Z minula víme, že Percy Jackson je potomek Poseidona a poté, co vrátil bohům na Olympu Diův blesk, protože starouš Zeus si svoje hračky prostě neumí ohlídat, se vrátil zpátky do bootcampu pro polobohy a večer po titulcích se pravděpodobně intimněji seznámil s horkokrevnou Athéninou dcerou…

Ne, tak ne, škoda. To poslední se nestalo – i pokračování pohádky o tom, jak šla řecká mytologie na vandr, se snaží nést v čistě asexuálním duchu. Zdůrazňuji, snaží, protože s Alexandrou Daddario ve zmíněné roli a Leven Rambin coby nabouchanou Áreovou dcerou Clarisse něčeho jako asexualita ze zásady dosáhnout nelze. A ve scénáristickém úchopu Marca Guggenheima to platí bohužel i o udržení více než jedné silné ženské postavy na plátně – na Annabeth z předchozího dílu zapomeňte, je z ní křehká přicmrndávačka, která celou dobu filmu nedělá nic jiného, než že se drží Percyho za šos. Pravděpodobně ke zdůraznění nové polohy svého charakteru byla také pro jistotu obarvena na blond.

Příběh začíná zpátky v táboře polokrevných, který z nějakého důvodu najednou vede Stanley Tucci (třeba hodný vědec, co vymyslel superhrdinské steroidy v Kapitánovi Amerika) neboli Dionýsos, protože někomu nahoře přišlo jako výborný nápad svěřit tábor nevybouřených pubertálních polobohů do rukou těžkého alkoholika na nucené odvykačce. Cheirón sice zůstal, ale změnil ksicht na Anthonyho Heada, což je vlastně jediná dobrá zpráva z celého filmu, protože Pierce Brosnan byl v minulém díle křečovitější, než v hudebních číslech Mamma Mia.

Po nakládačce při hodině tělocviku, která nejvíce ze všeho připomíná fidlátka ze Zóny Drtivé porážky, Percy zjistí, že má nevlastního bratra Tysona. Což by byla skvělá zpráva, nebýt toho, že tatík zjevně nemá rasové předsudky a brácha je, coby potomek najády a boha, Kyklop. Ne, neptejte se mě, proč. A k tomu sice dobrosrdečný, ale dost křupan, čehož Annabeth (připomínám, dcera bohyně moudrosti!) využije a od první sekundy ho ostře šikanuje. Ne, neptejte se mě, proč. Následně bariéru kolem tábora probourá mechanický býk. Ne, neptejte… však už to znáte. Ten je ale vzápětí potlačen a vyjde najevo, že strom, který poskytuje táboru ochranu, neboli v jedli proměněná Diova dcera Thalia, byla otrávena. A jediná věc, která ji může zachránit, je Zlaté rouno, které se ovšem nachází uprostřed Bermudského trojúhelníku, v těchto neo-řeckých bájích známého také coby Moře nestvůr. Uff.

Nikdy bych si nepomyslel, že budu nostalgicky vzpomínat na člověka, co napsal Scooby-Doo, ale Guggenheim svému muzeu čest skutečně nedělá. Na druhou stranu, člověk, co během necelých dvou hodin stihne vykrást třetího Pottera (a přitom zanechat palčivou otázku proč by, prokrista, Stygijské čarodějnice řídily taxi) a totálně rozbořit jakoukoliv inteligenci v jednání postav – třeba na Lokiho… pardon, Lukově lodi, kde se hlavní hrdinové nechají nejprve zajmout patrně jenom proto, aby se mohli sami osvobodit a na útěku všechny zpráskat svým kung-fu, si možná zasluhuje obdiv. Nejsem znalý knižní předlohy, takže bohužel nemohu adekvátně posoudit, co všechno má na kontě sám Guggy a co nasázel už Riordan, ale výsledek je velká síla.

Rád bych teď smířlivě rozpřáhl ruce a řekl, že snímek naštěstí drží nad vodou herecké výkony, ale kde není co hrát, tam jsou herci zbyteční. Logan Lerman má do budoucna znatelný potenciál, ale zahazovat ho v téhle frančíze je mrzké a vzhledem k jeho věku to nemůže stát ani za ten honorář. Dříve řízná Daddario je tady bohužel degradována na to, co slangová angličtina označuje jako bimbo – nepříliš inteligentní žena krásného vzhledu, toť vše. Její sokyně Leven Rambin jí vlastně do značné míry ukradla charakter, ale na dcerušku boha války by mohla válet daleko víc. Douglas Smith aka Kyklop Tyson má většinu času animatronický ksicht a jeho jedinou pózou je tvářit se přiblble, takže těžko soudit jeho kvality. Jediný, kdo si kromě Percyho udržel původní charakter, je Brandon T. Jackson neboli satyr Grover, protože jím už minule bylo, že je černoch. A Jake Abel coby padouch Luke vzhledem trochu připomíná Jareda Leta z Klubu rváčů, ale Edvard Norton se bohužel nezastaví, aby mu srovnal frizúru, takže mu zůstává jenom ubulená póza „pomstím se celému světu, protože na mě taťka sere.“

Oproti Zloději blesku snad kvůli produkčním škrtům znatelně ubylo zvučných jmen na dospělých pozicích – mihne se sice Nathan Fillion a udělá jediný dobrý žertík z celého filmu, ale v zásadě je zbytečný. Celou dobu divák hledá nějaký dospělý charakter, který by nad těmi rozjívenými mlaďochy čněl jako Hádes nebo Zeus v prvním díle, aby se dočkal pouze Stanleyho Tucciho, který je příliš zaměstnaný infantilním žvatláním o ročnících, jimž stejně prd rozumí, než aby disponoval nějakým charisma.

Triky jsou sice milé, ale stačí jeden pohled na Kyklopský obličej Douga Smithe, aby si člověk uvědomil, že se o kdovíjakou extratřídu nejedná. Potvory všeho druhu jsou vytahovány mávnutím kouzelného proutku patrně jen proto, aby se někam spláchnul rozpočet. Ve výsledku dostáváme podivně slátanou pohádku, obsahující útržky z Iásóna a Argonautů, Odyssey a několika zapadlejších koutů řeckého bájesloví s rádoby poselstvím o mezidruhové toleranci, které působí, jakoby je někdo opsal z příručky Jak se naučit snášenlivosti pro debily. Netřeba říkat, že celek nedrží pohromadě vůbec nic, snad jen zvůle autorova.

Pokud máte jen trochu rádi řeckou mytologii a v mládí jste ulítávali na seriálech jako Herkules nebo Xena, vřele doporučuji oprášit nahrané VHSky a strávit příjemné odpoledne nostalgickým vzpomínáním. Nejenže tím ušetříte nějakou tu korunu, ale nádavkem si užijete tak desetkrát větší zábavu.

P. S.:

Reálná šance, že hype kolem řecké mytologie do roka a do dne vyprchá, asi bohužel není, protože poslední Titáni se zaplatili. A nám, fanouškům, tak o kvalitě jakou by byl třeba Odysseus s Seanem Beanem v režii Wolfganga Petersena nebo lépe Paula Verhoevena nadále nezbývá než snít. Jaký by byl váš vysněný mytologický film?