Juraj Červenák: Mŕtvy na pekelnom vrchu

Slovenský knižní bestsellerista už nějakou dobu tíhne k historickým románům. Spojuje tak své dva koníčky – zájem o historii a literaturu. Jenže když svým fanouškům předložil první dobrodružství kapitána Báthoryho, setkal se s rozporuplnými reakcemi. Čtenáři totiž chtěli více fantastiky a méně historie, čemuž následně vyhověl v dalších dvou pokračováních. Teď to ovšem zkouší znovu a jde do toho naplno – s historickou detektivkou, kde o fantastiku nezakopnete ani náhodou.

mrtvý

Děj románu Mŕtvy na pekelnom vrchu nás přenese do roku 1598, kdy z Prahy vládl císař Rudolf II. a v pohraničí zuřila válka s Osmanskou říší (jen info pro srovnání – romány s kapitánem Báthorym se odehrávají v letech 1660–64). Joachim Stein ze Stříbrné skály si odnesl z posledního střetu nepěkné zranění, díky němuž mu jeho nadřízení nechtějí povolit další službu u vojska. To však neznamená, že by pro něj neměli jinou práci.

Sice ne tak pěknou, jako je kydlení tureckých pohanů, ale o to důležitější – odhalit zrádce, který napomáhá nepříteli.

Notář Matěj Barbarič pochází z válečnického rodu, sám ale příliš krvelačnosti do vínku nepobral. Je spíš na víno, ženy a zpěv, ve všech bodech především nezávazně. To ovšem platí do chvíle, než je přidělen jako asistent kapitánu Steinovi prošetřujícího případ velezrady v královském městě Štiavnica. Najednou mu jde o krk častěji než v celkovém součtu za jeho dosavadní život.

Nezbývá než se modlit, aby byl zrádce brzo odhalen, protože každý další den může být ve společnosti kapitána Steina dnem posledním.

Jenže podezřelých je víc, než oba čekali, a situaci navíc komplikuje vražda šlechtice, která s jejich vyšetřováním souviset může, ale taky vůbec nemusí. Nemluvě o čarodějnicích, banditech, ztracených dolech, ukradeném zlatu, další vraždě a pěkně dekadentní minulosti jednoho významného šlechtického rodu. Spolehnout se mohou pouze jeden na druhého, protože všichni ostatní hrají evidentně své vlastní prospěchářské hry…

Rovnou upozorňuji, že jako detektivka román příliš nefunguje, více šlape jako dobrodružka, kde se pátrá po spiklencích a zrádcích. Na detektivku autor příběh zaplnil přílišným množstvím postav, které základní zápletku schválně znepřehledňují, aby pak v závěru vytáhl viníka z komparzu, který se na scéně dosud neobjevil. V důsledku tak příběh připomíná scénické drama – chvilku se postavy melou, pak se zastaví, proběhne dialog a vzápětí se znovu rozpohybují k další metě.

Tohle není bratr Cadfael, který by využíval své bravurní dedukce k odhalení zločinu, spíše Tři mušketýři kličkující mezi intrikami mocných.

V rámci historické detektivky trpí román tradičními nedostatky, především nemožností používat kriminalistické postupy. A tak mohou hrdinové jen spekulovat a pomocí těch nejtriviálnějších důkazů rozplétat zamotané události. Skutečně jen spekulovat, protože dobrovolně se přizná jen málokdo a pravda přichází na světlo boží často jen díky mučicím nástrojům. Vyšetřování proto často připomíná bloudění od podezřelého k podezřelému a vyptávání se, jestli právě on není hledaným vrahem.

Abyste rozuměli, to nejsou výtky, jen rekapitulace stinných stránek thrillerů z dob minulých.

Většina vymožeností, které dnes dělají klasickou detektivku detektivkou, přichází až s obdobím vrcholného novověku, a to jak zajišťování důkazů, tak individualita a svoboda postav. V temném středověku si člověk zas tak moc vyskakovat nemohl, a když nebyl urozeného původu, nemohl si vyskakovat vůbec. Pro autora musí být zákonitě těžké rozehrávat detektivní pátrání v době, kdy daktyloskopie, profilování, antropologie, balistika a podobné profese byly naprosto neznámou a soukromý vyšetřovatel synonymem pro práskače.

Juraj Červenák tak staví svůj thriller především na překotném ději a atraktivních historických kulisách. Naneštěstí je drobnou slabinou, že hlavním hrdinům chybí šmrnc, nebo něco, čím by vynikali nad ostatními, což mohou jedni považovat za plus, jiní za mínus. Nejde totiž o žádné úžasné mozkovny či zajímavé osoby v daném oboru, ale o obyčejné lidi, kteří vynikají maximálně svou tvrdohlavostí, zarputilostí nebo záletnictvím – vyjma kaprála Jaroše, syna proslulého kata, ale ten tu hraje víc roli pomocníka než hlavního tahouna.

Zápletka jako taková nabírá obrátky hned zkraje. Příběh je stavěn jako sled dobrodružných eskapád, při kterých hrdinové spekulují nad zločinem (který je spíše na vedlejší koleji) a pomalu vyvrací jednu teorii po druhé, podle toho jak se události vyvíjejí.

Bohužel, některé podezřelé postavy mají tendenci chovat se tak, jak zrovna autor potřebuje, než aby tomu odpovídal jejich zpočátku stanovený charakter, což jim samozřejmě výběr viníka moc neusnadňuje.

Samotná gradace příběhu je možná až příliš překombinovaná. Je zde příliš mnoho náhod, které si hrají do not, a příliš mnoho postav, které spolu – díky horké jehle – nějak souvisejí. Což na druhou stranu zajišťuje, že se neustále něco děje a postavy jdou z jedné akční scény do druhé. Díky tomu kniha hodně evokuje román Strážcové Varadínu, snad jen, že ten byl o drobek lepší – s výraznějším hrdinou a ne tolik násilně kombinovanou zápletkou.

Znovu upozorňuji, že román zcela postrádá jakékoliv fantaskní prvky, i když nějaký ten čarodějnický rituálek se zde objeví. Což je spíše škoda, autor jako by se nedokázal vyhnout některým svým zaběhnutým klišé. Z tohoto hlediska překvapí fanoušky máločím – odvedl kvalitní práci, ale nepředvedl nic, co by už čtenář u něj nezažil dříve. Kdo tedy čeká něco, co tu ještě nebylo, bude drobně zklamán, kdo naopak touží po návratu toho nejlepšího, co kdy autor napsal (tedy prvních dobrodružství kapitána Báthoryho – a klidně si mě ukamenujte), bude v nejhorším případě pouze spokojen.

Osobně se přiznám, že číst knihu ve slovenčině (ano, vím že je to špatný tvar, ale vzhledem k tomu, že moje žena je Slovenka a „štiny“ jsou v jejím mateřském jazyce „chcanky“, mám na výběr ze dvou možností – vyslechnout si připomínky uvědomělých občanů, nebo se nechat vykastrovat drahou polovičkou) byl pro mě daleko silnější čtenářský zážitek, než jsem čekal. Nejde o to, že by v češtině Juraj Červenák neměl své kouzlo, ale originál je prostě originál.

Je to jako srovnávat české a slovenské halušky. Navíc, jak jde o historickou prózu, autor doslova hýří geniálními obraty a archaismy, které do naší mateřštiny prostě nepřeložíte. A když ano, nikdy nebudou tak úžasně zvukomalebné.

Knihu vydalo slovenské nakladatelství Slovart v říjnu minulého roku. Do češtiny ji přeložil, jako již tradičně, Robert Pilch a vyjde v nakladatelství Argo 20. března v rámci Velkého knižního čtvrtku. Uvidíme, jak se autorovi bude dařit u mainstreamového nakladatele, a především, jak si povede vůči silné tuzemské konkurenci, které již nějaký čas vládne Vlastimil Vondruška.

Osobně bych se klidně popral za názor, že jej v mnohém předčí, ale obávám se, že Vondruškovi tradicionalisté stejně neustoupí ani o píď. Pohádkový středověk je přece o tolik hezčí než krvavější Červenákova verze. Ehm.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

14 komentářů

  1. Jaj tak tahle recenze mě trochu vyděsila. Původně jsem měla v úmyslu koupit si českou i slovenskou variantu abych mohla porovnávat, ale čekala jsem tak nějak i trochu té detektivky. Vondruška ať je jaký chce tam vždycky trochu té logiky a pátrání propašuje. No tak uvidíme pravil slepý…

  2. Ďura si koupím rád.
    Zatím jsem nečetl a tak hodnotím podle recenze.
    Nechápu ten odklon od fantasy a naopak začlenění děje do rudolfinské doby. Tam se magii a mystice dařilo tuším nejvíc.

    Že to nefunguje jako detektivka až tak nevadí. (To si koupím nového Harryho Holea.) Pro mne je důležitá čtivost a atmosféra a to zatím u Červeňáka fungovalo vždy.

  3. ODPORÚČAM
    Kniha je výborná! Ďuro to napísal skvele. Mňa žiadna recenzia nedokáže odradiť, ak poznám, ako autor píše. Po prečítaní som jej dala jedenásť z desiatich hviezdičiek 🙂

  4. S tým jazykom to bude zrejme pravda, v slovenčine je to naozaj výborne napísané to treba Červenákovi nepochybne uznať (a nie že by samotný príbeh bol zlý).

  5. Super záležitost, zakoupil jsem e-book krátce po vydání. V originále je to mnohem šťavnatější a “opravdovější” . Prostě radost číst 🙂 A zaplaťsatan za odklon od fantasy. Ještě ji dostat z Bathoryho a nebude to mít chybu 🙂 Ďuro se k ní může v klidu vrátit, až se rozhodne napsat to kdysi uvažované pokračování Bohatýra…..čo, pán Majster?

  6. Aniž bych chtěl zpochybňovat, že “originál je originál” (protože i já sám si myslím, že originál je vždycky lepší), netuším podle čeho psolední dva pánové usoudili, že “s tým jazykom to bude zrejme pravda” a že “v originále je to mnohem šťavnatější” – vy jste to už česky četli, když kniha vychází až zítra? 🙂

    A jinak: ani Vondruška jako detektivka moc nefunguje. “Mrtvý na Pekelném vrchu” je řemeslně napsaný lépe než cokoli od Vondrušky. A říkám to jako člověk, který na prodejním úspěchu téhle knihy není zainteresovaný, protože ji nevydává, jen ji přeložil. 🙂

  7. Možná to z textu nevyplynulo, nebo jsem to špatně naformuloval, tak jen sumarizace:

    1. Přestože jako detektivka příběh příliš nefunguje (ve smyslu detekčního pátrání, kdy společně s hrdiny můžete kompletovat stopy a pátrat po vrahovi), dobrodružný román je to výborný. Tj. kdo chce vymazlenou detektivku, bude možná zklamán, což ale nedělá prioritně knihu špatnou. Můj názor.

    2. Absence fantastiky považuji za plus, z mého pohledu to autorovým románům bez fantastiky sluší více. Naopak scéna s čarodějnickým rituálem mi přišla zbytečná, podobných už Červenák vyšvihl několik. Můj boj.

    3. Z konce textu to možná nevyplynulo, ale nejsem příznivec Vlastimila Vondrušky a jeho detektivky nepovažuji za příliš povedené, jak po stránce konstrukční, tak po stránce stylistické. Jeho verze středověku mi prostě přijde až příliš pohádková. V duelu Červenák vs. Vondruška v mých očích Červenák jasně vyhrává, ale pochybuji, že Vondruškovi fanoušci to budou cítit stejně. Jestli se pletu, budu jen rád. Pravdou je, že se autoři příliš srovnávat nedají, přestože žánrové zařazení je stejné – je to jako porovnávat filmy „Tři oříšky pro Popelku“ a „Maso a krev“. Moje věc.

    4. Poprvé jsem četl Červenákův text ve slovenčině a za sebe můžu říct, že už to tak pro příště zůstane. Čistě jen proto, že jazykově mi to vyhovuje víc, ne proto že by český překlad byl špatný. Jednoduše je pro mě slovenčina daleko zvukomalebnější, plná naprosto dokonalých výrazů, které – mě osobně – v češtině tak hezky není. A v rámci historické prózy předvedl autor naprosto dokonalou práci s jazykem, který možná po stránce historicko-faktografické není odpovídající (nejsem odborník, takže hádat se nebudu), ale po stránce čtenářské atraktivnosti funguje bez chybičky. Můj vkus.

  8. První dojmy
    Tak zakoupeno dnes a během chviličky sondážní četby mám za sebou přes 50 stran. Takže čtivost tradičně excelentní, postavy zaujaly dostatečně a příběh je taky chytlavý. Čili očekávám spokojenost, třebaže čtu v překladu. No ale zas nepotřebuju slovník… 🙂

  9. No, jistě, Vondruška to není
    On Vondruška má taky dvě tváře. Ty detektivky jsou takové příhody do vlaku, něco jako historická JFK, jeho romány jsou přece jen jiná kategorie. No, jednou se mi ale tak trochu zdálo, že čtouc druhého Báthoryho, připadalo mi, že jsem to už četl … že čtu Vondrušku. Jeden z jeho románů se tomu námětem a nakonec i dějem trochu podobá. Skoro dost.

    Ostatně, Vondruška je neobyčejně čtivý autor. Čte se lehce a taky velmi příjemně. A náš Ďuro jakbysmet. Na jeho detektivky se moc těším. Zatím mě nezklamal.

  10. to Racek
    Popravdě, hodnotím lépe Vondruškovy detektivky, ty si alespoň na nic nehrajou. Ty romány jsou řekněme kvalitativně úplně stejné, jen si hrají na historický román (rozuměj vyšší ligy) – to je v mých očích výrazně shazuje. Zlatý Oldřích z Chlumu…

    Leč s hodnocením tvorby páně Červenáka zcela souhlasím 🙂

  11. Konec konců
    je to jen můj názor, nic víc. Ovšem Vondruškovy Sběratele, prodavače atd…ostatků mám docela rád. Právě ty, a zvláště ten poslední díl mi Červenáka dost připomínají. A zítra navštívím Krakatit, abych toho Ďuru koupil. Tedy jestli mě ta moje propustí ze služby “nosiče nákupů”. Jejích, pochopitelně. V Jungmannce toho moc ke koupi pro ní není.

  12. Možná jednu poznámku k překladu.
    “…dvě postele bez ploštic…” str 19. Předpokládám že v originále jest skutečně ploštice a je myšlena tato: Ploštica posteľná (Cimex lectularius) což je u nás velmi oblíbená Štěnice domácí.
    Oni mají na Slovensku jiný názvosloví. Ale to je jen taková drobnost.
    Jinak osobně si myslím, že dvě postele bez štěnic, by bylo v rudolfinské době přání více než zbožné. 🙂

    http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bnice_dom%C3%A1c%C3%AD

  13. Ups… Tak to je fakt průšvih. Jedna z věcí, o které vím, ale při překladu prostě musela ulítnout… Děkuju za upozornění, pokusím se to předat pro opravu do případného dotisku, a dám si pořádného majza pro příště. Omlouvám se. 🙂

  14. Robert Pilch: To nestojí za omluvu. 🙂 Právě jsem dočetl a nesmírně si to užíval.

    Ad recenze:
    Je to výborná detektivka plná zvratů a nečekaných odhalení a není pravda, že by někoho tahal z komparsu. A těch postav tam není nepřehledně mnoho. Já byl v obraze po celou dobu četby.

Zveřejnit odpověď