Rád bych tímto rozhovorem představil a přiblížil širší čtenářské obci milovníků tištěné fantastiky a obzvláště hororu, čerstvě se vylíhlou tvář slovenské hororové scény – spisovatelku Naďu Vojtekovou. Čistokrevně hrůzostrašné zjevení, které se vynořilo jen ten nahoře (nebo ještě spíše ten zdola) ví odkud! Autorku, která potenciální čtenáře lusknutím prstů přenese do své Krajiny stínů. Rozhodně se tu od tebe Naďo nečekají stručné odpovědi!
O čem vlastně člověk může s jistotou povědět, že je to to ONO? To reálné, čeho se může bez problému dotknout za pomoci všech svých smyslů, čímž by potvrdil materiální skutečnost něčeho, co existuje v určitém čase na určitém místě, zrovna jako on sám? Co když je to ovšem pouze iluze vytvořená Krajinou stínů k ošálení nedokonalého lidského vnímání?
I letmá představa toho, jak by svět mohl vypadat po zničující nukleární válce, je sama o sobě více než mrazivá. Obzvláště v dobách, kdy mezi světovými mocnostmi vládne eufemisticky řečeno jisté tíživé napětí. Zde se dere do popředí úvaha, jestli přežít něco takového je vůbec možné brát jako výhru. Každopádně by platilo, že nejcennějšími přeživšími by se bezesporu stali technicky vzdělaní a zkušení lidé.
Pohled na svět skrze začouzené sklíčko může být do jisté míry děsivým protipólem růžovým brýlím. Prozření přítomnosti temnoty v okolním světě a hlavně v lidských nitrech se již nedá nikdy zažehnat. Již navždy zůstane součástí pozorovatelova nazírání na život i osobního vidění reality.
Jakákoliv forma existenciálního odosobnění od okolního prostředí prakticky vždy způsobí jistý pocit nepatřičnosti své existence ve spojení se samotou, ať už skutečnou anebo pouze zdánlivou. Zde se hranice stírají a Samota se stává hmotnou veličinou, která dříve či později porazí a pozře vše.
Cesty do silně sugestivních vizí někoho takového jakým byl H. P. Lovecraft mohou být velice zrádné, přímo až nebezpečné svou návykovostí. Po překročení pomyslného Bodu zvratu se návrat z toulek po nich stává již zhola nemožným. Své by o tom mohl vyprávět, a vlastně také vypráví, ve svých příbězích S. T. Joshi.
Za svůj život člověk nasbírá bezpočet jizev, jak těch vnějších, viditelných na kůži prostým okem, tak i těch ukrytých hluboko uvnitř. Těm druhým z nich se nejspíš nikdy plně nepodaří zahojit a zůstávají bolestivé po celý zbytek života.
Je snadné stát se zajatcem představ někoho jiného, ať už myšlenkových, obrazových či působících na jiné vědomé či nevědomé lidské smysly. Jak se ovšem z tohoto zajetí ve zdraví osvobodit, navíc bez následků? A je to vůbec možné?
V první polovině devadesátých let se rozhodně děly věci! Rozpad republiky, touha po připojení se k Západu, což nakonec skončilo rozčarováním z probuzení se v otrocké výrobní kolonii pod názvem Česká republika. V rámci přijetí do EU se náš stát navíc zavázal být vděčným trhem pro zboží druhé a třetí jakosti. To je však ještě nejasná hudba budoucnosti a zatím lidé hltají vše západní a americké, obzvláště horory, které již nejsou nedostatkovou komoditou. A do tohoto emočně bouřlivého období plného nadějí a opravdu jen snů o bohatství vstupuje Jan Hlubek se svým příběhem. Naivně a absolutně nepřipraven.
Rozpad civilizace nějakým neovlivnitelným zásahem vyšší moci může mít mnoho podob, stejně jako možných způsobů, jakými k této neodvratné situaci může dojít. Důsledek je přesto vždy stejný. Pro většinu lidí znamená smrt. A pro ty přeživší jde o marný boj o záchranu původních společenských hodnot, ochranu přeživších blízkých a blízkých před ztrátou posledních zbytečků lidství.