Jsou rozhovory, ze kterých má člověk tak trochu respekt. Když si přečtete, že Jeffery Russell žije v domě společně se sklenicí očí (údajně plastových, ale znáte lidi), pracoval jako vyhazovač a neustále přemýšlí o trpaslících, aby o nich mohl psát… Ale nakonec vše dopadlo na výbornou, a my děkujeme Mystery Pressu, že nám poskytl možnost tenhle rozhovor spáchat. Russell je totiž vážně úžasný, a ne jen protože vaří vlastní pivo!
V životě jste vyzkoušel spoustu různých povolání. Odkud přišel nápad pustit se do psaní knih?
Dívám se na to opačně – jako že jsem vždycky byl spisovatel a z ostatních profesí jen platil účty a sbíral zkušenosti pro psaní. V zásadě byly všechny ty práce můj způsob prokrastinace.
Proč jste se rozhodl obsadit do hlavní role svých příběhů zrovna trpaslíky?
Premisa se zrodila z několika jiných nápadů. Jedním byla myšlenka, co by se stalo, kdyby někdo objevil klasickou kobku z fantasy v moderním světě. Asi bychom nečekali, až se dá někde v baru dohromady skupina odvážných amatérů, která se vypitá z podoby rozhodne ten problém vyřešit. Vletělo by tam ozbrojené komando a jednotka armádních inženýrů. Když jsem to aplikoval na fantasy kulisy, dal jsem si za cíl vytvořit skupinu vládnoucí inženýrskými i bojovými schopnostmi, která by zároveň byla praktická a efektivní. Trpaslíci se k tomu vyloženě nabízeli, což je štěstí, protože o nich rád píšu.
Foto: Mystery press
Kobky a podzemní prostory jsou spojené se hrami na hrdiny. Hrál jste někdy podobné hry, například Dungeons & Dragons?
To teda jo! Jsem jeden z těch nerdů, co mají police plné různých pravidel, skříň napchanou deskovkami a počítač přetékající tolika hrami, že bych je nezvládl všechny dokončit ani za tisíc let. Svět Kostí, pastí, slepic a jeho historie jsou přímo inspirovány hrou na hrdiny, ve které jsem kdysi utopil slušných pár hodin, a i samotní Kobkanýři nesou znaky hráčů, s nimiž jsem se během téhle kampaně setkal. Moje top tři stolní RPG jsou Dungeons & Dragons, Call of Cthulhu a Paranoia.
A co fantasy literatura – jaký k ní máte vztah?
Velmi kladný, i když dřív jsem ji četl víc. Zamlada jsem se propracoval skrz celou nabídku sci-fi a fantasy knih v městské knihovně. Pořád čtu dost, ale přidal jsem si na seznam horory, dobrodružnou literaturu, thrillery a detektivky. Rád zjišťuju, co funguje v jiných žánrech, a potom se to snažím vnést do toho „svého“.
Baví vás bourat klišé z klasických fantasy a dělat si z nich legraci?
Dokud to bude bavit čtenáře, bude to bavit i mě. Fantasy je podle mě unikátní v tom, kolik klišé a neuvěřitelných věcí dokážeme jako čtenáři vědomě přehlédnout, abychom se mohli vnořit do příběhu. Rádi přijmeme představu létajících draků nebo že postavy dokážou střihnout kotrmelec v půltunové zbroji a se sedmdesáti litry kouzelných nápojů po kapsách. Všechny nás ve videohrách občas naštve, když v jeskyni narazíme na dveře, jimiž nemůžeme projít, protože vyžadují jeden konkrétní klíč – přitom máme v družině kouzelníka schopného otvírat trhliny v čase a prostoru! Podobné nesmysly jsou pro mě i příznivce žánru zlatý důl vtipů.
V angličtině už mají Kobkanýři čtyři knihy. Máte stále dostatek inspirace na další díly? Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Právě pracuji na pátém díle, jen mi to jde pomaleji. S Kobkanýry mám v plánu i další příběhy, ačkoliv po tomhle se chci chvíli věnovat jiným nápadům. Jakmile přijdu na námět, který by stálo za to hodit na papír, nezbavím se ho, dokud to neudělám. Po letech psaní Kobkanýrů už mi jich v hlavě straší víc. Některé se týkají i jich. V budoucnu se k nim vrátím, o tom není pochyb.
Je pro Vás psaní zábava, nebo už spíš práce?
To je den ode dne. Jsem rád za ty, kdy mě to baví, ovšem co z vás dělá spisovatele, je, že píšete i v ty, kdy se s tím perete. Nemůžete čekat na inspiraci. Musíte ji zahnat do kouta a hezky ji přimět, aby zafungovala.
Ve své knize Kosti, pasti, slepice nejste ke slepicím zrovna laskavý. Nebojíte se reakce ochránců zvířat?
Důležité je zmínit, že jako profesionálové používají Kobkanýři drůbež pouze v trpasličích jeskyních, kde jsou všechny pasti certifikované podle vyhlášky o humánních popravách a splňují všechny bezpečnostní regule.
V knize se mihne i domácí mazlíček, kterého si oživil mocný lich. Co vy a mazlíčci?
Teď se mnou žije směska čivavy a trpasličího pinče jménem Lucy. Psy mám skoro celý život, dokonce jsem vlastnil i pár koček. Miluju zvířata a mají i důležitou roli v mých příbězích. Čím jsem starší, tím víc se snažím pro ně dělat něco dobrého. Lidstvo změnilo celý jejich svět a nic moc z toho nemají. Chtěl bych napravit aspoň nějakou škodu, co jsme napáchali, a zároveň rád přemýšlím nad tím, jak se asi dívají na náš způsob života. Lucy mě vždycky pozoruje při umývání nádobí. Pobírá však její chlupatá hlavička, k čemu je to vůbec dobré?
Vaše kniha vychází nově i v češtině – víte něco o České republice?
Kdysi jsem se do ČR skoro přestěhoval, abych tam učil angličtinu. Nakonec to nevyšlo, ale jako přípravu jsem si toho o vaší zemi dost nastudoval, takže ji snad znám o trochu lépe než většina Američanů. Vždycky jsem dokázal ocenit krásné krajinky a města plná tisícileté historie a starých budov. Myslím, že by se mi v Česku líbilo. Jestli se bude Kostem, pastem, slepicím dařit, možná se díky tomu konečně podívám do Prahy!
Máte nějaký vzkaz pro české čtenáře?
Existuje staré rčení, že pivo je nejlepší byznys, protože v dobrých časech zapíjíme štěstí a ve špatných smutek. Věřím, že to samé platí o humoru. Ať se zrovna máte jakkoliv, doufám, že vás moje kniha pobaví. A prosím, podrbejte za mě svého mazlíčka na jeho oblíbeném místě.
Překlad: Martin Paytok, Mystery Press
Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v časopisu Pevnost
