O Františku Frantovi lze bez přehánění prohlásit, že je mužem, který má renomé. Jeho jméno je známé nejen galérce po celém světě, ale především čtenářům milujícím dobrodružné příběhy tohoto sympatického drsňáka. Tentokrát se podíváme do dvacátých let a společně budeme brázdit Středomoří.
Máme radost, pane Medku? Máme radost!
Na nové pokračování série Dobrodruh se totiž čekalo pekelně dlouho (a proč je nastíněno v doslovu samotného autora), ale švihák Franta Franta se konečně vrací. Tentokrát bude jeho protivníkem, jak sám podtitul knihy napovídá, Pán černých zrcadel.
A protože to je už opravdu nějaký ten pátek, kdy jsme s tímhle gentlemanem pochybné pověsti mohli zažít nějaké to dobrodružství, najde čtenář na počátku knihy velmi stručný seznam „kdo je kdo“ včetně shrnutí dosavadních osudů Franty Franty a jeho femme fatale stojící po jeho boku.
… a pořád ve formě
Následuje krátké intro uvozující čtveřici navzájem provázaných povídek (ano, i tentokrát se kniha nese stejně jako předchozí díly ve znamení povídkového románu) a pak hurá ke břehům Francie, kde čeká záhada utonulých mrtvol. Policie a místní podsvětí, novináři i muž, který má vše na svědomí, ti všichni sehrají svůj part. Na rozjezd příjemný detektivní příběh lehce „šmrncnutý“ tajemnem nabízí poctivě vystavěnou zápletku i motiv, který se táhne zbytkem knihy jako červená nit.
Hned od prvních řádků se při čtení vrací TEN pocit spojený se sérií Dobrodruh. Existuje totiž velmi dobrý důvod, pro který ji milovat – jazyk, jakým je napsán. Leonard Medek má neopakovatelnou stylistiku působící archaickým dojmem, zejména záměna moderního z za s je jeho signaturou a prvkem, který je pro čtenáře radost číst; pro příklad jmenujme presidenta nebo inkvisici. Příběhy mají dobového ducha, a to je výrazná přidaná hodnosta. Tedy, ne že by samo vyprávění nějak zaostávalo, chraň bůh. Medek si s povídkovým formátem tyká, umí vystavět zápletku, ale zároveň si libuje ve věrných dobových reáliích, o čemž čtenáře přesvědčí i v samotném závěru knihy, kde upřesňuje a přibližuje některé z postav a událostí.
Trochu toho i onoho
Potěší i fakt, že Leonard Medek si vyhrál s náměty povídek. Jakkoli máme (troufnu si mluvit za větší část čtenářů) rádi Frantovy akční příběhy, tak povídka podaná očima osazenstva domu, který Franta Franta s jeho bandou obléhají ve snaze dostat z něj jednoho z gaunerů je jednoduše skvělá, vynalézavá a ve své podstatě i jiná.
V poslední povídce zase najdeme pasáž, která jako by vypadla z knihy H. P. Lovecrafta.
Ale potěšujících a příjemně živých pasáží je v knize povícero, Franta Franta nejen střílí, ale i tančí, hraje si na lupiče, detektiva… Je to zkrátka muž mnoha talentů. Svět dobývají nové ideologie i drogy a celou knihou se táhne motiv přesýpacích hodin, ve kterých se ale nemá co přesýpat coby nosná záhada, které je třeba přijít na kloub.
Medek dokazuje, že dobrá zábava v lehce starosvětském střihu nemusí být nikterak složitá. Má ale tu výhodu, že už je (autor promine) starý literární mazák, takže výsledný text je odvyprávěný s jakousi šarmantní samozřejmostí, nedrhne, působí lehce. Přesně ví, jak poskládat ingredience, kdy přitlačit na pilu nebo překvapit nějakým zvratem, ale zároveň zachoval konzistenci se stylem předchozích textů.
Pán černých zrcadel si zaslouží trochu toho nadšeného povyku, čekalo se dlouho a výsledek v žádném případě nezklamal. Franta Franta se vrátil ve skvělé formě, tak, jak si ho čtenáři pamatují z předchozích dílů, stále svěží a neopakující se. Na druhou stranu – nedá se mluvit o nějakém razantním vývoji, ale v tohle bodě vzpomeňme hesla: „Neměň, co funguje.“.
A pokud jste náhodou předchozí díly nečetli a máte rádi dobrodružné příběhy s lehkými prvky nadpřirozena napsané s lehce archaickou noblesou, neváhejte a dejte tomuhle rošťákovi z podsvětí šanci.
A ještě jeden dovětek: i pátý Dobrodruh je k mání v paperbacku, pevné vazbě a sběratelské edici s pevnou vazbou a dobovou mincí.
Leonard Medek: Dobrodruh 5 – Pán černých zrcadel
Vydaly: Straky na vrbě, 2025
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Počet stran: 432
Cena: 340 Kč (brožované vydání)
