Nakladatelství Straky na vrbě je známo především díky titulům nejpočetnější edici Česká fantastika, a tak se není co divit, že stou knihou nakladatelství Straky na vrbě se stal právě český román, Stín černého hvozdu Míly Lince. Autor, který díky povídkám z Drakobijců u Strak zdomácněl, nepatří k domácí povídkářské špičce. Proto bude zajímavé podívat se hlouběji na jeho prvotinu delšího rozsahu.
Mrtvé tělo hejtmana Kozího hrádku vyplaví říčka Bělava. Jeho nástupce Richard z Nemanic brzy zjistí, že vražda je součástí masakru v místní hospůdce, kde se konala svatba hejtmanova syna s Richardovou sestrou. Je zorganizována výprava za pomstou, která se zároveň stává cestou za záchranou. Musí vyrazit do Černého hvozdu, jenž je zastřen strašidelnou pověstí. Hrdinové ovšem netuší, že cesta je zavede mnohem dál a budou muset vytrpět více, než by si kdokoliv z nich přál. Masakr přeživší kejklíř se pak vydává na vlastní cestu za pomstou, při níž ho provázejí milostné avantýry, ale také nájemný vrah, kterému musí utéct.
Ze začátku jednoduchý příběh se postupem času rozvíjí. Všechny postavy mají svoji motivaci, která v některých případech sahá daleko do minulosti. Kniha se stává spletencem osudů hrdinů kladných i záporných, i když je Linc chvílemi na štíru s logikou uvažovaní jednotlivých hrdinů, ale autor tak činí jen proto, aby všechny části příběhu zapadly do fungujícího soukolí.
Děj je vyprávěn z pohledů mnoha očí a jednotlivé scény jsou střiženy až filmově. Na jednu stranu má román spád, na stranu druhou střihy občas působí jako rušivý element, až se čtenář v knize ztrácí.
Nejzajímavější jsou na knize postavy. Nejedná se o žádné archetypy dobra a zla. Nejsou to superhrdinové, naopak, chovají se velmi lidsky. Na klasickou fantastiku postavy působí civilně a nekýčovitě. Naopak prostředí románu je slabinou románu. Linc sice buduje svůj svět v povídkách již dlouhou dobu a nelze mu upřít určitou osobitost, přesto pseudohistorický svět působí neživotně, male a způsobem, jaký je dnes již překonán. Chybí kulturní a náboženská pestrost, exotika či živelná atmosféra či mystika. Přece jenom by se od autora Středověkého světa dalo čekat víc. Spisovateli by asi prospělo, aby si našel zajímavou historickou událost a zařadil svoji příští knihu do opravdového středověkého světa.
Samotný příběh je pak středobodem výše zmíněného – nenadchne, nepobouří, zkrátka je z něj cítit, že autor zvládá řemeslo, ale ke špičce české fantastiky mu přeci jen něco chybí. Vzhledem k tomu, že se jedná o autorovu prvotinu, však musíme přimhouřit oko a očekávat, že se Linc bude dál vyvíjet.
Stín černého hvozdu má své mouchy, ale vcelku je to dobrá kniha. Linc se drží tradice českého dobrodružného vyprávění. Chce-li se však autor dostat na mety nejvyšší, musí na sobě ještě zapracovat.
“…přesto pseudohistorický svět působí neživotně, male a způsobem, jaký je dnes již překonán. Chybí kulturní a náboženská pestrost, exotika…”a nemyslite, ze to bylo treba zamerem autora? a ze ne kazdy ctenar musi mit exotiku (ktera IMHO navic nema ve stredoveke fantasy co delat)?
to Cenis
Tolik slov, a přesto jsem se nevyjádřil dosti výstižně. V podstatě jsem chtěl říct toto:Tahle kniha je označována krkolomným názvem pseudohistorická fantasy. A musím říct, že mi při čtení scházela právě ta pseudoHistorie. Jak jí dosáhnout? Podle mě právě zmíněnými slovy včetně té exotiky, i když nemusí tam nutně být to maš Cenisi pravdu
Jenom malý upřesňující dotaz: co je míněno pojmem “exotika”?
to Roggy
neobvyklost
Mám pocit že tady holt nevyhovuje středověk ” ve vší své kráse i špíně”:-D ale u pseudohostorické fantasy(v rámci pseudo středoevropských kulis) bych exotiku moc nečekal
myslím že pseudohistorická fantasy je vcelku výstižné, leč neodborné (a asi i nešťastně vypuštěné do světa) označení žánru této knihy..neobvyklá tato kniha rozhodně je, protože v záplavě “exotických”, nevyslovitelných a nepochopitelných kultur, náboženství a jmen obvyklé fantasy literatury přichází s něčím jiným a uvěřitelnějším..
to Jan Michálek
Dobře, zeptám se jinak: co je míněno pojmem “neobvyklost”? Příklad, dva, ať si to můžu v hlavě srovnat 🙂
Možná si pod neobvyklostí představuje to, že při vytváření světa člověk pustí fantasii na plné obrátky a nevystačí si s tím, že vezme věci(ať už hmatatelné či ne) a jen je nově pojmenuje, aby mu zapadli do obrazu.
to Roggy
Nádherný příklad je, když se v románu Stín modrého býka objeví kovář kující meče, které ve své době neměli na našem území co dělat nebo šlechtovi vodní stavby uprostřed pustiny, zkrátka nebovyklosti, ozvláštnění, které dává kniham život
to Jan Michálek
Přiznám se, že v těch příkladech nevidím neobvyklosti toho druhu, které by ve Stínu Černého hvozdu chyběly (jako první mě napadají třeba lancknechti, kteří v dané pseudodobě nemají co dělat… a taky spousta dalších, včetně těch vodních staveb 🙂 ) Doufal jsem v nějaké “osvícení”, ale zřejmě máme prostě jenom jiný vkus 😉
Ovšem že je nevidíš. Kdybys je viděl, tak bys ses dost možná podle toho zařídil 🙂
meče neměli…šlechtovi stavby…tož kurňa, kurňa
Samotný Hvozd je nejcharismatičtější postavou knihy. Vrchovina je mocnost, živoucí bytost, proti níž jsou lidští aktéři zranitelní, někdy až bezmocní, v mnohém určuje jejich osud i činy. Ale vždy bojují: mnohotvárně, statečně, zoufale, důmyslně, obětavě, čestně i nečestně a jejich zápas vzrušuje a chytá za srdce. Hrdinský obraz prostupuje lehký opar melancholie, který neubírá nic na syrovosti, ale otupuje etické hrany, tlumí lesk velkých slov i skutků a všemu dodává hloubku.Jsem (podobně jako autor) zběhlý student historie a proto zvláště oceňuji jeho svět: reálie fiktivního středověku i specifická pseudokřesťansko – magická mytologie jsou tak věrohodné, že by člověk přísahal na každý vlas na hlavě Paní Smrti. Ba občas věrohodné až hrůza – jisté ozubené nekřtěňátko mne straší ještě dnes.Obálka Jany Šouflové je nádherná a evokuje onen duchovní šerosvit Hvozdu. Vnitřní ilustrace, připomínající primitivní dřevoryty, naopak mírně ironicky komentují děj (zvláště kouzelná je ta s bitkou zbrojnošů vprostřed náměstí).A poznámka pod čarou: Jednomu mně blézkému človíčkovi, který to četl první (ale nechodí na internet), kniha připomněla starý krásný text skupiny Klíč: Jsou bílá ticha, kdy člověk slýchá, jak steskem dýchá obzor i zemŘíkám sám sobě, kdy, v které době ten příběh prožil jsem..?Tohle by člověk, navzdory všem krutým stránkám, prožít chtěl.