Jste krásný, inteligentní a úspěšný? Jste prostě dokonalý a přejete si stejně skvělého potomka? Pořiďte si vlastní klon! Vítejte v ráji genetického inženýrství, vítejte v laboratořích RESEUNE. Vítejte na planetě Cyteen.
Kdo četl Stanici Pell, jistě si vzpomene na armádu Unie, složenou z tisíců identických, uměle vytvořených vojáků. Firemní války, kolem nichž se točí děj tohoto staršího románu C. J. Cherryhové, se do Cyteenu promítají pouze prostřednictvím několika vložených komentářů a pro vlastní příběh nemají velký význam. Mnohem zásadnější úlohu ovšem v románu hraje prostředí, z něhož naklonovaní vojáci (a pochopitelně nejen vojáci) pocházejí – laboratoře RESEUNE.
V laboratořích vládne neomezenou mocí Ariana Emoryová, geniální vědkyně, brilantní politička a nepřekonatelná manipulátorka s lidskými životy, bezohledně směřující za svými cíli. Ani její schopnosti a výsadní postavení ji však nedokáží ochránit před útokem nepřátel a Ariana skončí na podlaze své pracovny s rozbitou lebkou. Podezření okamžitě padá na jejího hlavního protivníka doktora Jordana Warricka, jeho syna Justina (kterého Emoryová sexuálně zneužívala) a adoptovaného syna, uměle vytvořeného aze Granta. Jordan je bez soudu uznán vinným a odsunut do vyhnanství, Justin a Grant se dostávají pod neustálou kontrolu ze strany vedení RESEUNE. Větší problém, než potrestání vraha však pro laboratoře představuje ztráta Emoryové, bez níž nemůže výzkum pokračovat. Vědecké a politické špičky se proto odhodlají k radikálnímu kroku: oživí Arianin klon, holčičku Ari…
Co o Cyteenu říct? Totéž co o dalších knihách C. J. Cherryhové: Je to složité, plné intrik, zápletek a postav, výborně propracované a … dlouhé. Nenarážím ani tak na počet stran (byť i těch bude mít kompletní román požehnaně), ale spíš na tempo děje. Příznivci dua Žamboch- Kulhánek by asi tuhle knihu vůbec neměli brát do rukou. Cherryhová sice dokáže vymyslet vynikající, komplikovaný a nebývale inteligentní příběh, avšak chybí jí dar do tohoto příběhu vtáhnout čtenáře. (Osobně patřím k těm, kteří Stanici Pell a především Stárnoucí slunce dočítali jen s největším vypětím sil.) Akční scény zde rozhodně nečekejte – při možná nejdramatičtější pasáži knihy, Grantově útěku, jsem přemáhal spánek – a i samotný příběh plyne poněkud pomaleji, než má čtenář právo očekávat.
Obratu k lepšímu se v tomto směru dočkáme až po doktorčině smrti. Především při sledování osudů Justina a Granta nemůže na čtenáře nezapůsobit houstnoucí atmosféra absolutní kontroly a paranoidního strachu obou hrdinů.
Četli jste Orwellovo 1984? Vzpomínáte na onen pocit, kdy netušíte, co se kolem vás děje? Kdo je přítel, kdo nepřítel, kdo vám skutečně pomáhá a pro koho představujete pouze figurku v jakési nekonečně složité hře? Právě takových okamžiků vám Cyteen přinese víc než dost. Hrozba fyzické likvidace zde sice představuje až krajní řešení, to však na věci příliš nemění. Atmosféra strachu je pouze vystřídána atmosférou absolutní nejistoty. Nemožnost jakéhokoli odporu vůči moci však přetrvává. Cherryhová jde dokonce v mnohém ještě dál než Orwell. Vyspělá technika reseunských laboratoří totiž umožňuje vkládat do lidí speciální programy – pásky – schopné nenápadně pozměnit lidské myšlení i city. V Cyteenu tak přestává platit dokonce i ono známé: „Jediné soukromí nalezneš uvnitř vlastní hlavy.“
Příjemnou součástí příběhu je pochopitelně malá Ari, na jejímž dospívání můžeme naopak pozorovat, že každá moc má své meze a i v těch nejprecizněji spřádaných plánech se při střetu s realitou začnou objevovat trhliny. Samotný Ariin vývoj je podán nanejvýš přesvědčivě a čtivě, to děcko si prostě dost dobře nemůžete nezamilovat. Skvěle propracované charaktery všech hlavních postav jsou ostatně pro Cherryhové knihy typické a Cyteen v tomto směru není výjimkou.
Redakci tentokrát proklouzlo do finální verze trochu více chyb (logických i jazykových) než obvykle, nejde však o nic dramatického a na celkový dojem z knihy to nemá žádný vliv.
Při četbě Zrady je třeba mít na paměti, že jde pouze o první ze tří částí původně celistvého, Hugem oceněného románu Cyteen. V případě prvního dílu má ovšem toto dělení tu nevýhodu, že poměrně nezáživný úvod celého příběhu zabírá bezmála polovinu knihy. Pokud ovšem Cherryhová zvládla zbytek románu tak, jak naznačuje druhá část recenzované knížky, zařadí se zřejmě Cyteen mezi má oblíbená díla.
přiznám se že mám s Cherryh taky problémy. Stanici Pell jsem začínal asi třikrát a dost jsem trpěl. Naopak Stárnoucí slunce jsem přečetl docela rád a bavilo mě. Možná proto, že se mi líbí Duna.