Právě jako mají své výjimečné magické vlastnosti a zákonitosti určitá místa, vládnou jimi bezesporu i určitá období roku. Není sebemenších pochyb že jedním z nejprůkazněji všeobecně respektovaných magických dnů je právě Halloween, také kupříkladu označovaný jako Samhain, připadající na podzimní večer a noc ze 31. října na 1. listopadu.
Nadějná vidina lepšího života je schopna v člověku aktivovat rezervy sil daleko za představitelnou mezí fyzických schopností lidského těla. Co se ovšem stane pokud místo kýženého nového začátku přijde drsná kocovina vystřízlivění v podobě nemilosrdné reality?
Motivace jednoho druhu k udržení vlastní existence se nemusí až tolik lišit od motivací nějakého jiného. Přesto může dojít ke konfliktu začínajícího i končícího válkou. Do jaké míry je míra nepochopení pouze nepochopením protivníka a nakolik pak čistou ignorancí podstaty nechtění jakéhokoliv dialogu?
Neustále se ve společnosti připomíná, že jsou si všichni lidé rovní a nikdo není lepším nebo naopak horším než ostatní lidé. Je to ovšem skutečně pravda? Co když jedinec překročí určité hranice a zradí nejen všechny společenské morální normy, nýbrž i své vnitřní hodnoty, které jej činily lidskou bytostí, čímž tento status nemilosrdně ztrácí?
Anton Stiffel: Věda je po sci-fi moje druhá největší láska
|Je mi velikou ctí, že v následujícím rozhovoru mohu představit a přiblížit významného nestora slovenské literární fantastiky se zarytě úzkým zaměřením na její vědecko-fantastický žánr. Řeč není o nikom menším než o Antonu Stiffelovi, držiteli mnoha ocenění v nejenom tuzemských soutěžích, autorem dvou samostatných knih Zabudnutý vesmír (2015, 2019) a Časonauti (2022) a přítomného v nemalém množství povídkových antologií. Řeč bude převážně o nejnovější knize – tak bez dalšího oddalování můžeme začít rovnou s otázkami.
Jakýkoliv čin má svůj neodvratitelný důsledek. Samozřejmě, člověk si toho dost často není vůbec vědom až do chvíle, kdy na něho tento následek jeho vlastního konání dopadne s razancí nesmlouvavě drtivou. Pravda, někdy naopak přichází pomalu a nenápadně…
Rád bych tímto rozhovorem představil a přiblížil širší čtenářské obci milovníků tištěné fantastiky a obzvláště hororu, čerstvě se vylíhlou tvář slovenské hororové scény – spisovatelku Naďu Vojtekovou. Čistokrevně hrůzostrašné zjevení, které se vynořilo jen ten nahoře (nebo ještě spíše ten zdola) ví odkud! Autorku, která potenciální čtenáře lusknutím prstů přenese do své Krajiny stínů. Rozhodně se tu od tebe Naďo nečekají stručné odpovědi!
O čem vlastně člověk může s jistotou povědět, že je to to ONO? To reálné, čeho se může bez problému dotknout za pomoci všech svých smyslů, čímž by potvrdil materiální skutečnost něčeho, co existuje v určitém čase na určitém místě, zrovna jako on sám? Co když je to ovšem pouze iluze vytvořená Krajinou stínů k ošálení nedokonalého lidského vnímání?
I letmá představa toho, jak by svět mohl vypadat po zničující nukleární válce, je sama o sobě více než mrazivá. Obzvláště v dobách, kdy mezi světovými mocnostmi vládne eufemisticky řečeno jisté tíživé napětí. Zde se dere do popředí úvaha, jestli přežít něco takového je vůbec možné brát jako výhru. Každopádně by platilo, že nejcennějšími přeživšími by se bezesporu stali technicky vzdělaní a zkušení lidé.
Pohled na svět skrze začouzené sklíčko může být do jisté míry děsivým protipólem růžovým brýlím. Prozření přítomnosti temnoty v okolním světě a hlavně v lidských nitrech se již nedá nikdy zažehnat. Již navždy zůstane součástí pozorovatelova nazírání na život i osobního vidění reality.