Stín větru – Carlos Ruiz Zafón

Číst hispánské autory se mezi scifisty zas tak moc nenosí. Zvlášť, když nejde tak úplně o fantastiku, to už je vážně na pováženou. Tak proč vás s tímto Španělem, který si ujíždí na fantaskních textech, vůbec otravuji? Protože Stín větru je sakra dobrý příběh.

stín větru

Desetiletý Daniel vstupuje na Pohřebiště zapomenutých knih – místo, kde se ukrývají poslední svazky zapomenutých děl zapomenutých autorů. Daniel si může vybrat jednu knihu, a vybírá si román Stín větru neznámého autora Juliána Caraxe. Kniha ho po přečtení natolik nadchne, že se chce seznámit s veškerým jeho dílem i osudem autora samotného. Pátraní, jež se mu stává posedlostí, mění jemu i lidem v jeho okolí životy. Jako by se vše motalo okolo záhadného autora Juliána Caraxe.

Stín větru je psán postaru. Autor mísí kapku romantismu s větší dávkou realismu, člověk si při čtení vzpomene na starého dobrého Dickense. Příběh se odehrává v delším časovém rozpětí poválečných let ve španělské Barceloně. Je především příběhem Danielova života, ve kterém se potkává s ženami, které mu odkrývají další střípky Caraxova života, ale zároveň mu mohou lámat srdce. Do knihy je včleněna spousta vložených příběhů. Ty jsou někdy možná až moc zdlouhavé, ale mají svůj smysl a kousek po kousku tvoří celek.

Fantastický prvek je pak zastoupen mužem se spáleným tělem, který touží po Danielově knize. Všechno je o to spletitější, protože v Caraxově románu byl muž s ohořelou tváří ďáblem. Nutno dodat, že totožnost ohořelého je až příliš brzo předvídatelná, to je však jediný škraloup na celém příběhu.

Takže proč číst Stín větru? O fantaskním prvku knihy jsme se již zmínily, je strašidelný a nesmírně přitažlivý. Dále se dá mluvit o tom, že kniha je bibliofilní. Příběh pojednává o knihách a valná část knihy se odehrává v antikvariátech. Čtenáři fantastiky se často s přibývajícími svazky stávají bibliofily, takže na této knize si vyloženě smlsnou.

Navíc teď frčí městská fantastika a Zafón svou knihu pojal jako poctu Barceloně. To jsou další body navíc. Připočtěme, že román do značné míry konvertuje s historickým románem, a ten mají fantazáci taky tuze rádi. Nejvíc bodů však Stín větru získává za již zmíněné – je to sakra dobrý příběh, který navíc dokazuje, že se dá psát i s minimem akce. Stín větru je zkrátka zosobněním dobrého příběhu.

Barcelona, 1945. Daniel Sempere objevuje v den svých desátých narozenin na tajuplném pohřebišti zapomenutých knih román Stín větru záhadného autora Juliána Caraxe. Poutavý titul a enigmatický spisovatel vyvolají v Danielovi posedlost dozvědět se o nich něco víc, pátrání po jejich původu mu však záhy obrátí život naruby. Spletité osudy Daniela a Juliána se postupně začnou protínat, aby nakonec vytvořily složitý mnohavrstevný propletenec… Stín větru, strhující příběh s prvky historického i gotického románu, atakoval a dodnes atakuje žebříčky bestsellerů doslova po celém světě: byl přeložen do třiceti jazyků a rozpoutal vlnu čtenářského zájmu, jež si vysloužila označení „zafónománie”. Zároveň stanul na počátku románového cyklu o literárním prostoru nazvaném Pohřebiště zapomenutých knih.

  • Stín větru
  • Autor: Carlos Ruis Zafón
  • Překlad: Athena Alchazidu
  • Série: Pohřebiště zapomenutých knih 1
  • Formát: hardback
  • Počet stran: 536
  • Cena: 359 Kč
  • Vydal: Knižní klub, 2013
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. Stín větru je velmi chladný a vládnoucí, četl jsem už dřívější české vydání. V sérii Pohřebiště zapomenutých knih už dřív vyšla i Andělská hra, můžu též doporučit. S Nebeským vězněm jsem ještě neměl tu čest.

  2. dielo narcizmu
    takto to vyzera, ked sa kniha pise na efekt a nie srdcom.
    autor je neskutocne zalubeny do svojich slov a pocit vlastnej geniality z jeho stylu priam srsi. neustale sa snazi svojim citatelom prostrednictvom postav zdielat vsakovake zivotne mudra, ktore vsak posobia skor iritujuco nez inspirativne. ako ked cestujete vlakom s clovekom citiacim potrebu odovzdat vam vsetky svoje skusenosti.
    taktiez dej je akoby len narcistickou ukazkou schopnosti predviest s postavami vzdy to, co necakate – a to za kazdu cenu.
    o maximalne gycovitom zavere sa uz radsej nezmienujem

Zanechat odpověď