Spousty otázek byly nasměrovány hlavně na bratry Wachowské a jejich asistenta z matrixovských projektů, Jamese McTeigueovi, coby režisérovi. Jestli dokážou zpracovat Moorův slavný komiks do odpovídající filmové podoby. Svým způsobem bylo odpovědí i gesto, které udělal sám Alan Moore. Absolutně se od blockbusteru V for Vendetta distancoval. A nikdo mu to nemůže vyčítat a mít za zlé.
 
Fašistická Anglie, rok 2020. Totalitarismus pronikl do všech sfér života. Americké státy upadly do občanské války. Teror prochází i ulicemi Londýna. Na všechno dohlíží diktátor Adam Sutler, který má až příliš blízko fašismu nejen svými balkónovými projevy a sestřihem vlasů a kníru. Evey (Natalie Portmanová) na cestě domů narazí na skupinu mužů, říkajících si „fingermeni,“ kteří by si s ní rádi pohráli. Zjevně nejde o společenské hry, alespoň ne toho běžného typu.

A právě teď se na scéně zjeví ze stínu fantóm. Fantóm, který má velký plán. Ovládnutí světa to ale není, právě naopak. Demokracie. Demokracie vrcholící v anarchii, která je mimochodem jeho láskou. Fantóm V (Hugo Weaving), filozof, umělec, génius a zároveň naprostý šílenec a masový vrah, zachrání mladou Evey a po určitou dobu jí skrývá. A právě on jí otevře oči, aby si mohla vybrat (ne červenou pilulku) cestu, kterou bude následovat. A s ní i všichni Britové.

Zatím to jde. Radikálnější změny nastanou v průběhu několika minut. Právě tohoto se obával Moore i jeho fanoušci. Kultovní komiksová klasika V jako Vendeta má velmi široký záběr a skýtá hutnou látku ke zpracování. Na uspokojující zfilmování tohoto Moorova univerza by Wachowští potřebovali alespoň čtyři hodiny filmové stopáže. Jenže to zřejmě nejde. A to je hlavním negativem Vendety. Škrty. Wachowští se snažili, aby byl film plně pochopitelný neznalcům originální Vendety, přičemž přizpůsobovali příliš mnoho věcí vlastní vizi. Tyhle škrty ochuzují nejen mistra Moora, ale hlavně diváky.

Pokud patříte do skupiny lidí, na kterých komiks zanechal velký dojem, budete nejspíše před i po zhlédnutí snímku skeptičtí. Filmový zážitek není ani způli takový, jaký poskytuje Moorova předloha. Děj komiksu je možná těžkopádný a zdlouhavý, ale i tak si čtenář vychutná stránku po stránce. To se ale o filmu říci nedá. Jsou zde scény, které více vyhovují lidem obeznámeným s původním pojetím moorovsko-orwellovské Anglie, a jsou zde místa, kde předešlá neznalost bude jedině kladem.

Wachowští se nevyhnuli svému post-matrixovskému syndromu. Celková image filmu je laděná do podobného kabátku. Jako by byl film dělán pro fanoušky Matrixu. Nebo se Wachowští nedokážou zbavit vlivu vlastního díla. V akčních scénách čekáte, kdy Weaving už už odhodí masku a vybalí to svoje: „Hello, Mr. Andersssssson…“

Bohu dík, nestalo se tak. Právě naopak, Hugo Weaving je v této roli brilantní. Jeho práce s jazykem a intonací je důvěryhodná (stejně tak i jeho „body language“) a citace ze Shakespeara odříkává s příslušným dramatickým efektem na výbornou. Prostě mu to sežerete i s navijákem a jako dezert si dáte časopis Udice. Skvělé oživení komiksového anti-hrdiny. I když byly vyškrtnuty všechny ty nádherné psychologicko-filozoficko-ideologické monology (např. schizofrenický monolog V se sochou Spravedlnosti), postava pro Natalii Portmanovou je na tom hůře. Autenticitě na zosobnění Evey Hammond ubírá i fakt, že Portmanové už není šestnáct. Až do chvíle, než jí oholí vlasy, nebudete vědět, o co se to pokouší. Ale pak, po metaforickém znovuzrození, to už jde jedna radost. To už je ta Evey z komiksu – zřejmě to dělají (resp. nedělají) právě vlasy.

Jako fanoušek komiksové předlohy jsem s napětím, vždyť jde o futuristicko-politický konspirační thriller, očekával scény jako Protherova cesta k šílenství, odtrhnutá ruka a žlutý plyn, Lurkhill Camp… Nic, nic, vůbec nic. Dokonce ani lilie ve vagóně. Ty nejzajímavější pasáže absentují. Stejně tak jako přestavení absolutního totalitarismu v podobě Hlasu, Ucha a Nosu. Je zajímavé, že tyhle instituce byly vynechány, zatímco fingermeni zůstali. Přesně tohle je ta situace, která se neznalcům podepíše na chaotických pocitech z filmu. To platí i ve scénách s knězem (pedofilem) a ve finále, kdy Wachowští Creedymu přisoudili divnou roli v celém filmovém varieté.

Na druhou stranu, Wachowští vnesli do filmu více násilí a akce (už vzpomínaný postmatrixovský syndrom) a více brutality. Ilustrativní příklad jsou masové hroby pro lidi, na kterých byla testována nová biologická zbraň, se strážci ve žlutých skafandrech s plynovými maskami a znakem biohazardu zastávajícími post funebráků.

Předpremiérový pesimizmus byl na pravém místě. Kromě jiného, postavit do hlavní role teroristu je v této pohnuté době více než odvážné. Po útocích na WTC a bombách v Londýnském metru (i to ve filmu najdeme) se tenhle projekt dá chápat jako určitý druh provokace. Tvůrci sáhli po velmi vážném tématu; i když původní Vendeta pochází z osmdesátých let a pokazuje na dobové problémy, je i v současnosti až střízlivě pravdivá. Ale považovat Usámu bin Ládina za anglického či amerického národního hrdinu by bylo poněkud bizarní.

V jako Vendeta je ten druh adaptace, kde je i za cenu malého chaosu a neporozumění některým scénám lepší přijít do kina bez zážitku ze čtení Moorova originálu. Rodriguez ukázal světu, jak vypadá čistokrevná adaptace komiksu, resp. transformace komiksu na stříbrné plátno, svým Sin City. Wachowští si naopak s původním příběhem pohráli a výsledkem je konspirační sci-fi thriller se spoustou výbuchů, Čajkovským, Beethovenem, Guyem Fawkusem a Véčkem.