Editorovi Robertovi Pilchovi se podařil další herkulovský výkon a zase jednou udělal to, co umí nejlépe: vzal osm autorů, postavil je na startovní dráhu a nechal je vyletět do vesmíru — každého jinam, každého jinak, ale všechny vždy s jasným cílem.
Když se řekne „česká space opera“, většina čtenářů si vybaví kotoučovský militár nebo naopak lehce ironizující dobrodružství typu Legie. Možná si někdo vybaví antologii Vlada Ríši s výraznou červenou obálkou, odrážející vzestup moderní space opery u nás. Nejvýraznějším počinem na našem literárním poli je však edice Evropská space opera, kterou už dvacet let udržuje nakladatelství Brokilon, a její nejnovější kousek – sbírka českých povídek s názvem Studená bestie.
Tahle antologie totiž není jen povídkový mix. Je vlajkovou lodí, která nám má připomenout, že i na starém kontinentu se dá psát vesmírná fikce, jež má nejen motor, ale i duši. A že česká škola SF je překvapivě široká. Na rozdíl od Capricornu 70, svého předchůdce, kde editor namíchal známé i méně známé autory, hrál Robert Pilch tentokrát víc na jistotu a vybíral především mezi osvědčenými autory a autorkami. Takže, pojďme se podívat, co se skrývá v chladném vakuu mezi hvězdami a v ještě mrazivějším prostoru mezi lidskými slabostmi.
Hra ve velkém stylu
Hned první povídka Otevřené hlavy Venduly Brunhoferové nastaví laťku vysoko. Pašerácký pár Claude a Pablo je z těch dvojic, které vás chytnou hned: jeden vnímavý, chytrý, druhý impulzivní a živočišný — a dohromady fungují jako dokonalá observační čočka v totálně nevlídném světě. Ne zcela dobrovolně se dostanou na planetu plnou kyselých dešťů a rzi, kde lidé nemají co pohledávat. Planeta Oahu je jako starý rezavý kotel, do kterého někdo hodil magnetickou bombu: prosperující těžba damia, pak zkáza z dosud nevysvětlených příčin a teď signál SOS, který nejspíš znamená mnohem víc než „přijeďte pomoci“.
Autorka umně graduje napětí od prvních předzvěstí, to když hrdinové brzy po přistání objeví mrtvoly, zdemolovanou základnu, podivné deníkové záznamy obyvatel, rozbité roboty bez trupních krytů – to vše zjevně ilustrující počátky záhadného incidentu, díky němuž vznikla nová forma vědomí. Následuje hon na přeživší lidi, kteří se snaží uprchnout roverem a vydávají se vyhledat úkryt ke Stanici 13, odkud vychází onen signál, který je sem přilákal.
Jak asi dopadne kontakt s evolučně zmutovanou robotickou inteligencí, která má lidi pouze za zdroj surovin i informací, je nasnadě – a přesto se čtenář nenudí až do konce. Vendula Brunhoferová tu rozjíždí moderní, poctivou, napínavou space operu, která má atmosféru, tempo i výborně napsané postavy. A hlavně: robotická evoluce, která vznikla z lidského pohrdání, je znepokojivější než kdejaký mimozemský predátor. Tahle povídka je prostě lahůdka!
Malá holka s mocí bořit světy
Malá Atalanta je bytost neznámého původu, jakýsi mezisvětový, mezikulturní, možná i mimočasový hybrid v podobě dítěte, které dokáže přetvořit vesmírnou základnu na ne-fyzikální prostor. Její strach z okolního chaosu vyvolává bouře, její nejistota budí přízraky, a jediný, kdo jí rozumí, je unavený vědec Victor Frenchstone. Stanice je ohrožená — nejen jejím psychickým přetlakem, ale i přítomností mimozemských tvorů, kteří se na ní pohybují (a je úplně jedno, zda jsou skuteční nebo ne). Řešením je projít skrz „bouři“, jenže kdo má chuť obětovat vlastní život?
Vyprávění je – jak už bývá u Lucie Lukačovičové pravidlem – svižné, scény střídají akci, introspekci i napětí. Zkušenější čtenáři odhalí zřetelný inspirační zdroj, kterým je Shakespearova Bouře, a to včetně Ariela, Prospera a dalších klíčových postav. Nejedná se však o retelling v užším slova smyslu. Zápletka je napůl xenologická, napůl psychologická a má až hororový nádech. Space opera se tu míchá s prvky psychothrilleru a paranormální sci-fi. Lucie Lukačovičová spojuje vědecké prostředí s intenzivním emocionálním tlakem — a funguje to výborně. Atmosféra je spíš temná, emotivní, klaustrofobická.
Tohle není příběh o výbuších motorů, ale o výbuších emocí, které mají schopnost rozmetat celou základnu. Kdo čeká akci, dostane spíš tiché zoufalství a lásku, která není romantická, ale obětavá, téměř rodičovská — a o to silnější. A možná právě proto patří Bouře k nejzapamatovatelnějším textům antologie.
Hříchy otců
Aleš Pitzmos si řekl: tak už jsme měli robůtky, bouřky a šílené planety… teď dáme něco jiného. A tak přichází Ad Astra, nejklidnější, nejtišší a zároveň nejetičtější povídka v knize. Vyprávění starého vědce, držitele Nobelovy ceny, který přiznává svůj životní hřích — že poslal vlastního syna testovat technologii, o jejíž bezpečnosti věděl své — je srdceryvné právě tím, že je civilní. Příběh samotný rekonstruuje postupně Casperův život: raketový vzestup v kariéře, stavba obřího urychlovače Genesis na Marsu, spuštění projektu, který měl odhalit strukturu vesmíru — a především zoufalé úsilí zjistit, co se během mise Exploreru I. stalo s Jeremym.
Casper prožívá trauma, které jej žene do nebezpečných experimentů, jež mají otevřít cestu k vědomí jeho syna v jiném prostoru či dimenzi. Povídka končí těsně před startem lodi Eridanus, která má pokračovat v průzkumu — a symbolicky uzavírá kruh mezi začátkem a koncem jeho osobního příběhu. Paradoxní je, že Casperův život plný objevů a vědeckých úspěchů je zároveň životem, který zničila špatná rozhodnutí a pýcha. Všechno, co vytvořil, směřovalo k jedinému okamžiku: k pokusu pochopit a napravit ztrátu syna. Jenže přes veškerý pokrok stále existují věci, které věda napravit nemůže — ani za cenu největších technických zázraků. Jenže Pitzmosův hrdina nepláče, nekřičí, vy přesto víte, že uvnitř něj zeje černá díra. A tohle umí jen málo autorů: vytvořit drama, které se neodehrává v ději, ale v duši.
Aleš Pitzmos je etablovaný autor české space opery, známý zejména cyklem Vesmírná asociace, do něhož povídka přímo patří. K jeho tvorbě patří důraz na technologické detaily, napětí mezi osobním příběhem a velkými dějinami a motiv vědeckého pokroku, který má i odvrácenou stranu. Ad Astra je ukázkovým reprezentantem jeho stylu: technická přesnost, patos kosmického dobrodružství i silný lidský osud.
Konec světa, který chutná po víně
Marek Slabej se vydává úplně jiným směrem. Zatímco ostatní autoři mají roboty, výslechy, bouře a krev, Slabej nabízí… víno. Vážně. Příběh sleduje Olivera Tuskena, jednoho z nejstarších obyvatel planety Valansija — bývalého hrdinu války za nezávislost, který dnes žije jako osamělý vinař na odlehlém mysu Húffú. Do jeho izolovaného života vstoupí hrozba: k planetě se řítí obří asteroid, jehož dopad vyhladí veškerý život. Valansijská vláda není schopna zkáze zabránit a přešlapuje tak dlouho, až se celá společnost propadá do chaosu, sektářského násilí a paniky. Oliver tajně naváže zakázané rychlé spojení se Zemí, od níž žádá pomoc, jenže je příliš pozdě a záchrana by nedorazila včas. A tak se Oliver se snaží najít důstojnou odpověď na blížící se konec.
Celé vyprávění je meditací nad koncem, věrností vlastnímu životnímu stylu a pokusem o zachování lidskosti tváří v tvář neodvratné smrti. Protiváhu k Oliverově moudrosti představuje jeho přítel Thomas Culvert, předseda vlády Valansije. Zosobňuje institucionalizovanou autoritu, která selhává v situaci absolutní katastrofy. Je to starý, unavený muž, který čelí rozkladu společnosti i vlastní bezmoci. Přesto je to právě on, se kterým Oliver tráví poslední vteřiny – dva muži, starý dům, nádherný západ slunce a vědomí, že jejich planeta právě končí – moment podaný s neuvěřitelným citem a melancholií, naprosto uvěřitelný a civilní.
Slabej nám v povídce Hledět na západ, směrem ke konci světa předkládá zdařilou soft SF s výrazným důrazem na psychologii, etiku, filozofii života a osobní introspekci. Rytmus vyprávění je pomalý, kontemplativní a připomíná klasiky jako R. Bradbury nebo A. C. Clarke. Tohoto autora slovenského původu si oblíbili i čeští čtenáři pro jeho koncentrovanou, přesnou práci s emocemi, vykreslení existenciální nejistoty a psychologické vedení postav. Povídka obsahuje přesně to, co mu vyneslo literární ocenění Béla, cenu Intel o nejlepší sci-fi i Cenu Fantázie: postavy, které řeší vlastní strach, bolest a smíření, nikoli jen technické problémy.
V pasti politických intrik
Co by to bylo za antologii české space opery bez Karoliny Francové? Její povídka hodí čtenáře rovnou do děje a nenechá ho vydechnout. Poručice Edita Danev ze Spojenectví je vyslána na tajnou operaci: pomocí paměťových implantátů má převzít identitu zemřelé Matky Vanessy v nepřátelském Matriarchátu a dokončit společenskou reformu, která může zabránit válce. Edita je inteligentní, disciplinovaná důstojnice, schopná adaptace, avšak morálně naráží na otroctví a nelidské matriarchální zvyklosti. V novém světě však čelí nejen politickým intrikám, ale i Vanessině minulosti – skandálnímu vztahu s mužem-otrokem Kenem. Ten rychle pochopí, že Edita není skutečná Vanessa, a tak se stává jejím nejistým protihráčem: může ji prozradit – nebo mlčet. Situaci vyhrotí Matka Olivie, mocná vůdkyně a Vanessina politická soupeřka, která se neštítí Kena využít pro své zájmy. Muž, považovaný dosud, za věc, se však mění v dvousečnou zbraň, na níž závisí osud reforem i křehká rovnováha galaxie.
Karolina Francová klade v povídce Za vším hledej muže důraz na kulturní střet dvou velmi odlišných společností a kombinuje space operu s výraznou psychologickou a vztahovou linkou. V povídce můžeme najít také prvky dystopie, sociálního sci-fi a politické špionáže. Jemným kořením je pak romanticko-erotické napětí mezi Editou a Kenem. Technicky je povídka prologem k románu Metamorf, který letos vyšel a navazuje na autorčin dlouhodobý zájem o sci-fi světy s propracovanou sociální strukturou (Konstantynův efekt, Purpurová noc – i když ta je více urban fantasy). Stylově jde o zralou autorskou práci, dobře zasazenou do proudu evropské space opery, kterou Brokilon systematicky buduje.
Jak přežít vlastní nesmrtelnost
V dalším příběhu zavítáme do cyklu Války memů, což je rozsáhlý projekt Richarda Šusty zaměřený na manipulaci informacemi, memetiku, vztah médií a moci a na geopolitické hry v prostředí vesmírné expanze. Povídka začíná výslechem bývalého vojáka a žoldnéře přezdívaného Kazaguruma (Větrník), kterého chce americká vojenská rozvědka využít pro tajnou misi na Venuši. Jeho kariéru zničil mediální skandál kolem smrti dvou „andělských“ aktivistů, kteří byli ve skutečnosti součástí zločineckého gangu. Klíčovou roli v jeho pádu sehrála Kristýna Pagarová, manipulativní datérka a tvůrkyně virálního obsahu, která místo pravdy vyrábí příběhy. Jejím přičiněním se z Větrníka stal symbol – je „nesmrtelným“ v tom smutném smyslu záporné internetové legendy.
Děj se k oné události znovu vrací. V retrospektivě sledujeme noční let nad chaotickým Hamburkem, kde se odhalí gang dětských operátorů dronů. Vidíme, jak kombinace mediální manipulace, selhání AI a politického tlaku udělá z Větrníka viníka smrti dvou nezletilých, včetně čtrnáctileté pilotky přezdívané „Venuše“, jejíž příběh byl romantizován. Richard Šusta nám tu ukazuje svět, v němž mediální obraz vítězí nad realitou, vina se přepisuje podle potřeby a pravda je zbytečný luxus. Jedinou možností, jak přežít, je přijmout další riziko nové mise – protože o vlastním příběhu už Větrník nerozhoduje.
Povídka Zatracená nesmrtelnost plní funkci prequelové epizody, která dokresluje charakter klíčové postavy a ukazuje širší společenský kontext celého cyklu. K silným stránkám povídky patří věcná a dobře vystavěná technologická atmosféra, akční scény a důraz na reálné mechanismy moci. Šusta umí mistrně vykreslit svět, který se rozpadá do memetických vrstev tak rychle, že nemáte jistotu, zda čtete realitu nebo psychózu. Je to syrové, drsné a nezapomenutelné.
Když vyměníš život za kámen
Malým překvapením je zařazení povídky Haniny Veselé – ale žádný omyl, je tu správně! Šidívr je kosmická skládka svědomí, kam elity odkládají vraky, ztracené lidi a důsledky svých „rozumných“ rozhodnutí. Stabilita po válce tu má jasnou cenu: životy zapomenuté mimo mapu. Kazim, bývalý komandér, přežil válku jen proto, že mír přišel dřív než jeho sebevražedná mise – a to se neodpouští snadno. Cynik se zbytkem morálky zjišťuje, že je jen figurkou v dlouhodobém obchodu mezi politiky a pradávnou rasou Orna, fungující jako houby: vyraší tam, kde je konflikt, a tiše ovlivňují elity. Tyto bytosti se vyskytují jak v humanoidní, svůdné podobě, tak v monstrózní gorgonské formě s chapadly a vlákny. Odhalen je i pan Smitka, ve skutečnosti exprezident Někoněv, architekt onoho „míru“ a spoluautor celé špinavé dohody o „výměně života za kámen“. Když vyjde najevo, že Šidívr není jen vrakoviště, ale i experiment, stojí Kazim před těžkým rozhodnutím. Hořká pointa mu nepřinese heroické vítězství, důležité však je, že aspoň odmítl být dál pasivní obětí.
Hanina Veselá je známá hlavně humornější fantasy (Mrakula, Asterion), ale dlouhodobě pracuje s motivy pokleslých hrdinů, kteří nesou vinu, a s ironickým odstupem od hrdinského patosu. Šidívr do její tvorby zapadá jako temnější sci-fi varianta téhož – cynický protagonista, který pod maskou drsňáka řeší vlastní selhání; svět, kde se politika, válka a ideály fungují jako kulisy pro manipulaci mocnějších bytostí (tady doslova nelidských), k tomu přičtěme mix SF s prvky psychologického hororu a noirové atmosféry. Autorka tu odvážně vyjadřuje vážná témata (vysídlené svědomí, cena míru) jazykem, který se nebojí vulgarismů a černého humoru. Povídka tím rozšiřuje její záběr směrem ke space opeře s výrazným psychologickým a morálním rozměrem – méně hravé, víc drsně dospělé.
Návrat ke kořenům Algoru
Dva bratři – následník trůnu Ivan Korwarian a jeho mladší bratr Andrej – zažijí během tréninkové soutěže havárii transportního člunu v nehostinných Vanerlinských horách. Satelitní síť přestane fungovat, člun ztratí ovladatelnost a exploduje. Bratři se oddělí: Andrej bojuje o přežití ve vánici, zraněný a osamocený, pronásledovaný doslova i metaforicky „studenou bestií“, zatímco Ivana zachrání věrný kadet Severin. Uhodli jste? Ano, správně, jde o postavy z algorského kontinua Jana Hlávky a Jany Vybíralové.
Autoři sami uvádějí, že Studená bestie je předehra k cyklu Algor a časově předchází románům. Odhaluje mládí Korwarianů, jejich povahy a vztah k císaři Vitaliji. Ivan, disciplinovaný a chladný, formovaný tyranií už od dětství a vycvičený k brutalitě, se v krizové situaci projevuje jako přirozený vůdce – rychle dedukuje, že jde o atentát, organizuje obranu i přepad protivníků. Andrej, citově zraněný, méně sebejistý než jeho bratr, nese v sobě traumata z otcovy krutosti, přesto statečně bojuje se zimou, šelmou, hladem, výčitkami i halucinacemi, a nachází si spojence v podzemní svatyni. Povídka míří k okamžiku, kdy se jeho osud zpečetí v náznaku dalšího tajemství.
Tím, že povídka ukazuje základy mocenských struktur Algoru (císař, armáda, Graciánský řád) a nastavuje zároveň i tematický rámec série (boj o přežití, intriky, rodinné trauma, tvrdá politická realita), funguje jako silná, temná a emotivní nultá kapitola grandiózní space opery. Stylově odpovídá tvorbě Hlávky a Vybíralové – rychlé akční scény, propracovaná technologie, plastické prostředí, kombinace military a mysteriózních motivů.
Pro čtenáře, kteří napjatě očekávají pátý díl série, je Studená bestie jistě příjemným zpestřením. Pro ostatní, kteří dílo tohoto autorského dua neznají, bude možné obtížné se v ději i reáliích zorientovat a poskládat si střípky narážek do smysluplného celku. Nezbyde jim, než sáhnout po románech… A o to přece jde, ne?
Osm povídek – osm stylů – jeden záměr
V předmluvě Robert Pilch rozkrývá svůj plán coby editora: ukázat škálu české (a slovenské) space opery – od hard SF přes psychologickou až po lyrickou – a zároveň nabídnout platformu autorům, kteří mají zkušenosti, ale i chuť posouvat hranice žánru. A to se povedlo. Máme tu: robotický horor (Brunhoferová), xenopsychologii (Lukačovičová), konfese vesmírného vědce (Pitzmos), humanistickou fresku (Slabej), špionážní thriller (Francová), mediokratickou dystopii (Šusta), noir fiction (Veselá), military survival (Hlávka & Vybíralová). A přesto to drží pohromadě — díky jasné kurátorské ruce a promyšlenému rytmu.
Robert Pilch se totiž nikdy nepouští do světa antologie nahodile: tady je vidět, že rozmístění povídek má tempo, že jednotlivé texty se doplňují a že finále skutečně spíná celé dílo. Studená bestie je antologie, která má silné autorské výkony, koncepční kvalitu, žánrovou odvahu – a má duši. Není to sbírka „nejlepších povídek roku“, je to manifest toho, co česká space opera umí, když se do ní vloží talent, redakční práce a kuráž.
Robert Pilch to nakonec vyslal ke čtenářům poselství ve smyslu: „Chci ukázat, že tady existuje generace autorů, kteří umějí psát o vesmíru nejen technicky, ale i lidsky“. A zrovna v téhle knize se mu to podařilo možná nejzřetelněji za poslední roky. Většina příběhů je o osobním selhání, ať už v důsledku špatných rozhodnutí nebo nevlídného prostředí. A i když by někdo řekl, že povídky v antologii nejsou „čistá“ space opera, tak do Pilchovy edice zapadají perfektně: ukazují, že vesmír není jen místo pro lodě, ale i pro existenciální otázky o jinakosti a hodnotách, za které má smysl bojovat.
Procentuální hodnocení: 90%
Pilch, Robert (ed.): Studená bestie
Vydal: Brokilon, 2025
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 453 stran
Cena: 348 korun
