Adam Blake: Evangelium prokletých

V Londýně je usmrcena skupina vědců zkoumající starodávný překlad Evangelia sv. Jana. Vyšetřování dostává na starost kriminalistka Heather Kennedyová, která brzy odhaluje, že za výzkumem bylo něco podezřelého. Naproti tomu v Arizoně za nevyjasněných okolností havaruje dopravní letadlo. Obě události spojuje jedno jméno – Michael Brand. Tajemná postava, po které už třináct let pátrá nájemný žoldnéř Leo Tillman, jenž jeho dopadení obětoval doslova vše. Branda je totiž tím jediným, kdo by mohl osvětlit nevysvětlitelné zmizení jeho manželky a dětí.

Přestože se Heather a Leo pohybují na jiných stranách zákona, záhy se střetávají a musejí společnými silami rozkrýt záhadu starou jak civilizace sama. A to doslova. V minulosti Božího syna je totiž pár nevyjasněných míst, které se mocní rozhodli smést ze stolu a navždy zakrýt pravdu lží.

Jenže navždy právě skončilo.

Než začnete nevěřícně krotit hlavou, co to zas nějaký amatér z Horní Dolní spískal, vězte, že pod nenápadným pseudonymem Adam Blake, se skrývá špičkový komiksový scenárista a spisovatel Mike Carey. Minimálně z českých překladů můžete znát jeho úspěšnou sérii Lucifer, která bravurním způsobem navázala na Sandmana Neila Gaimana. Případně je tu ještě komiksová adaptace oblíbeného Nikdykde (Crew 2008) stejného autora. Z románů pak jmenujme ten jediný, který u nás vyšel, což je Poznaný ďábel… (Netopejr, Triton 2007), první kniha hororové urban fantasy Felix Castor.

Britský romanopisec Mike Carey (1959) je ve světě poměrně známý a ceněný autor. Problém je, že většina čtenářů už jej má zařazeného v konkrétní škatulce. Což v praxi znamená, že po něm šáhnou fanoušci žánru, ale mainstreamového čtenáře nepřesvědčíte ani baseballovou pálkou. A protože anglický nakladatel usoudil, že Carey má i na vyšší ligu, zkusil s ním rozjet řadu mysteriózních thrillerů psaných v duchu Dana Browna, ale pod hlavičkou neznámého a nového autora. Výsledek? Pokus vyšel a koza zůstala celá. Román Evangelium prokletých (The Dead Sea Deception, 2011) na knižních pultech zabodoval natolik, že si o rok později vyžádal volné pokračování The Demon Code.

Co však na to proslulá smějící se bestie?

Problém Evangelia je především v tom, že zdaleka nemá takový spád jako žánrově podobné romány již zmiňovaného Browna, případně Jamese Rollinse či dua Douglas Preston & Lincoln Child. Přitom si osobně myslím, že po stránce stylistiky je na tom Mike Carey oproti jmenovaným daleko lépe. Jenže příliš mnoho informací, které se čtenáři snaží zprostředkovat, jde na úkor akce, která pak často přichází jako blesk z nebe, aby se vzápětí zase schovala na stovku stran do kouta. S tím souvisí i rozsah románu, kdy jeho 560 stran pociťujete s každou přečtenou desítkou. Než dojde k zásadnímu zvratu, jste už na straně 200 – a ani to není moment, kdy by se přehrada protrhla a do poslední stránky už děj horempádem spěl ke konci. Naopak, jako by teprve zde autorovi došlo, že je třeba začít dávat dohromady souvislosti a znovu vysvětlovat, co už si někteří bystřejší pravděpodobně domysleli. Nic naplat, modří budou při čtení rychle v obraze a jistě by román zkrátili klidně i o polovinu. Nepříjemnou pravdou je, že by mu to příliš neublížilo. To, co jde říct jednou větou, je často až zbytečně roztaženo na odstavec či na stránku. Spisovatelství je tvrdá řehole, máte-li smlouvu nastavenou tak, že vám platí za písmenka, ne za romány.

Na druhou stranu… Mike Carey je bravurní mystifikátor a tohle jeho umění se zde zúročuje se vším všudy. Jeho znalost mytologie i historie je doslova omračující, což si uvědomují především ti, kteří zbožňují jeho Lucifera. Zde takové kejkle nepředvádí a možná proto zarytí skeptici zůstanou trudomyslní. Ti, kteří čtou pro potěšení z nových, pestrobarevných konspirací, nebudou mít však s jeho fabulací potíže. Možná zbytečně překombinovává, ale působí dostatečně autenticky a uvěřitelně, což je nejdůležitější. Z tohoto hlediska si čtenář knihu rozhodně užije, o to víc, nečeká-li slovní rébusy a historické hádanky, ale spíše umně podanou spikleneckou motanici. Když k tomu připočtete ještě cit pro vytvoření atmosféry tuctových míst, jako je kavárna, bowlingová hala či univerzita, už vám pomalu leze ven obrázek v plných barvách. Carey jednoduše umí vtáhnout do děje – problémem je, jestli v tom jeho ději dokážete taky vydržet.

Co totiž románu chybí nejvíce, jsou trochu pestřejší hrdinové. Jako by se autor bál představit „normálnímu“ čtenáři něco ze svého pověstného skicáře atypických postav, a tak do Evangelia prokletých obsadil hrdiny všední až tuctové. Jistě, vypracoval jim bezvadné psychologické pozadí a charakterové vady, ale stále to jsou hrdinové, kteří jako by sestoupili z devadesátých let. Heather je ženou mezi kolegy nenáviděnou, pro její černobílý přístup ke spravedlnosti a Leo je naopak akční hrdina, který se úpěnlivou pílí vypracoval na chladnokrevného zabijáka, jdoucího neoblomně za svým cílem. Trochu nečekaně jsou nakonec tím nejzajímavějším Poslové, zabijáci ve službách Jidášova rodu.

Ovšem je klidně možné, že neznalému čtenáři podobné myšlenky na mysl nepřijdou. Jako znalec obou stran mince se však nemohu zbavit pocitu, že Carey se buď schválně drží na uzdě, nebo je případně někým držen. Ať už je to jakkoliv, je to rozhodně na škodu. Protože, upřímně, od člověka jeho kvalit, by člověk čekal daleko víc, než Evangelium v důsledku nabízí.

To však neznamená, že byste měli být zklamáni, jste-li člen klubu paranoiků. Přes všechny mé výhrady nepostrádá román osobité autorovo kouzlo, mnoho vynikajících, takřka hororových scén a povedené historické zázemí. A vadí-li vám Brownova komerčnost, či Prestonova/Childova jednoduchost, bude pro vás „prvotina“ Adama Blakea ideální volbou, o to víc, když máte rádi šustot stran lehce obéznějších knih. Kdo však touží po akční eskapádě, bude spíše roztrpčen než uspokojen.

AUTOR JE SPOLUPRACOVNÍKEM ČASOPISU PEVNOST