Ježibaba z Lesa černých stínů: Staromilský folk horor z temnot lesa i hlubin času

Lidé po generace žijící na jednom určitém území mají své historky a pověsti vztahující k místům, kde žijí, i relativně blízkému či vzdálenějšímu okolí. Vždy v nich figuruje i nějaké to místo zlověstné, zapovězené, na němž se dějí zlé věci všem, kteří nedbají varování a na takováto místa lehkovážně vstoupí…

V jednu chvíli svého života si Milo Kličko myslel, že je tím nejšťastnějším mužem na světě. Bůh konečně vyslyšel modlitby jeho i jeho ženy a seslal mu tolik vytouženého syna, pokračovatele rodu. Ovšem toto štěstí bylo jen relativní a mělo trvat pouze do chvíle, než se projevila zlovůle a o jeho malého synka jej připravila. A i když všichni vesničané včetně Mila věděli, odkud zlo přišlo a kam se ztratil jeho syn, podniklo se přesto pátrání, při kterém se skupinka hledajících zastavila až na hranici zapovězeného Lesa černých stínů u zříceniny hradu Obrogod. Ten pocit beznaděje a neschopnosti cokoliv změnit muže zlomily, takže začal nadměrně pít a zanedbávat své hospodářství i svoji tiše truchlící ženu. Ani ta tuto situaci nezvládla, a topící se v hořké bolesti sáhla si na život. Ke změně dochází teprve když zmizí další dítě, tentokráte potomek Milova blízkého přítele. Tu se v muži vzedme odpor a začne organizovat výpravu různorodých lidí, aby se společně vypořádali s odvěkým zlem a konečně učinili přítrž nekonečné řadě ztrácejících se dětí.

Mistr slovenského folk hororu Ivan Kučera ve své novele Ježibaba z Lesa černých stínů vydané česky u nakladatelství Knihy Veles zve čtenáře na strhující výpravu odehrávající se na konci dvacátých let dvacátého století na Myjavsku, kde stále ještě lidé ve svých malých osadách věří v nadpřirozené jevy a nejbližší složky výkonné moci se nacházejí často dále než aby je bylo možné požádat o pomoc. Navíc i dále, než se nachází zlo tolikrát dávající důkaz o své existenci. A kromě strachu a potichu vyprávěných pověstí se místní neodvažují porušit nepsaná pravidla, dodržovaná již v hlubinách minulosti jejich předky.

Ovšem jak se říká, i ucho u džbánu se jednou utrhne a pohár trpělivosti přeteče. A různorodá skupinka lidí, těch, kteří už se nechtějí odvracet, se vydává za zapovězené hranice do hlubin lesů. Právě ve sledování jejich putování se ukazuje autorovo vypravěčské umění, v němž dokáže nejen atmosféru od prvního okamžiku udržet, nýbrž ji i rozvíjí a hustí do čtenáře přímo pod tlakem. Ať už se jedná o popis vzrůstajícího strachu členů skupiny s každým dalším krokem do hlubin temného hvozdu, nebo bezbožnosti míst, v nichž je přítomnost zla nejenom cítit, nýbrž i vidět v tajemných symbolech, bezbožných amuletech a kosterních ostatcích. Asi by byla škoda vypovědět vše, co se jednotlivým lidem přihodí, jaký je přesně cíl jejich výpravy za pomstou a zda jej vůbec dosáhnou. Každopádně lze prozradit, že samotné zlo zde není jednostranně a samoúčelně popsáno a čtenář si jistě při četbě této sto padesáti stránkové knihy přijde na své. Stránky jsou navíc hojně vyšperkovány drobnějšími doplňkovými černobílými ilustracemi podporujícími celkovou atmosféru příběhu. O skvostné obálce Jiřího Dvorského ani nemluvě.

Lze už dodat jediné. Jen s chutí, milý čtenáři, vyraž spolu s Milem Kličkem do víru temného příběhu, do hlubin Lesa černých stínů!

Ivan Kučera: Ježibaba z Lesa černých stínů