„Všechny dveře jsou nám otevřené a všechny hranice jsou stejně pomyslné jako spojnice, které kreslíme mezi hvězdami…“ To píše v jednom ze svých dopisů Sol Uriarte, postava nového románu finské spisovatelky Emmi Itäranty, jejíž dystopická vize globální přírodní katastrofy je jedním velkým varováním.
Román v dopisech se už v dnešní době moc nenosí. Hitem byl v období osvícenství v 18. století, pak z literatury ustoupil do pozadí a objevil se jen sem tam. Dalo by se říci, že se jako žánr vyčerpal, přesto ve 21. století zažívá comeback, ovšem pisatelé si nevyměňují dopisy, nýbrž SMSky či e-maily. Umění, jak to udělat, aby se čtenáři neunudili k smrti, však těžko nahradí emotikony a hashtagy. Koncept střídání pisatelů je zpočátku zajímavý, ale jakmile pochopíte princip, může přijít nuda. U Dopisů měsíčního dne se vám to však nestane díky kombinaci s detektivními prvky. Autorka dokáže tak skvěle napínat, že to člověku prostě nedá, aby nepátral dál a čekal na skandální odhalení až do poslední zprávy.
Nevěříte, že je to možné? Emmi Itäranta to dělá jemně, tu a tam naznačí, zneklidní, napoví… Ale ne zas tolik, aby bylo rozuzlení předvídatelné. Nešťastná Lumi jednou najde místo svého životního partnera pouze varovný dopis. Po Sol jakoby se slehla země. Když se příliš dlouho neozývá, kontaktuje nejprve její rodinu, a když nepochodí ani tam, najde si soukromou vyšetřovatelku Erisu Karim. Sama si zatím píše deníky, které pak tvoří jádro dopisů pro Sol. Autorka je čtenářům postupně dávkuje spolu s Erisinými zprávami, jak v pátrání pokročila. Díky nim víme, že Sol žije, ale to je vše, žádná možnost kontaktu či setkání.
Lumi, povoláním léčitelka, velmi trpí samotou a každou buňkou svého těla touží po shledání. Mezitím zažívá na vlastní kůži ekologickou katastrofu způsobenou biologickou bombou s poetickým názvem Inanna (sumerská bohyně lásky). Tichomoří je jejím následkem naprosto zničené. Za útokem stojí ekoteroristická organizace Obraceči kamene, s nimiž má Sol nejspíš něco společného. Předchozí útoky zničily cylindrická města Nüwa a Fu-si, takže se v žádném případě nejedná o planou hrozbu. Díky tomu se Země dostane v celogalaktickém systému, jehož součástí je téměř celá Mléčná dráha, do izolace, a Lumi hrozí, že se už do konce svého života nedostane odtud a nikdy se se Sol nesetká…
Autorka má svůj fikční svět dobře promyšlený. Setkáme se v něm s celou řadou ekovychytávek, jakými jsou třeba biografitti (z živých rostlin) nebo jinovatník, což je zázračný lišejník s léčivými účinky. Pozoruhodný nápad představuje rekreační souostroví Londýny, které se návštěvníkům nabízí v různých stylových variantách (viktoriánský, rockový…). Zároveň – jak už to v dílech Emmi Itäranty bývá – neztrácí její futuristická vize duchovní rozměr. Inspiraci obvykle hledá ve východních filozofiích. Její fascinace Japonskem se projevila už ve Strážkyni pramene (překládána také jako Paměť vody nebo Kniha mistryně čaje – záleží z jakého jazyka, neboť autorka píše své knihy paralelně ve finštině i angličtině), kde významnou roli hraje čajový obřad. A také důraz na prožívání okamžiku, harmonii s přírodou, rozjímání, meditaci a nenásilí i tváří tvář krutosti totalitního řádu.
I v Dopisech měsíčního dne cítíme podobnou atmosféru, smutek a melancholii. Lumi jako léčitelku provází duchovní zvíře – rys – s jeho ztrátou pak i ona pozbývá svých schopností. Důležitou roli hraje v jejím životě kocour Ziggy, bez kterého se Lumi odmítá stěhovat. Myšlenkami se neustále vrací k domovu, který si se Sol vybudovala, ale musela ho opustit. Dům měsíčního dne byl víc než prostor, díky svému architektonickému řešení skýtal veškeré pohodlí a posiloval jejich duchovní růst. Nyní může Luminu zraněnou duši utěšit pouze droga Mlha (nebo též Avalon), to však Lumi neudělá a obrací svou pozornost k vlastnímu nitru. Pomocí astrálních putování je schopná vidět pravdu a léčit nemocné duše. Avšak jediné, co nakonec dá jejímu životu smysl, je záchrana dopisů, v nichž se skrývá nepříjemná pravda.
Musím přiznat, že z jejích zápisů čiší střídavě naděje a zoufalství. Příběh vyprávěný ve druhé osobě se už sám o sobě nečte snadno, k tomu pomalé tempo, které podtrhuje milostnou linku – je to všechno možné, jen ne nic, nač jsme z běžné knižní produkce zvyklí. Někde jsem zahlédla označení „love story“ či „vesmírná romance“. Tak na to zapomeňte! Lumi, tichá a mírná povaha (ve finštině „lumi“ znamená sníh), je naprosto opuštěná, chybí jí lidské objetí, dotyk, fyzická přítomnost jiné myslící bytosti. Rodina Sol bydlí příliš daleko, aby ji mohla navštívit, a tak vede se švagrovou Ilsou a tchyní Naomi jenom velmi odtažité videohovory. Jsou to její nejbližší příbuzné, a přesto tak vzdálené – a nemůže za to jenom obrazovka, která mezi nimi stojí. Rozpaky provází i jakékoliv vyjádření, které se týká Sol. Vyhýbavé odpovědi, zamlčování, přetvařování – nic z toho nemůže přinést Lumi útěchu.
Není divu. Sol je totiž záhada. Do konce románu se nedozvíme, zda je to muž nebo žena. Identita této postavy je genderově naprosto rozostřená, stejně jako celá osobnost. Nevíme, jak vypadá, ani co přesně dělá, a cokoliv, co se o Sol dozvíme, je jenom odrazem Luminých vzpomínek na společné chvíle. Když jsem to četla, na chvíli mě napadlo, že Sol vůbec neexistuje, vždyť jeho/její zprávy jsou tak anonymní, studené, strohé! Stejně by to zřejmě vypadalo, kdyby Sol stvořila pouze Lumina fantazie, aby něčím zaplnila prázdnotu uvnitř sebe. Ale ať už to autorka zamýšlela jakkoliv, vytvořila dojemné dílo o tom, jak cizí, vzdálení, a přitom blízcí a vzácní si můžeme být. „Pořád jsi tam, kde i já toužím být – ve vesmíru našich společných myšlenek,“ píše Sol na rozloučenou.
Jistě, teď můžete namítnout, že to vlastně žádná sci-fi není. Že je to vztahový román o míjení, o odcizení a touze po znovunalezení něčeho, co člověk ztratil. Portugalci na to mají slovo – saudade. Ten smutek je trýznivý, ale také trochu krásný, protože to, nač myslíme, neztratilo svoji hodnotu. Budu souhlasit, moc akčních scén ani dechberoucích rekvizit se v Dopisech měsíčního dne nedočkáme. Lidské emoce tu jsou důležitější než vědecká přesnost nebo věrohodnost. Koho otravuje i nepřehlédnutelný ekopřesah a na žádnou globální změnu klimatu či podobné bludy nevěří, bude nejspíš také zklamaný. Možná je to víc poezie než příběh, byť nenarazíte na jediný verš. Něco jako báseň haiku sepsaná před spácháním seppuky.
A přesto i takový příběh patří do science fiction a jistě si najde své čtenáře, možná právě pro své ekologické poselství. Vědci nedávno zaznamenali vliv ekologicky angažované literatury na její čtenáře. Údajně to funguje a takové romány skutečně podněcují zájem o dobré životní podmínky zvířat či změnu klimatu. Už Strážkyně pramene zaujala důrazem na environmentální strunu a získala celou řadu ocenění – finských i mezinárodních. Kniha se objevila mezi nominacemi na cenu Philipa K. Dicka, Compton Crook, cenu Golden Tentacle a cenu Arthura C. Clarka a také na čestném seznamu ocenění James Tiptree, Jr. (2014). Z neznámé autorky se rázem stala literární hvězda, překládaná do více než dvaceti jazyků. V roce 2022 pak přišla filmová adaptace románu v režii Saary Saarely.
S Dopisy měsíčního dne se dostáváme přímo na pole cli-fi, tedy klimatické fikce (nebo též „environmentální fikce“, „zelené fikce“, „fikce orientované na přírodu“, „antropocénní fikce“ či „solarpunku“ – vyberte si, pokud si potrpíte na nuance jednotlivých podžánrů). Tento směr má kořeny ve sci-fi, ale čerpá také z realismu a nadpřirozena. Rozmach zaznamenal někdy od roku 2010 a nyní je velmi populární. Autorka v knize přichází s konceptem „antrobiocénu“ hledajícího rovnováhu mezi antropocénem, kdy lidstvo svojí činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém, a biocénem, v němž směr vývoje určuje příroda a lidské stopy jsou zcela vymazány.
Pozoruhodné je, že mnoho ekofikčních románů zahrnuje také LGBT perspektivu a další sociální otázky, které mají odrážet udržitelnou, mírovou a spravedlivou environmentální budoucnost, a poslední kniha Emmi Itäranty splňuje toto všechno do puntíku. Jakoby se snažila předvést definici žánru v dokonalé nezpochybnitelné podobě, vč. striktního vyjádření nebinární osoby (umíte si představit, jaký to musel být pro překladatele ořech? Ale popral se s tím se ctí – asi jen ve dvou případech mě to trochu tahalo za oči). Něco tak unikátního si rozhodně nemůžete nechat ujít! Nakonec, musíme si zvykat, až bude jednou čeština zcela osvobozena od genderově určených sufixů, příčestí, přivlastňování a přechylování, takže bude zcela nebinární…
Procentuální hodnocení: 80%
Emmi Itäranta: Dopisy měsíčního dne
Vydala: Kniha Zlín, 2024
Překlad: Michal Švec
Počet stran: 336 stran
Cena: 449 Kč
