří tvoří takzvaně “střízlivě” – ale část mých kolegů má své tvůrčí rituály. Někdo pije litry kafe, jiný zase kofolu nebo víno, další vyhulí kvanta cigaret. Někdo píše v absolutním tichu, já – jak jsem říkal – píšu zásadně s muzikou. V podstatě si díky hudbě, prostředí a podpůrným látkám (pozor, myslím jen pivo 🙂 vytvořím bublinu, v níž píšu. A když ji kdokoliv v tomhle procesu naruší (třeba oznámením “oběd!”), bublina splaskne. Takhle to tedy mám já.
Ve tvých začátcích jsi musel psát hodně věcí takzvaně „do šuplíku“ a doufat v lepší dobu, kdy bude člověk moct psát pro čtenáře a ne pro cenzory. Jak jsi to vnímal?
To bylo jednoduchý rozhodnutí. Za komoušů neexistoval ani náznak možnosti vydávat mý kyberpunkový nebo hororový věci, o fantasy ani nemluvě. Jenže v hlavě jsem měl tvůrčí přetlak, a od nějakýho roku 1984 jsem prostě musel psát. Nejdřív v ruce, jo, propiskou na papír, pak už na psacím stroji (kufříkový psací stroj Consul 80, dodnes ho mám doma).
Jenže jak jsem říkal, jsem rocker. A ten nebude dělat to, co “režim” chce. Tedy psát podle tehdejších zvrhlých ideologických notiček. Tak jsem holt psal do šuplíku. Pro úzký okruh čtenářů. Pro čtenáře sci-fi a fantasy literatury, kteří se už tehdy sdružovali ve sci-fi klubech a ti nejstatečnější z nich vydávali takzvané fanziny. Což byly složitě přepisované, kopírované a distribučně pokoutně rozmnožované časopisy, které tehdy pomáhaly stvořit celou vlnu dodnes píšících českých, moravských, slezských a slovenských autorů a autorek. A také organizátorů mnoha conů v obou dříve spojených republikách, České a Slovenské.
Zažil jsi změnu režimu, účastnil ses přelomu milénia a tvořil jsi v několika dekádách. Kdybychom mohli celý tvůj život rozdělit do několika období, jak by to vypadalo? A na co z nich nejraději a nejméně vzpomínáš?
Změna režimu byla skvělá, komouši byli vždycky morální špína a ke všemu ještě blbci.
Amen.
Ti kreténi zakazovali i Hvězdný války, protože si mysleli, že to je zbrojní program U.S.A. proti tehdejšímu Sovětskýmu svazu. Zakazovali fantasy, protože se báli čiré fantazie (ano, Pán prstenů ani Letopisy Narnie tady za těch pitomců nemohly vůbec vyjít). A zakazovali rockovou muziku, veškerou. A to, že nám zatrhli cestovat po světě a nebo zavírali lidi za svůj názor do kriminálu, to už byl jen pověstný vrchol té jejich rudé zhovadilosti.
Život za komoušů byl sice šílený, ale já ho prožíval jako mladej, nadšenej rocker se všema mínusama, který k tomu patřily. Zkrátím to – pokud někdo viděl film “Občanský průkaz”, tak to je přesně můj život v sedmdesátých letech. Včetně těch zakázaných a pašovaných rockových vinylů, estébáků, zničených životů a mlácení nás, který jsme jezdili na rockový a punkový koncerty. Takže nostalgie jednoznačně, protože jsem byl o 50 let mladší a prdlejší. Ale na druhou stranu – bylo to na palici. Všechno.
Jak ses jako mladík zapojil do českého fandomu a na co konkrétně nejraději vzpomínáš?
Já jsem vlastně celé začínající sci-fi hnutí, tehdy fakt ještě v zárodku, objevil díky “mládežnickému” časopisu Mladý svět, což sice byla tiskovina podléhající Socialistickému svazu mládeže, spíše ale fungovala jako taková neoficiální platforma lidí, kteří se tady, i v tom marasmu, snažili žít normální životy. Trampové, ochránci přírody, filmoví nadšenci, fanoušci (zdecimované české) rockové scény – a taky čtenáři sci-fi. A tam jsem se někde na předposlední straně dočetl o literární sci-fi Ceně Karla Čapka. No, a tam jsem poslal svůj první, úplně vyhulený dystopický a psychedelický text Krysy. A skončil jsem mezi 450 příspěvky na 5. místě. Tím to všechno začalo a bylo to skvělý. První kontakty, první přátelé a kámošky z fandomu. Nultý ročník ParConu, fanzin Villoidus ilustrovaný Kájou Saudkem, jedním slovem krása. Nechci se tady moc dojímat, ale bylo to fakt skvělý. Dodneška jsem s těmi lidmi v kontaktu, a k tomu přibývají nové generace fanoušků, čtenářů i autorů a autorek. Miluju to.
Jak vzpomínáš na Ondřeje Neffa a jeho mentorství? Co tě na jeho přístupu zaujalo?
Ondřej Neff je pro mě absolutní literární guru, přítel, kámoš do nepohody a skvělej člověk. Možná už z tohohle jde vyvodit, jak o něm budu psát či mluvit – a jak jsem o něm psal a mluvil posledních čtyřicet let. To on mě na svých přednáškách v Junior klubu Na Chmelnici (v roce 1985) dovedl k žánru fantasy, to Ondřej celý fandom seznámil s kyberpunkem (jak jsem o tom už mluvil), to tenhle titán psal nejen skvělou akční sci-fi, ale byl jeden z prvních, kdo u nás začal s fantasy (Jádro Pudla, Pán Modrého meče), humoristickou sci-fi – a k tomu chrlil vtipný eseje, recenze na sci-fi fláky, a hlavně – v roce 1990 stál u samého zrodu prvního československýho časopisu specializovanýho na sci-fi a fantasy. Prostě velkej chlap s velkým srdcem a velkým rozhledem, bez kterýho by česká sci-fi scéna zřejmě vznikla možná mnohem později – a asi by vypadala úplně jinak.
Jo, to je pro mě Ondřej Neff. Znám ho od svých 25 let a jsem rád, že to je můj přítel.
A jeho mentorství? Fakt moc mě potěšilo, když mi o dost let později, kdy už jsem měl vydaných pár knížek a desítky povídek, řekl, že si mě v půlce osmdesátých let vybral díky mým povídkám zaslaným do soutěže O cenu Karla Čapka jako jednoho ze tří, čtyř autorů, kterým věřil.
V té době jsem mu uctivě vykal a byl to pro mne nedostižný velikán. A najednou mi nabídl, že by se mnou rád projel mý texty. Já byl hotovej. Jezdil jsem k němu domů, na Smíchov. Scházeli jsme se ve vinárně Blatnička na Starým městě… A já nasával každou jeho radu, připomínku, nápad. Ondřej uměl na rozdíl od inťoušských kritiků a rozumprdů (a že jich v té době v českém fandomu bylo!) dokázal jasně vystihnout a pojmenovat slabiny textu – a co mě fascinovalo: navrhnout i jedno, dvě, tři řešení, jasná. Tohle u nás umí jen pár lidí (Štěpán Kopřiva, Tomáš Mayer) a Ondřej stojí v jejich čele.
Vidíš, Štěpán je pro mne jeden z předních autorů, se kterýma bych chtěl udělat rozhovor a současně z toho mám trochu vítr. Taky se tady možná hodí oznámit, a je to pro mne velkou radostí a ctí, že právě Ondřej Neff odsouhlasil interview a celý speciál mu věnovaný už je ve výrobě. 🙂 (pozn: Ondřej Neff v rychlosti odpovědí JWP předehnal a celý speciál jste si již mohli na Fantasy Planet přečíst!)
Když už jsme ho tady tolikrát zmínili a tys nám o něm teďka tak hezky poreferoval, mám pro tebe od pana Ondřeje i jednu otázku šitou přímo na míru 🙂.
Ondřej Neff: “Co ti proletělo hlavou, když jsi na koloběžce s malinkejma kolečkama najel na kamínek a přepadl přes řídítka?”
Jo, to bylo hustý… Někdy kolem roku 1995 u nás začaly jet skládací minikoloběžky s malilinkatými kolečky. No a já jsem kromě koloběžky pro synka koupil tenhle typ koloběžky pro dospělý (na hmotnost 95 Kg!). A jezdil jsem na ní z Dejvic na Letnou do práce, v saku, v kravatě, ale ve sportovních botách (tehdy jsem byl vážený programátor a metodik). No, a netrvalo dlouho a po pár měsících soustředěný jízdy jsem před stadionem Sparty najel na prasklinu v asfaltu – a poroučel se se svými skoro sto kily přes miniřidítka rovnou na bradu. Jo, povedlo se. Pak jsem nosil měsíc takový ten molitanový límec a dodnes mám rozseknutou bradu jako Harrison Ford, jen to mám schovaný pod vousama. A mám míň peněz než on.
A co mi proletělo hlavou? Asi co každýmu v podobný situaci: “Ku*va, do prdele…!” Ondřej z toho měl srandu, protože jsme s tím límcem kolem krku křtili v Krakatitu povídkovou sbírku 10x Anděl posledního soudu, kterou jsme spolu s Ondřejem Neffem, Mirkem Žambochem, Jirkou Pavlovským, Alešem Brichtou, Vladem Ríšou a dalšími autory věnovali titánovi český fantastiky, Josefu Nesvadbovi. A ano, Mistr Nesvadba tam byl s námi! Osobně! A můj molitanový límec taky, ehm.
Jak bys popsal svůj vývoj od začínajícího autora až po legendu české fantasy, následně mentora a lektora, a nakonec principála v audiovydavatelství?
Ne, ne, tohle zní šíleně. Legendy český fantasy mohu vyjmenovat hned teď: Ondřej Neff, Josef Nesvadba, Kája Saudek, Mirek Žamboch, Jirka Kulhánek, Honza Kantůrek. Já jsem spíš nadšený pisálek, kterému se díkybohu nějak povedlo zaujmout pár desítek tisíc čtenářů, a jsem za to moc rád. A taky rád komunikuji s lidmi, takže třeba i proto jsem asi 8 let zajišťoval kompletní sci-fi a fantasy program na Světě knihy, proto máme s Radkem Volfem už přes deset let skvělé sci-fi a fantasy audioknižní nakladatelství. A třeba práce na propagaci série Agenta JFK byla jen o komunikaci s lidmi, s médii, s redaktory, a i díky super Mírovi Žambochovi to dopadlo tak dobře, jak to dopadlo.
