Je to vždycky podivný pocit, když se širšímu publiku představí „nová“ spisovatelská superstar z vědecko-fantastických žánrů nebo komiksové branže. Všichni ji vezmou tak trochu za svou, přestože by o ni ani nezavadili, nebýt filmu. A poučení čtenáři si jen spokojeně hoví a všechny superlativy berou s rezervou. Protože o nich už dávno vědí. Zfilmovaný Hvězdný prach nemá takové čtenáře čím překvapit. Podle kvalitní předlohy zkrátka vznikl kvalitní film.

Příběh Tristrana Thorna (Charlie Cox), který se vydá za hranice rodného městečka s názvem Zeď, aby svojí milované přinesl spadlou hvězdu, může na první pohled připomínat klišoidní vyprávěnky. Ve chvíli, kdy se z hvězdy vyloupne blonďatá krasavice Claire Danes, už se začnou vztahy komplikovat, a v momentě, kdy se na scéně objeví přitažlivá čarodějnice, následníci trůnu nebo hraví piráti, už tu máme nefalšovanou gangsterku z fantasy prostředí. Tentokrát nejde o diamanty nebo drogy, ale o srdce padlé hvězdy, které každému nabízí zářivou budoucnost.

Režisér Matthew Vaughn byl ve svém prvním filmu Po krk v extázi (2004), a momentálně se těší na komiksového bijce Thora (2009). Pokud chce vládce hromů a blesků převést na stříbrné plátno věrohodně, měl by se naučit lépe zacházet s digitálními efekty. Ty v Hvězdném prachu jsou občas hodně mimo a celkově často ruší zážitek ze svěžího scénáře a herců, kteří nejspíš byli při natáčení v obrovské pohodě, protože jim všechno šlape jako dobře namazaná pracovnice z Perlovky. V romantické linii létají jiskry na všechny strany, až se člověk bojí, že plátno nevydrží a rezignovaně se roztaví. Ježibaba v podání Michelle Pfeiffer strká všechny blockbusterové krásky do ledvinky a Robert de Niro… si měl odpustit ten balet. Ve scénách, jejichž dramatický prvek není nijak silný, se zase může Hvězdný prach opřít o komediální talent Charlieho Coxe. Ten kluk je k sežrání. Ehm… to mi… říkala kamarádka.

Problém je, že těch vtipů a odlehčujících okamžiků je snad až příliš, a mnohé z poklidého vyprávění trčí (viz piráti). Navíc Vaughn nezvládá převést na plátno gaimanovskou atmosféru plnou pocitů, emocí a silných vizuálních vjemů. Nakonec tedy sledujeme hodně příjemný film, který ale vypadá tuctově, a jako by byl natočen podle Adamse nebo Pratchetta. A to, že si Gaiman snímek sám produkoval a mohl do všeho mluvit, na téhle skutečnosti nic nemění. Chabá vizuální stránka prostě málo smrdí obrazotvorným Gaimanem…

Pod tuctovou slupkou se ovšem nachází něco úplně nového. Hvězdný prach ukázal, že jde natočit skvělou fantasy i bez draků, obrovských bitev a výraznějších akčních momentů. Srdce vám víc rozpumpuje brilantní soundtrack Ilana Eshkeriho, než strhující kouzelnické bitky a šermířské souboje. O ty v Hvězdném prachu ani nejde… Neil Gaiman může v porovnání s dalším anglickým velikánem, Alanem Moorem, chodit se vztyčenou hlavou, protože tady se žádná Liga výjimečných nekoná.