V tematické části rozhovoru nazvané Tvorba a přístup k psaní Michal Maléř Jiřího Walkera Procházku opět pořádně proklepl. Jaké byly největší literární výhry a prohry a jak vlastně JWP vnímá proces psaní? Během rozhovoru stihl JWP vyvrátit několik mýtů, usadit lidi “s talentem” a poreferovat, jak jde dohromady život vytíženého spisovatele a člověka hostujícího na všemožných besedách se zdravým životním stylem. JWP opět střílí ostrými a říká věci od srdce, a tak to má být!
Část druhá: Tvorba a přístup k psaní
Jaké byly tvoje největší autorské vítězství a porážky?
Autorské vítězství je pro mě každý text, který vzbudí u čtenářů ohlas, klidně i rozporuplný, ale musí kolem toho díla být prostě “živo”. A porážky? Já vlastně nevím, jestli tahle sportovní terminologie je vhodná pro tak osobní věc, jako je autorská tvorba. Fakt mě nenapadá knížka nebo povídka, kterou bych považoval za porážku, třeba i proto, že dost věcí mi vyšlo i ve druhém či třetím vydání a nebo jsem dostal nějaké ty literární ceny. Porážka autora je, když se vzdá vlastního názoru a rezignuje na tvůrčí svobodu. A to se mi zatím nestalo, hurá!
Jsi literární chameleon. Od space opery přes klasickou a hard sci-fi až po fantasy či horor, včetně detektivky. Jak na tebe působil žánr new weird?
Tak teď asi pár lidí nepotěším. Ale new weird není úplně můj šálek kávy. Tím chci říct, že jsem i pár věci (Nádraží Perdido, Světlověk) četl a byly dobrý; celkem jako literární hnutí mi to připadlo moc umělý, “vychtěný”… Ale je to fakt jen názor jednoho pisálka, když už ses ptal.
Jak by šla popsat tvoje komiksová pouť?
Dětem na komiksových workshopech vyprávím, že před 56 lety vyšel první Čtyřlístek. To bylo v roce 1969 a byl jsem ve čtvrtý třídě. A to bylo moje první setkání s komiksem a sci-fi. Proč se sci-fi? Protože v tom prvním Čtyřlístku byl kromě superhrdinského týmu Bobíka (Hulka), Myšpulína (Iron Mana), Fifinky (Black Widow) a Pindi (Hawkeye) taky robotický obranný pes Vrtichvost poháněný naftou (měl výfuk jako mají traktory, takovej komínek). Mimochodem, do Čtyřlístku jsem taky napsal pár scénářů, které vyšly.
Další pak byl časák ABC, ve kterým jsem nadšeně hltal komiksy od pana Tomana a pana Šorela, ale hlavně tam vyšel úžasný komiks “Dobrodružství Johna Cartera na Marsu”, který mě o dvacet pět let později zpětně inspiroval k postavě mého fantasy heroje Kena Wooda. A pak následovaly komiksy Káji Saudka, časopis Kometa a hlavně přelomový počin Petra Litoše a Jirky Pavlovského – časopis a vůbec celé vydavatelství CREW. Díky těmhle dvěma šílencům v Čechách konečně začínáme chápat, co to vlastně je komiks.
Vnímal jsi někdy svůj talent jako břímě, které tě zavazuje tvořit i v obdobích, kdy jsi neměl chuť nebo motivaci? Pokud ano, jak ses s tím vypořádal?
Talent není břímě, to je dar. Někdo umí truhlařinu, někdo zase perfektně operuje nebo programuje, a já holt píšu. Úspěch vzniká tak z 10, 20% talentu, a zbytek…. 80, 90% je dřina, práce, rutina, vytrvalost a poctivost. Když máš talent, ale jsi flákač, tak máš smůlu – a celej talent si můžeš nabouchat leda tak do trenek.
A k té motivaci nebo chuti? Když máš v hlavě přetlak, tak píšeš… Ale nemusíš. Když máš ale jasnej deadline od nakladatele, a k tomu počet normo a případně zadání (zaměření antologie), tak to prostě musíš dát. Jo, tady se talent hodí. Jako když ho najdeš.
Jaké jsou podle tebe největší mýty o tvůrčím procesu spisovatelů? Co si lidé myslí, že je pravda, ale ty to vnímáš jinak?
Na tohle neumím odpovědět, sorry. Neznám mýty o tvůrčím procesu. Mluvil jsem za celej svůj život s desítkami našich skvělých spisovatelů a spisovatelek. A každý tvoří trošku jinak, v noci, v pět ráno, na chalupě nebo v kavárně, hladovej nebo střízlivej, někdo si píše poznámky, jinej zase pěstuje příběh přímo v hlavě, ale to nejsou žádný mýty, to je jejich osvědčený a životem ověřený způsob tvorby. Tak to aspoň vidím já.
Jak zvládáš udržet balanc mezi pracovní vytížeností a zdravým životním stylem?
Nezvládám. I když se fakt snažím…
Třeba poslední rok chodím pravidelně 3 – 4 x týdně plavat. Kvůli zádům a vůbec dlouhodobým problémům s páteří. A to pokaždý plavu čistých 90 minut v padesátce bazénu, a během toho ani nevylezu. Jen furt makám. A díky psovi Lupinovi nachodím tak 10.000 kroků denně, což pořád beru jako snahu o udržování se jakž takž v kondici. No, a pak furt sedím v autě, když jezdím na besedy a workshopy po celý republice a nebo dřepím a píšu u počítače, takže nic moc.
