Juraj Červenák zahání Přízraky na Devíně

Nejnovější knížka o slovanském zaklínači Roganovi nazvaná Přízraky na Devíně nabízí přesně to, co od knih napsaných Jurajem Červenákem čtenáři očekávají. Jmenovitě to je dostatek magie, mečů, seker i mrtvých (a nemrtvých), aby to uspokojilo i toho nejkrvelačnějšího čtenáře. A zase se v ní vracíme do dávnověku, kdy Slované teprve začínali upevňovat svou nadvládu nad územím, kde zhruba žijeme dnes. Autor sice nevystoupil ze svého stínu, ale napsal knihu tak, aby se dobře četla, dokázala pobavit, potěšit i v závěru trochu pošimrat nervy čtenáře.

Černý Rogan 3 - Přízraky na DevíněPříběh samotný není bůhvíjak originální novinkou – bohy vyvolený zabíječ nadpřirozených děsů Rogan a jeho věrný souputník vlk Goryvlad dostanou úkol a jdou ho splnit. Ale než se tak stane, čtenáři si užijí příjemné chvíle. Příběh se bude před jejich očima odvíjet velkou rychlostí. Autor se s postavami nemazlí a tu jim šoupne do cesty nepřítele z masa a kostí, o kus dál to už je zdivočelý domovik. Ustavičně se mu daří držet čtenáře v napětí a při chuti obracet stránku za stránkou.

Má to však háček v tom, že svazek obsahuje “jen” 252 stránek, takže našlápnutý děj se najednou začne z ničeho nic chýlit ke konci, a než příjemně započaté odpoledne skončí, uzavře se i tato kniha. Čtenář ji však bude zavírat s pocitem, že to stálo za to.

Juraj Červenák patří mezi velmi zkušené spisovatelské fachmany a prostě už ví, jak napsat v základu jednoduchý a přesto zábavný a čtivý příběh. To platí i pro Přízraky na Devíně. Autor, jak jsme již zvyklí, na jednoduchou příběhovou kostru navěšel dostatek chutného obalu, aby dokázal své čtenáře znovu vrátit do dob, kdy se Velká Morava teprve rodila z ničeho, křesťanství svádělo boj s pohanstvím a v lesích se proháněly temné mocnosti. Spor mezi křížem a pohanskými modlami tu začíná vybublávat na povrch velmi výrazně, nicméně do nějaké srovnávací studie se tu autor nepouští. Nemá na to čas. Chvátá stejně rychle, jako běží rychlý kůň.

Postavami známými z rané historie našich zemí se to v příběhu jen hemží a jsou slušně vykreslené a plastické. Základní dvojka Rvlastně pokračuje v tom, čím začala v předchozích dílech. Jízlivě, občas cynicky, občas milosrdně komentují dění okolo nich a fungují jako hlavní hybatelé událostí. Tato dvojka očekávání nezklame. Dojde i na pár vypečených vtípků (hlavně ten o přibitých rukou stojí za to).

I když těch méně důležitých charakterů v knize je jako na orloji, dokážou se prosadit a alespoň část z nich utkví ve čtenářově paměti. A dobře, že to jsou ty “hlavnější”. Moravský kníže Mojmír, jistý si svými úspěchy, bude pít krev. Role záporáka mu opravdu sedne, jen by potřeboval mnohem více prostoru. Mladému synkovi nitranského knížete Pribinovi budou zase všichni fandit, neboť mladý aristokrat musí překonávat jednu zkoušku za druhou, aby nejen ukázal, že je synem svého otce, ale aby vůbec přežil. Je pravda, že Pribinovi tu a tam chybí nějaký ten drobný flíček na charakteru a po celou knihu působí jako slovanský Mirek Dušín a na co sáhne, to se mu podaří (většinou). Nebo dostane po hubě jako nezkušené tele. Ale sympatie mu to neubere. Naopak.

Příjemně rozeběhnutý příběh začne trochu váznout během soubojů. Tedy, každá akční scéna je napsaná zkušenou rukou, takže ji čtenář zhltne naráz, ale pak se začnou objevovat pochyby. A to hlavně u Rogana samotného. Především v první polovině knihy totiž vědmák nemá sobě rovného soupeře (nebo sobě rovnou přesilu), takže trpí jistým supermanským komplexem. Je na své protivníky až příliš silný. Tím si autor poměrně slušně zabil prostřední část knihy, kde pěkně našlápnutý děj plný zrady rázně ukončí příchod magií nasáklého Rogana, čímž je vymalováno. Naštěstí ke konci už autor dodá dostatek nepřátel, aby boj byl rovný a čtenář se bál o svého temného hrdinu.

Ono to ale vypadá, jako by autor sám slibně se rozjíždějící dějovou linku na hradišti Preslava sám nuceně uťal, aby mu zbylo dost místa na hlavní chod dne odehrávající se na Devíně. Čtenář se však na konci knihy nebude moci zbavit dojmu, že sice právě přelouskal na první pohled ucelený román, který se ale skládá ze tří povídek ummě zatavených do sebe.

Rogan začíná na lovu čarodějnic, a než se možná příběh lehce zavánějící detektivkou stačí rozvinout, hup, už nám cestuje do Nitry. O pár stránek dál se už řeší dost podezřelé okolnosti smrti preslavského knížete, a sotva se čtenář zaraduje, jak pěkně zápletka graduje, šup šup, konec, vážení, míříme na Devín. Upřímně, minimálně ze dvou částí tohoto příběhu by se dal vykřesat námět na samostatnou knihu. Takhle to působí jako plýtvání.

Samotné knize dělení na tři pomyslné bloky i jejich zkratkovitost teoreticky nevadí, lze ji číst a užít si jí, jenže ty možnosti sršící z každé nakousnuté, ale pořádně nedokončené dějové linky prostě nelze přehlédnout. Násilné utnutí platí i o samotném závěru, který už opravdu, ale opravdu uspěchaný je a je to znát. Autor celou dobu neochvějně spěje tam, kam má pořádná fantasy dospět, jenže než stihne čtenář zachrochtat, už mu tolik očekávané rozhodnutí končí a končí vysloveně odfláknutě! Skoro to až vypadá, jako by autor psal, pak se podíval na počet stránek, plácl se do čela, rychle zbastlil závěr a nechal to tak.

Přízraky na Devíně si stojí za to přečíst. Kniha nevybočuje ze zavedené řady již napsaných a vydaných příběhů a nabízí klasický fantasy román plný magie, hrdinství, zrady a temnoty, zabalených do stále sympatických kulis raného středověku. Kvalitu knihy však sráží až příliš okatá uspěchanost a s tím spojená nedostatečná propracovanost každé příběhové části. Autor sice rozepsal to nejdůležitější, čili příběh je konzistentní a dokáže čtenáře pobavit, jen si autor sám naběhnul, když čtenáři předhodil opravdu lákavé náměty, které pak nedokončil. Chceme prostě víc!

Juraj Červenák: Přízraky na Devíně
Vydal: Brokilon, 2016
Překlad: Robert Pilch
Počet stran: 252
Cena: 248 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

18 komentářů

  1. Taky jsem měl trochu pocit, že ta struktura příběhu je dost zvláštní. Spíš než tři povídky zatavené do sebe mi to přišlo, jako by autor měl povídku/novelu o Devíně a rozhodl se, že z toho udělá román, tak tam přidal to přepadení a Preslavu, které na hlavní zápletku prakticky nemají vliv.

    Co se týče rozsahu, tak Červenák v jednom rozhovoru říkal něco ve smyslu, že díky psaní detektivek se Steinem a Barbaričem dospěl k tomu, že mistrovstvím pro něj není napsat tisíci stránkový epický román, ale naopak napsat komplexní a plně rozvinutý příběh na menším počtu stran.

    Ale jinak spokojenost. Červenák už je natolik zkušený fachman, že už se od něj asi nedočkáme ničeho, z čeho by ohromením spadla brada, na druhou stranu jsou jeho knihy zárukou kvalitní zábavy se sympatickými postavami, smysluplným příběhem a hlavně parádní dobovou atmosférou (troufám si říct, že tohle u nás nikdo jiný neumí líp).

  2. Jen jako vždycky připomenu, že Henlein zvládl na dvě stě devadesáti stranách kompletní měsíční revoluci. Takže na výše uvedeném rozsahu se určitě dobrodružná kniha dá udělat dobře.

  3. to Svářeč: Obávám se, že je to jen Červeňákova představa “dobové atmosféry”. Lidé v dávných dobách mluvili a mysleli jinak než dnes, rozhodně měli jiné starosti, než “hláškovat”. A platí totéž co jsem napsal u Vesmíru podle Konstantyna – fantasy se točí v kruhu, stále dokola se píší odvozeniny Pána prstenů a Conana! Divím se, že to někoho baví porád číst. To raději okopu bandory!

  4. to Podchaljuzin: No nevím, minimálně Nádraží Perdido dokazuje, že se fantasy vyvíjí. Ale to, že spousta fantasy vychází z Howarda a Pána prstenů, se hodla nedá zapřít. Nedá se ale i zapřít, že spousta autorů do tohoto rámce přidává invenci, takže se ani neivím, že to lidi baví číst.

  5. to Podchaljuzin: prosím, když už si chceš hrát na rádoby kritika, tak alespoň autorovi nekomol jméno. Je to Červenák, nikoliv Červeňák.

  6. to sitko: Však jsem taky u Vesmíru dle Konstantyna psal “čest vyjímkám”. Ano, občas se něco najde, ale jinak jsme doslova zahlceni parafrázemi parafrází Howarda a Tolkiena. Inu, jak se říká: Mnoho povolaných, málo vyvolených!

  7. to Sirius: Tak to se nastotisíckrát omlouvám, holoubku! To víš, u nás na vsi se mluví posprostu, to není jak u vás ve velkém městě! Příště už napíšu správně – Červeňák!

  8. to Podchaljuzin: Von by někdo mohl říct, že Tolkien vykradl Wagnera a Howard Poea. Ale já jsem to neřekl! 🙂

    A rozhodně bych neříkal na Slovensku Červenákovi Červeňák, neboť by si mohl myslet, že tím cosi naznačuješ a že se mu nelíbí to, co tím naznačuješ a mohl by popadnout skrutkovač a… a ty bys ho pak musel praštit budziganem a z toho jsou pak zbytečný oplétačky, neboť existuje zákon, který zakazuje práskat člověka budziganem, když je vyzbrojen pouze skrutkovačem, jelikož na něj můžeš jít pouze s nebožiecem. Je to jasné?

    Jinak to velice pěkně napsal Svářeč, takže bych jen opakoval.

  9. to Pdchaljuzin: No ono je stále těžší psát něco nového a ještě těšší je to napsat tak, aby to čtenáři vzali za své. A psát ony parafráze s invencí není žádné zlo, když se to napíše dobře, tak to působí jako něco nového. (ale to už se zaplétám do vlastních keců 🙂 )

  10. to KarelC: Jenže Tolkien stvořil, inspirován ( básněmi) Kalevalou a Písní o Nibelunzích ( a dalšími) svébytné dílo, román, jaký tu ještě nebyl. O “vykrádání” nemůže být řeči. Ani to co dnes chrlí jeho následovníci bych nenazval vykrádáním, zčásti je to kalkul a zčásti touha “napsat něco jako Tolkien”, což ovšem není možno! S tím Poem ti moc nerozumím, toho mám načteného dobře, ale o žádných barbarech s meči tedy nevím 🙂 A Červeňák? Ten bude u nás ve vsi vždycky Červeňák, i kdyby se Sirius na hlavu postavil. Jinde taky používají vlastní slova, slyšel jsem, že ve velkém městě říkají bandorám “brambory”, což mi přijde neuvěřitelně směšné a divné!

  11. to sitko: Já netvrdím, že je to nějaké zlo, spíš mi přijde, že tím hodně spisovatelů mrhá talentem. A taky bych si rád přečetl něco nového!

  12. to Podchaljuzin – nejde o barbara jde o styl. (A že by tu před Tolkienem nebyl rytířský román, ve kterém figurují pohádkové bytosti a mocný artefakt? Co třeba Sir Thomas Malory?) Vždycky to bude tak, že se někdo inspiruje od někoho a s tu větší, tu menší invencí napíše něco vlastního. A v době internetových samizdatů je to čím dál horší. Já ti rozumím, nicméně to by znamenalo, že bychom v důsledku neměli co číst.

    Spíš bych si povzdechl, že se tady překládá víceméně výhradně angloamerická literatura. Prakticky vůbec se tu nevyskytují autoři píšící španělsky, nebo francouzsky. Což je velká škoda, protože jejich díla jsou často výrazně odlišná od běžné angloamerické komerce, ze které masivně čerpají i naši autoři.

    P.S: Quirogu už jsi přečetl? 🙂

  13. to KarelC: No, nevím, ale styl Poa a Howarda mi moc podobný nepřijde… Rytířský román – ano, ale to je prostě jiná kategorie než Tolkien. Rytířské, začasté veršované příběhy jsou spíš podobné pohádkám, kdežto Pán prstenů je už román, jak ho chápeme v současnosti. Jiné než anglo – americké autory bych též rád, ale pochybuji, že to v Česku někdy někdo vydá… Quiregu jsem zatím nečetl, nemůžu tu Anakondu sehnat a taky jsme porád někde na cestách, Harrachov, Františkovy lázně, už jsem z toho celý uondaný! Jak tomu někdo může říkat dovolená? Nejlepší odpočinek je na zápraží chalupy, s lahvičkou lahodné samohončičky, rybkou a okurkou, to mi nikdo nevymluví!

  14. Tak jo, máš pravdu. Já už tady u toho stejně chrním… Nejlepší dovolená je pěkně doma s knihou a pokud někam jet, tak jedině do knihkupectví. Což udělám asi zítra. Manželka důležitě studuje návod k nové pračce, tak jí nechám prostor k seberealizaci.

    (Co je zajímavé , že se tady vydá spíš ruský autor, než ten španělský, nebo francouzský, či italský.)

  15. to Karel C: Od těch wúanělů tu celkem hojně vychází Zafón. Není to špatný, ale že by mě to položilo na lopatky, tak to ne. To už radši ty Poláky a Rusy.

  16. Zafón je katalánec z Barcelony. Tedy v podstatě američan. 🙂 Barcelona – esto no es Espaňa. Esto es simplemente Barcelona. Voni tam maj dokonce i Santu, místo Los Reyes Magos, jako ve zbytku Španělska. Ale Barcelonu mám rád. Mimo jiné proto, že tam sídlí vydavatel El Jueves – můj oblíbený komiksový vydavatel. A žije tam Clara – moje oblíbená komiksová hrdinka.

  17. Nebylo to nejhorší, jen mi připadalo, že se autor tentokrát docela nadřel. Nemá to tu lehkost a vybroušený styl posledních Roganů. Ale je to samozřejmě jen můj dojem, že ano. Opakuji ovšem, číst se to dá a radost z Rogana a Pribiny mi to samozřejmě nezkazilo.

Zanechat odpověď