Jestli mě něco v literatuře dokázalo pokaždé potěšit, byl to horor. I když mě třeba ničím nepřekvapil, protože jsem podobných příběhů přečetl desítky. Možná je to tím, že jsem na literárním hororu vyrůstal, možná je to tak trochu lidská přirozenost: už z podstaty nás přitahuje vše temné, tajemné a děsivé. Prostě všechno, co nás přinutí uvěřit, že existují duchové a svět není takový, jak se na první pohled zdá.
Trochu ironicky vzato: i život chutná nejlíp, když je kořeněný strachem. Stejně jako u obyčejného koření záleží, jaké snesete množství.
Sbírku povídek Pokoj č. 13 editoval a sestavil Jiří Hanák. Na začátek je nutné poznamenat, že nejde o sbírku moderního hororu, ale o britské povídky z konce 19. a počátku 20. století. Najdeme zde dvanáct příběhů (pokud budeme počítat i nejkratší strašidelnou povídku, která uvozuje předmluvu, tak 13 – ha, jaká symbolika!) od různých autorů. Kromě Montague Rhodes Jamese, jehož díla zde nalezneme hned dvě, tu má každý spisovatel po jedné povídce. Jména autorů toho běžnému českému čtenáři nemusí moc říci, výjimku tvoří Bram Stoker (ano, autor Draculy) s povídkou Soudcův dům. Mezi všeobecně známé autory patří i Jerome Klapka Jerome (Tři muži ve člunu; zde samozřejmě vystupuje s hororově laděným dílem, které nese název Partner k tanci). Mezi další patří: W. F. Harvey, Sheridan Le Fanu, Rosa Mulhollandová, Edith Nesbitová, Charlotte Riddellová, Edith Whartonová a Mary E. Wilkinsonová.
Velmi příjemná je přítomnost předmluvy a doslovu, oboje v autorství Jiřího Hanáka. Autor stručně rozebírá, proč jsou (a byly) hororové příběhy tolik oblíbené, proč lidé jaksi podvědomě prahnou po strachu, a v doslovu přidává několik zajímavostí k publikovaným dílům. Další velké plus je noticka o autorech úplně na konci knihy. Najdeme zde stručné a výstižné medailónky autorů, což je užitečné, vzhledem k tomu, že jen málokdo bude znát každého uvedeného spisovatele.
Povídky samotné zpracovávají dnes již klasické hororové náměty, které se v budoucnu neustále vracejí a obměňují, lze tvrdit, že tato témata tvoří pomyslnou páteř žánru. Povídka Pokoj č. 13 jako by byla předzvěstí příběhu Pokoj 1408 od Stephena Kinga (téma: tajuplný pokoj v hotelu), Fialový automobil vypráví (nečekaně) o přízračném autu, což je námět, který se opět, byť v různých variantách, objevuje později (jako příklad mě napadá Odbočka do San Brety od G. R. R. Martina). Variace na „běž do támhle toho opuštěného domu a přežij tam pár dní, ale bacha, děje se tam něco podivného“ jsou také převelice oblíbené a v knize na ně narazíme hned několikrát. O návratech ze záhrobí nemluvě.
Co bych řekl ke stylu psaní? Někoho by mohlo už dopředu vyděsit vědomí, že jde o díla mnohdy sto let stará, ale žádný problém, čtivá jsou víc než dost. Předpokládám, že byla před vydáním upravována, zkracována (ale neubližujte mi, pokud se pletu). S rozložením ich forma/er forma je to zhruba půl na půl. Pokud jde o ich formu, je příběh většinou stylizován do podoby „Rád bych se svěřil s tím, co se stalo mému strýci“, což má vyvolávat dojem, že se jedná o skutečnou událost. Dnes se nám tato snaha může zdát poněkud úsměvná, ale nám se naši následovníci za sto let budou pošklebovat také. Povídky všeobecně nejsou složité ani příliš dlouhé, dají se přečíst během chvíle. Při jízdě MHD ideální (pakliže vám nevadí přítomnost spolucestujících, kteří tak trochu kazí atmosféru).
Obálka knihy je stylová, černá, ozdobená decentním obrázkem. Více než dobře doplňuje náladu titulu i její zaměření na „staré“ autory.
A verdikt? Pokud čekáte originalitu, jděte raději o dům dál. Před tím, než po Pokoji č. 13 sáhnete, si musíte uvědomit, že jde o sbírku povídek z přelomu 19. a 20. století. Nemůžete tedy očekávat příběhy ala Stephen King či Clive Barker. Žádné potoky krve, akce za akcí a přehlídky originálních způsobů, jak vyvolat u čtenáře děs/hnus/šok. Jde prostě o základ, původní britský horor, který je postavený hodně na atmosféře a pointami příběhů vás dnes nikterak nešokuje (chtě nechtě zjistíte, že něco podobného už znáte v „aktualizované“ verzi). Přesto jde o velmi příjemné připomenutí starých časů a kořenů žánru, z něhož ale hrůzou z kůže nevyskočíte. Pokud chcete výše uvedená lákadla, sáhněte raději po něčem modernějším. Máte-li však rádi horor jako takový a nevadí-li vám cesta časem na přelom minulého a předminulého století, pak vás Pokoj č. 13 potěší stejně spolehlivě jako mě.
Povídky:
– Montague Rhodes James: Školní historka (A School Story)
– Charlotte Riddell: Dveře dokořán (The Open Door)
– Bram Stoker: Soudcův dům (The Judges House)
– Rosa Mulholland: Hrůza v Hurly Burly (The Haunted Organist of Hurly Burly)
– Mary E. Wilkins-Freeman: Stíny na zdi (The Shadows on the Wall)
– Joseph Sheridan Le Fanu: Zlolajný kapitán Walshawe z Waulingu (Wicked Captain Walshawe of Wauling)
– Edith Wharton: Šedivá obálka (The Pomegranate Seed)
– William Fryer Harvey: Srpnové dusno (August Heat)
– Jerome Klapka Jerome: Partner k tanci (Dancing Partner)
– Edith Nesbit: Fialový automobil (The Violet Car)
– Montague Rhodes James: Pokoj číslo 13 (Number 13)
K té domněnce o upravování/krácení, nešlo by to prosím ověřit? Bylo by to zajímavé zjištění. Všechny povídky jsou totiž v originále volně na internetu, protože editor je podle všeho pečlivě vybíral tak, aby se na ně nevztahoval copyright a nebylo třeba za ně platit (v tomto ohledu mi přijde poněkud vysoká i cena). Byl by pak rozdíl, jestli si člověk přečte dílo, jak je zamýšlel autor, nebo jak ho považuje za “nejvhodnější” český editor. Díky.
Velmi dobrá kniha
Koupil jsem si tuto knihu doslova za hubičku v levných knihách. A doslova mě nadchla. I přesto že miluju knihy Stephena Kinga musím říct, že tato kniha je vynikající. Bohužel marně jsem hledal cokoliv, co by bylo v dnešní době ke koupi od autorů povídek. Jediný na prodej je Bram Stoker a toho jsem již četl. Zbylé autory již skoro nejde sehnat.
Je to výborná kniha, člověk ji přečte za par dnů, já sám sem se od ní nemohl odtrhnout. Taky bych doporučil první díl Tichá Hrůza taky dobré čtení.