Český autor fantastiky Leonard Medek si nedávno posteskl, že se v Čechách takřka nevydávají díla „otců zakladatelů“ žánru (tj. před-tolkienistů). Jako na zavolanou přichází antologie povídek mnoha starších autorů, která nás zavádí jak ke genezi Tolkienova díla, tak k pracím, jež s ním přímo nesouvisí, ale o žánru velice poučí.
Počin Douglase Andersona je odvážný a nemíjí se účinkem. Se zadanými kritérii pro povídky sborníku (vydání před Hobitem a autor starší než Tolkien) shromáždil dvaadvacet příběhů, u nichž samozřejmě čtenář musí hned na začátku počítat s archaičtějším slohem a jinými uměleckými prostředky, než jaké známe z dnešních děl. Z estetického hlediska se však nedá říct, že by to bylo vyloženě na škodu.
Pokud budete v knize pátrat čistě po dílech připomínajících Tolkienův styl, patrně vás uspokojí pouze čtvrtina antologie. Jak první povídka, příhodně nazvaná Elfové (Ludwig Tieck), tak o něco dále Stříbrná past (Gertrude Bennetová alias Francis Stevens) se zabývají setkáním s naším někdy milovaným, někdy zatracovaným „herrenvolkem“ se špičatýma ušiskama. Liší se však silně prostředím a hlavním hrdinou, ovšem obě, zvláště Elfové, se mohou pochlubit docela slušnou kvalitou. V měřítku přímé inspirace stvořitele Středozemě zaujímá nejvyšší pozici Zlobr Golothios (E.A.Wyke-Smith), což je vlastně úryvek z knihy Úžasná země snergů, která prý představovala jeden z přímých impulsů k vytváření hobitích dobrodružství. Do této společnosti se dají zařadit také poetická povídka Lid od prahu hor (William Morris), zajímavé svědectví o válce s přírodu a naopak jejím ochráncem Strážkyně stromů (A. Merritt) a pohádkové drama s podivuhodnou atmosférou Vánoční hra (David Lindsay). Všechny příběhy jsou mistrně napsány a i přes mlhavost Lidu a lehkou infantilnost Zlobra bych je označil za „čtenářsky stále aktuální“.
Nejbližšími příbuznými zavilých tolkienistů jsou lidé, co by udělali cokoliv za obnovení válečnické a mořeplavecké slávy Vikingů. Všechny, kteří jim říkají, že skuteční Vikingové doopravdy nenosili přilby s rohy a že to vypadá blbě, by nejradši poslali do Helu, nebýt dnešní změkčilosti. Ani pro tuto skupinu to kvantitativně není nejlepší, ale rozhodně by je to nemělo odradit. Příběh o Sigurdovi (v podání Andrewa Langa) je mýtem, který většina čtenářů bude pravděpodobně znát, je to jen zestručnělá, upravená podoba pro mladší. Co spíše přinese do vašeho života „nový rozměr“, budou povídky Daleké ostrovy (John Buchan) a především úžasný Vládce severu (Kenneth Morris). Do planých řezničin mají daleko, neboť se odehrávají především v psychologické rovině, což osobně počítám za plus.
Za kvalitativně nejlepší bych označil skupinu dalších šesti povídek, „odlišné fantasy“. Začínají povídkou Zlatý klíč (George MacDonald), dlouhou duchovní alegorií, poněkud trpící svojí exaltovanou atmosférou, která ale neztratila na zajímavosti. Po ní tu máme jednoho z největších mistrů v historii rané fantastiky, H.Riggard Haggarda, líčícího ve svém dramatickém příběhu Černé srdce a Bílé srdce: zulská idyla, příběh arogantního dobrodruha (Indy Jones by koukal, jací lidé mu v branži předcházeli) v dramatu na černém kontinentě. Výbušnina Baumoff (William Hope Hodgson) oproti tomu představuje zvláštní spojení duchovní fantasy s archaické sci-fi (křesťanský “old weird” :)) je sice zajímavá, ale myslím, že atmosférou jí překonává Příchod teroru (nástup hororu) od Arthura Machena, což je zase text silný mimo jiné paradoxně díky svému neurčitému závěru. Je třeba ještě vzpomenout Tenké královny Elfie (opět spíše psychologický příběh) od Jamese Branche Cabella a rozsáhlé geopolitické fikce Pověst o Alwině (Austin Tappen Wright) odehrávající se ve fiktivním státu Islandii ve čtrnáctém století.
Poslední skupinou je sedm kousků pohybujících se ve sféře pohádek či anekdotických příběhů. Pro někoho možná jen sofistikovanější uspávačky, pro jiného mohou být zajímavější, jsou prostě nejvíce podmíněny osobním vkusem. Kočka Míca (E.H.Knautchbull-Hugessen) je v tomhle ohledu typickým textem, fiktivní historií staré říkanky. Patří k těm povedenějším této skupiny a projevuje milý smysl pro humor. Kanovník a gryf (Frank R. Stockton) je zajímavou středověkou epizodou s netradičně použitým nadpřirozeným hrdinou, podobně jako následující Ďábel papežem (Richard Garnett). U povídky Krotitelé draků (E.Nesbitová) se českému čtenáři bezděky zřejmě vybaví pohádkové dílo Karla Čapka, jak svou formou, tak pointou – další silný člen skupiny. Oproti tomu Natažený šíp (Clemence Hausmannová) už silně doplatil na svoji zastaralost. Očarovaný bizon od tvůrce Čaroděje ze země Oz L. Franka Bauma je přinejmenším trochu kontroverzní. Není sice špatný, ale osobně považuji „moderní americké pohádky“ za trochu vzdálené žánrovému jádru. Nakonec budeme svědky soupeření dvou božských model v příběhu Ču-bú a Šimiš (Lord Dunsany).
Jak vidíte, je to směska různorodá. Spousta povídek možná ztratila své kouzlo na úkor účelu antologie – ukázat čtenářům něco o vzniku jejich milované četby a možná i trochu zprostředkovat odlišnou perspektivu. I když díky několika slabším příspěvkům to není série dokonalá, nejedná se o hloupou koupi.
Zdá se mi to, nebo poprvé vidím u Baronetu obálku, která není vyloženě ke zblití? Že by se blýskalo na lepší časy?
obálka
Neblýská. Mně se šoufl udělalo:/ Smíchat tak úděsné kombinace barev, tomu říkám umění. Staří Mistři se převrací v hrobech. Zlatý Zabíjení!
panebože…myslím, že jsem oslepl!! Proč až na výjimky nevycházejí hezky řešené obálky, za který se nemusím v metru stydět?
Pánové, myslím, že jste ještě neviděli OPRAVDU zvěrskou obálku. Na ty je Baronet mistr světa (schválně si v některém internetovém knihkupectví prohlédněte například baronetové obálky k některým Clarkovým knížkám). Tohle je jenom nehezké, což u Baronetu znamená gigantický pokrok.
Obálka
Při srovnání v reálu zbízka (malé scany klamou) bych řekl, že je hnusná pouze jiným způsobem než ty koláže počtačových grafik, ale na velikost to vyjde nastejno.
obalka
Jenže Baronet vydává knihy alespoň vázané, a tak můžete ohavnou obálku bez problémů vyhodit. Co si ale počít s paperbacky různých jiných nakladatelství, které mají obdobně ohavné obálky?
re: ohavné paperbacky
Převázat 🙂 Nebo zabalit do papíru.
ad obálky
a nebo se nestydět, být hrdý na brak ve svých rukou a vykašlat se na všechny kolem.Tak to dělám já.
Baronet
Ups! Sem myslel, že tohle brak neni:)Ad Aiax: Věřím, že Baronet vyprodukoval daleko horší obálky. Snad sem i pár viděl:/
Obálky
Koho máte radši: Fibigera, nebo Krásného???
Krásného. Od Fibigera se mi líbily jen obálky na Příběhy zeměmoří.
přesně jak píše Sicco, vykašlat se na ostatní, klidně si v metru vystavím před zvědavé xichty důchodců, Kopřivovo Zabíjení, alespoň vidím že je o “brak” zájem, koukat na ty pohoršené a vyděšené stařenky je žůžo :o)Styděl bych se kdybych měl v ruce Harlequin, ale už tím že mám v ruce knihu a ostatní jen tupě čumí do tunelu mě dává pocit, že já sem ten vzdělanec co si trénuje mozek čtením a nikoliv počítáním kabelů v tunelu metra :o)Jinak se přiznám že je mi tak nějak obálka u knihy ukradená, zajímá mě autor a obsah. V knihově je stejně vidět jen hřbet 🙂