Robert M. Wegner: Šíp a vítr, dýka a moře

Nic nenadchne tak jako čistokrevná akční fantasy. Jistě, postrádá filozofický přesah a všechny ty hrozně důležité věci, bez kterých se intelektuálové neobejdou, ale jedno se jí upřít nedá. Dokáže vzbudit hluboko ukryté emoce, které pod nánosem civilizačního vývoje zakrněly. Zadupat nepřítele do prachu spálené země možná není úplně nejlepší způsob komunikace, ale zaručeně funguje, když chcete někomu říct, že si má sbalit svých pět švestek a táhnout tam, kam slunce nesvítí. Ano, je to barbarské, primitivní a divošské. Ale kruci, jak euforické!

Wegner

Polský spisovatel publikující pod pseudonymem Robert M. Wegner zaujal všechny české fanoušky heroic fantasy už v roce 2011 prvotinou Sekera a skála, meč a žár. Sbírka osmi povídek představovala něco, co zde nebylo od dob Davida Gemmella; tedy drsnou jízdu světem, který nikomu nic neodpouští. Přitom čest, hrdost a přátelství jsou stále pojmy, jež něco znamenají a pro které stojí za to zemřít.

Autor ovšem nesklouzává do kýče či braku, mistrně se pohybuje na hranici mezi oddechovou literaturou a čtením s podtextem. Jeho povídky jsou chytré, nápadité, plné akce a exotických končin. Stále však nezapomíná na jedno – emoce, které dokážou řádně rozproudit krev. Díky tomu se jeho texty bezproblémově probojovaly mezi první ligu polské fantastiky, o čemž svědčí i několik prestižních literárních ocenění. Každý, komu alespoň trochu bije srdce na pravém místě, jistě musel zaplesat, když konečně vyšla další autorova kniha.

Tu opět tvoří osm povídek, rozdělených opět do dvou sekcí. Po návštěvě severního a jižního pohraničí, které nám zprostředkovala první kniha, tak navštěvujeme východní a západní části hranic velkolepé Meekhánské říše.

Silnou stránkou Roberta M. Wegnera je jednoduchost. Ty nejlepší povídky z celé knihy charakterizuje prostinká zápletka, kde je děj často lehce předvídatelný, stejně však držíte hrdinům palce do poslední stránky. V gradujícím finále pak je chuť vrhnout se do válečné vřavy taková, že sousedi musejí bušením upozorňovat, abyste trochu ztlumili volume. Ovšem jeho bezesporu nejsilnější zbraní je cit pro kulturní tradice různorodých národů. Autor se ukazuje jako výborný fabulátor, který dokáže vytvořit vlastní civilizace se zvyky, které působí natolik autenticky, až máte pocit, že prostě musejí vycházet z reality. A klidně taky můžou, což je jen o důvod víc, proč před ním s úctou smeknout klobouk.

V tomhle je Wegner opravdu výjimečný – dokáže vytvořit originální kultury s obyčeji, jež doslova okouzlí nápaditostí. Příkladem budiž povídka To je naše zásluha, která sice zklame svou dějovou linkou, ale naprosto uchvátí tzv. zpovědí u svíčky, jednoduchým rituálem s atmosférou, kterou byste jinde těžko hledali. (Mimo jiné, komu vadí useknutý konec této povídky, nechť je informován, že se jedná o prequel k románu Niebo ze stali, vydaný v Polsku v roce 2012.)

Tak se vede politika na Východě. Železem, krví a tajemstvím. (str. 149)

V první části této knihy, nazvané Šíp a vítr, navštěvujeme jízdní oddíly, jejichž členové svůj život spojili s koňmi. Černá je černou a bílá bílou, ovšem život pod širou oblohou občas vyžaduje tohle vnímání přehlížet a pracovat s tím, co je právě po ruce. Svazky, jež panují mezi spolubojovníky, jsou pevné a jasně dané, často představují mez, která dělí živé od mrtvých. Vemte si proslulé rohanské jezdce kombinované s mongolskými stepními národy a to vše vyšperkované do naprosté dokonalosti. Ne, že by však autor život koňáků nějak idealizoval, na to rozhodně zapomeňte. Život v širých stepích není jednoduchý, ale přesto má díky Wegnerovi neodolatelné kouzlo. Důkazem budiž povídka Nejlepší, jaké je možné koupit…

Nikomu nedůvěřuj, v nic nevěř, vždycky měj nejméně dvě cesty k útěku. Vítáme tě v Ponkee-Laa, největším městě západního pobřeží. (str. 430)

Trochu slaběji se projevuje cit pro kulturu imaginárních národů v druhé části sbírky nazvané Dýka a moře. Zde se ocitáme ve víru přístavního velkoměsta, mezi zločineckými gangy a šlechtickými frakcemi, kde ani jedna strana nemá co vyčítat té druhé. Tady jemně schází příznačná atmosféra cti a věrnosti, pravděpodobně proto, že mezi lapky, vrahy a falešnými hráči jí příliš nenajdete. Špinavá hra vyžaduje špinavé triky.

Tam, kde na východě existují tradice určující, co kdo komu, tady má černá tisíce odstínů a i ten největší grázl může být častokrát čistější, než kdekterý lidem milovaný vůdce. Povídky Pytel plný hadů a Náruč města nejlépe charakterizují západní život mezi neustálými intrikami, kdy věřit často nemůžete ani sami sobě. Stinnou stránkou této části je bohužel opakující se motiv deus ex machina, kdy beznadějnou situaci často vyřeší démon/bůh ukrývající se v těle hlavního hrdiny.

Přestože Robert M. Wegner v druhé knize příběhů z meekhánského pohraničí již nedosahuje takové literární virtuozity jako v té první, i tak opět dokazuje, že hrdinská fantasy má ještě stále co říct. Díky slabší druhé půlce pravděpodobně nenadchne tolik jako Sekera a skála, meč a žár, pořád však autor zůstává vypravěčem, jenž dokáže nadchnout svým světem. A nepotřebuje přitom nic příliš komplikovaného, ale zároveň se nespokojí s primitivností. Teď už jen doufat, že se dočkáme i dalšího pokračování, které tentokrát slibuje románovou podobu. Což by mohlo být víc než zajímavé.

AUTOR JE PŘISPĚVATELEM ČASOPISU PEVNOST

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentářů

  1. To Wojta:

    Cituji z recenze: “…povídky jsou chytré, nápadité, plné akce a exotických končin.. .” a zároveň “…Ty nejlepší povídky z celé knihy charakterizuje prostinká zápletka, kde je děj často lehce předvídatelný …”

    To si trochu protiřečí, nebo ne?

    Jinak za mě se rozhodně přikláním k té první charakteristice povídek. A už se těším na románové pokračování 🙂

  2. Protiřečení…?
    Podle mojí čtenářské zkušenosti: Wegner často bere jako základ něco, co tady bylo už stokrát a co se při dostatečné míře načtenosti skutečně DÁ předvídat (navíc má svá oblíbená schémata) – na druhou stranu: je to napsáno nápaditým způsobem a velmi chytře. Každopádně to nic nemění na tom, že polská fantasy má nového velmistra.

    P.S: polemizovala bych se “slabší druhou půlkou”, v Příbězích z Meekhánského pohraničí autor u jednotlivých okruhů přepíná mezi subžánry a západ je klasická hrdinská fantasy se vším všudy. V rámci těchto mantinelů jede na sto dvacet procent, stejně, jako východ jede na sto dvacet procent jako military fantasy. V tomhle jsem hodně zvědavá, jak vyřešil žánrové zakotvení románu.

Zveřejnit odpověď