Pokud můžeme parafrázovat klasiku Svatby pana Voka, pak je možno o novém komiksu hororového klasika Džundžiho Itóa napsat: Zarážející na této zemi je nejen troufalost nebožtíků, ale i drzost živých. A strážci češtiny prominou: o tom to je.
Nicméně začněme od začátku. Džundži Itó bla bla bla černobílá hororová manga bla bla bla i u nás známý bla bla bla kouzelně zvrácené, temné a depresivní bla bla bla skvělá Spirála, ale i Ryby nebo povídkové Balónky oběšenců. Tolik shrnutí v bla bla zkratce a nyní k novým Milostným strastem nebožtíků.
Věštba z křižovatky
Ty se skládají ze čtyř více či méně propojených příběhů a fekálního epilogu. Titulní povídka zabírá více než polovinu knihy a odehrává se v Nazumi, městě, které se pomalu propadá do mlhy a šílenství. Obyvatelé tu totiž mají podivný zvyk: když si neví rady nebo váhají, stoupnou si na křižovatku a prvního kolemjdoucího žádají o „věštbu“. Zatímco v Praze by se zhusta dočkali odseknutí: „Nemám, nedám, nechci!“ ještě dříve, než by svou žádost vyslovili, v Nazumi je kolemjdoucí vyslechnou a odpoví. (Koneckonců, také se v celém městě a komiksu nevyskytuje jediný bezdomovec, takže domorodci nejsou tak opatrní…)
Jenže v odpovědích je háček. Někdo se snaží opravdu poradit, někdo bez zamyšlení plácne to první, co ho napadne, a někdo, jako třeba krásný vysoký černovlasý kluk, řekne něco, po čem si studentka vezme život. A ne jedna. A mlha houstne a hranice mezi mrtvými a živými se stírají… a přesto jsou nejotravnější ti živí, kteří obtěžují, dotírají a šílí, a vnášejí do hororu ironii a ne až zas tak zkarikované odrazy současného světa a mnohých hloupých lidí.
V Japonsku mají Strasti možná další rozměr, spočívající v anabázi nešťastníků, jenž jsou vychovaní k tomu neříkat ne, neodmítnout potřebného, a tím méně dotěru vyhodit, nicméně z historie víme, že kultura slušnosti Japonců má své hranice (končí někde kolem délky jejich rukou, které jakmile jsou prodlouženy o meč, nabírají na krutosti až bestialitě), a tak tento aspekt tolik neprožíváme.
Také Prapodivní sourozenci mají mnohem více postav negativních než pozitivních, a Itó jejich prostřednictvím už přímo šlape do subžánru hororové komedie, aby v Domě iluzorních bolestí zařadil zpátečku a vrátil se k podivnému, nepřirozenému strachu a nepříliš nadějným koncům. Námět sice není zcela originální, ale je natolik nosný, že by nebylo od věci se k němu ještě někdy vrátit a možnost absorbování bolesti rozpracovat.
A podobně je na tom i povídka s nádhernou kreativitou nazvaná Žebranda. Mírně to tu sice zavání satirou, ale lékařské experimenty a dívky, které si zaslouží, co dostanou, a dostanou to, co chtěly, vše v dobré… špatné… podivné obrátí.
Nastavit křivé zrcadlo
Ovšem Vzpomínka na realistický hovno nezavání, ta přímo smrdí. Fekáliemi a zbytečností. Snad je to vzpoura proti konvencím, které Středoevropan nezná a nechápe, ale proč – naštěstí více přeneseně než doslova – rozmazávat exkrement po příběhu, který nemá de facto děj a minimální pointu, to patrně zůstane otázkou…
V tradiční černobílé kresbě poznáváme Itóa a bezmála i některé jeho postavy, přičemž mangaka experimentuje pouze v intencích velmi rozumných: s rozostřováním obrazů mlhou, lehce expresivními výrazy protivných sourozenců a podobně. Když ovšem chce, stále dokáže nastolit pravou hororovou atmosféru bezútěšnosti, kterou si tolik čtenářů oblíbilo.
Milostné strasti nebožtíků tak nejsou další zvrácenou hrůzou z jiného světa, ale decentnějším zrcadlem některých nepřirozených trendů současnosti, zrcadlem, jehož nerovný povrch převádí část obrazu do ironie, ale současně nechává dost hloubky pro temnotu pod povrchem. Za čas to asi nebude první titul, jež si vybavíte při vyslovení autorova jména, ale stále baví a dotváří panoptikum podivností Itóova vidění světa… které se začíná nepříjemně blížit tomu, jaký svět opravdu je a možná bude.
Užijte si proto autorovy vize, než se stanou skutečností.
Milostné strasti nebožtíků
Scénář: Džundži Itó
Kresba: Džundži Itó
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: CREW, 2024
Vazba: brožovaná
Počet stran: 408
Cena: 499,- korun
