Vítejte v alternativní Středozemi

Od války o Prsten už uběhlo sto dva let. Z Krále Chodce je vetchý stařec a vládu drží pevně v rukou jeho dlouhověká čtvrtelfí manželka. V Grondoru se zdvihá vlna protielfského odporu a kdejaký národ chřestí zbraněmi. Jediné místo, kde dosud panuje klid, je hobití Kraj…

Šlechta: Tajemství Morie

Podobnost velmi záměrná

Kdepak, žádné opakování známého příběhu se nekoná. Tohle je docela jiná Středozemě a nepřeklepla jsem se ani v názvu Bílého města. Všechno se tady totiž jmenuje trošku jinak a podobnost není čistě náhodná, ale naprostým záměrem. Nejen názvosloví, upravené Vladimírem Šlechtou v jeho poslední novince Tajemství Morie, má totiž signalizovat, že všechno bylo možná trochu jinak, než se o Válce o Prsten traduje.

Přesvědčit nás o tom má i trojice hrdinů, kteří se vydají vypátrat pravdu o velkém komplotu, jehož výsledkem se pak stal tolik omílaný mýtus. Budulin Habřina vedl výcvik domobrany v zapadlém Krtičkově, dokud nepřitáhla trpasličí armáda a nezničila Ústav národního písemnictví, jediný to zdroj obživy pro stovky půlčických rodin široko daleko. V něm pracovala i mladá hobitka Vermiona, libující si ve studiu knížek o Frodovi. Je to právě ona, kdo odhalí v dostupných místních pramenech nesrovnalosti s Trilogií a zahájí své vlastní pátrání. Výlet do nedaleké Lesovky za posledními žijícími svědky se ale poněkud protáhne. A shodou okolností se k dvojici detektivů přidá ještě trpaslice Miribhan, majitelka velkého kufru a bujného poprsí, toho času bez bohatého sponzora, kterému by dělala společnici.

Povedená trojice si postupně vyzkouší putování pěšky, s trakařem, po vodě i elfím přenášecím kouzlem. Zvědavost je zavede až do Starého hvozdu, Lorientu a Morie. Dost času, aby mohli cestou probrat nejen sporné momenty z historie Středozemě, ale i základy teorie o původu druhů a tajných nástrojů regulace hobití porodnosti. Pravda, nahlížená z trochu jiné perspektivy, se nakonec odhalí, stačí si dát dvě a dvě dohromady. A také je potřeba všímat si náznaků v samotné Trilogii…

Věděli jste, že do Hůrky nemířila na Gandalfovu výzvu jedna skupina půlčíků, ale rovnou pět? A že to nebyl žádný pořádný čaroděj, ale jenom šarlatán, který umně zneužíval ostatní? A že za elfským nadpozemským vzhledem je jenom iluze? A že Golum byl ve skutečnosti Gandalfovým agentem? Ale co, to jsou jen podružnosti, vždyť nakonec šlo hlavně o Morii. Nejsou to totiž jenom doly…

Parodie s dlouhou tradicí

Asi už jste pochopili, že Tajemství Morie je vlastně zdařilou parodií. Ono už bylo na čase přijít s něčím takovým a trochu si do kultu oxfordského profesora rýpnout. Od dob, kdy vycházely drobné pokusy ve fanzinu Imladris a světlo světa spatřil Rabit aneb cesta někam a zase zpátky od Petra Kotola, který původní příběh pro děti ozvláštnil říznou moravštinou, alkoholovým oparem a slovními hříčkami, se už dlouho nic neobjevilo.

A i když do vyprávění vložil Vladimír Šlechta dost vlastní tvůrčí invence, není zas tak originální, jak by se na první pohled zdálo. O podobnou parodii se už pokoušelo několik tvůrců před ním. Fanoušci LOTRu budou nejspíš znát BOTR (neboli Bored of the rings) autorské dvojice Henry N. Beard & Douglas C. Kenney, který v překladu R. Podaného vydal Talpress pod názvem Za pár prstenů. V tomto podání je z Gandalfa jarmareční čaroděj Šmajdalf, čtveřice putujících hobitů se jmenuje Fritol, Slum, Šmízo a Pepsin a slavný hraničář tu vystupuje jako pohraničník Paragon, syn Paracetamolův.

Někteří autoři šli ještě dál. Třeba Kirill Jurjevič Yeskov v Posledním pánovi prstenu popisuje Gandalfa jako padoucha, štvoucího proti sobě Gondor a Mordor ve snaze zastavit vědecký pokrok ve Středozemi poté, co se vzpamatovala z Války o Prsten. Oddaným fanouškům J. R. R. Tolkiena zřejmě pěkně hnul žlučí Adam Roberts, který si vzal na paškál Tolkienův Silmarillion i Hobita a parodoval je s nepokrytým pohrdáním. A jistá Cassandra Claire sepsala Tajné deníky, v nichž se odhaluje, že proslulým hrdinům vůbec nešlo o Prsten, ale o to, jak se homosexuální členové družiny spárují.

Po zfilmování Tolkienovy ságy P. Jacksonem se objevila také celá řada videoparodií. Asi nejznámější se stala ta s Jackem Blackem a Sarah Michelle Gellar z předávání MTV Movie Awards. Další úsměvnou parodii mají na svědomí Pistol Shrimps nebo Screen Junkies. Ani čeští tvůrci nezůstávají pozadu, ať už jde o více či méně povedená amatérská dílka Pár pařmenů, Pán Řetízku, Cigárko s Gandalfem nebo Pán Rohlíků: Společenstvo Koblihy. Popularitě se těší díky Fénixu ProDabing i česká verze kresleného filmu o tom, jak měl doopravdy skončit Pán prstenů. No a výběr z komiksových parodií najdete třeba na serveru Mr. TroloLol.

Kultovním dílem se nechali inspirovat i mnozí další. Vojta Kotek a jeho kolegové z projektu Český Tučňák natočili spot podle slavné scény z rokování v Roklince. Jacksonovy filmy vedly i ke vzniku matematické parodie Pán číslic. U příležitosti 111. výročí narození J. R. R. Tolkiena byla na TolkienConu předvedena komedie Dvě věže. Skupina nadšených hudebníků přišla s vlastními parodickými písněmi podle Pána Prstenů a s nápadem ztvárnit příběh jako muzikál. Inu, dokud se zpívá, ještě se neumřelo!

Legrace pro ty, kdo ji ustojí

Takže, milý čtenáři, nyní patos stranou, jsi-li zapřisáhlým stoupencem Mistrova díla, připrav se na pořádný nářez. Vladimír Šlechta to rozpálit umí. I přes zjevnou inspiraci výše uvedenými předchůdci platí, že vtip, hlášky, narážky a intertextové odkazy srší od Bible až po Hvězdné války. Ale bude to legrace, jen když budete chtít, aby byla. Když něco takového nedovolíte, dáte prostor nudě až trapnosti. Ono totiž není vůbec jednoduché dělat si legraci z posvátných věcí, aniž byste se někoho nedotkli.

Tak odhoďte pokryteckou masku a pojďte se bavit! Ač je pořád dokola propírán příběh o Prstenu, vždy se vynoří nějaká nová skutečnost, kterou se můžete nechat překvapit. Občas dojde i na drobnou akční scénu, přepadení loupeživými rohanskými jezdci a tak, ale jinak si vyprávění zachovává své poklidné hobití tempo. Budulin je navíc sympaťák od kosti, galantní a ohleduplný, a za žádnou cenu by neodhodil svou halberdu, i když je mu po většinou zhola na nic. Prostě mu musíte celou cestu držet palce, aby to s ním dobře dopadlo a dostal milovanou Vermionu (do postele i celkově).

A možná se nakonec neudržíte a začnete listovat Trilogií, hledat sporná místa, ověřovat si různá tvrzení a rozmetat pochybnosti. Chce to prostě změnit úhel pohledu a aplikovat na příběh poetiku světa pro dospělé. Nu a samozřejmě je nutné klást si ty správné otázky. Tak pro začátek zkuste zodpovědět třeba tuhle: Nač je někomu tak mocnému, jako byl Zau-Ronn, prsten neviditelnosti?

80%
  • Vladimír Šlechta: Tajemství Morie
  • Vydal: Brokilon, 2015
  • Obálka: Lukáš Tuma
  • Počet stran: 272
  • Cena: 298 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

20 komentářů

  1. Jeden prsteň
    Tajemství Morie je zlá kniha. Síce technicky zručne napísaná, ale dej je nezaujímavý, charaktery ploché, nie je to ani paródia, ani detektívka, ani akcia, len také rozplizlé čosi čo sa snaží hrabať v “chybách” trilógie Pán prsteňov. Ak si niekto myslí, že ho bude baviť čítať, ako je v knihe napísané, že cesta tam trvala tri dni a na inej strane je napísané, že trvala štyri dni a bude sa tešiť ako to ten Tolkien zle napísal, tak toto je kniha pre neho. Inú cieľovú skupinu nepoznám. Ale skúsim aspoň zodpovedať otázku recenzenta:

    “Nač je někomu tak mocnému, jako byl Zau-Ronn, prsten neviditelnosti?”

    Tu ešte krátka odbočka – tieto mená, ktoré zrejme Šlechta takto zbastardil kvôli právam, to je niečo strašné.

    A poďme na odpoveď. Sauronovi by bol prsteň neviditeľnosti (ako je Jeden prsteň opísaný v Hobbitovi) na nič. Ale ako vieme z ostatných diel, neviditeľnosť bola len jednou vlastnosťou Jedného prsťena, omnoho dôležitejšou bolo, že dokázal kontrolovať nositeľov ostatných prsteňov. Aby ho Sauron vytvoril, musel doňho vkuť časť svojej sily, kým ho mal na prste bolo všetko OK ale keď oňho prišiel, prišiel o časť svojej moci. Preto ho potreboval získať: aby získal zvyšok svojej moci.

  2. Řekl bych to asi takto. Vemte do Tolkienova světa Šlechtův způsob nápaditosti a jeho styl psaní a máte to.

    Tajemství Morie není zlá kniha, ale není ani zas tak moc výjimečná. Zkrátka příběh knihy za moc nestojí, ale ty rozhovory a rozkrývání mýtu jsou celkem fajn. Člověk to však musí brát s nadhledem.

  3. Parodie na Pána prstenů dělím na tři kategorie: Blbé, mimořádně blbé a tu co napsal Šlechta.

    Zatímco po prvních dvou tady nikdy neštěkl ani pes, ta Šlechtova vyvolává emoce již téměř rok. Což rozhodně svědčí pro jeho autorské kvality, ať už si o obsahu myslím cokoliv.

    Už se nemohu dočkat, jak zparoduje Gormenghast.

  4. Já vlastně pořád nechápu, proč se o knize mluví jako o parodii. Vtipná mi nepřišla, spíš balancuje většinou na hraně trapnosti, viz jména. Zmíněný Rabit je úplně jiná liga. Zápletka mě pak vysloveně zklamala. Po tom prezentovaném “velkém odhalení” zbyl jenom dojem “aha, tak jo…” A nemyslím si, že by to bylo tím, že je pro mě Tolkien nebo Hobit nedotknutelnou ikonou.

    To KarelC:
    Otákou je, jestli emoce vyvolává kniha – a nebo to, že od Šlechty čekali lidi něco víc…

  5. Ale aby sme tu len nehanili: pomerne dobrá paródia na Pána Prteňov bol Posledný pán prsteňov.

  6. Rabit je taky fajn, nebo aspoň tak si ho vybavuji, možná kdybych ho četl teď říkal bych něco jiného

  7. Já mám rád parodie, které jsou zaměřeny na žánr, případně na subžánr. Mám rád propracovanější humor, se kterým si autor důkladně pohrál. Ne že je to prakticky ta samá melodie, jenom s jiným textem.
    Jako třeba:
    Hobitům budeme říkat choboti…hahaha…to je sranda! Atd…

  8. No, on ten prvoplánový humor taky někdy není k zahození, docela dobré jsou ty tajné deníky. Pořád je tam hodně pubertálních vtípků, ale třeba v Sauronově deníku je něco jako: “Není ten Saruman nějakej nahluchlej? Řekl jsem mu, že chci vytýčit prostor v našem vztahu, a on místo toho vymýtil porost v Železném pasu.”
    Což mi přijde geniální (obzvlášť proto, že originál je anglicky a překladatel si musel hrát).

  9. to Alfi
    To už jsem jim tu taky vysvětloval, ale je to marné… Inu, jak se říká: Kde zdravého rozumu není, lze se nadít lecjakého překvapení!

  10. jako mě se to líbilo… Spíš než prvoplánová parodie, u který bych byl a) v pase zlomenej, nebo b) znechucenej, sem se mírně usmíval po celou dobu četby. Přečteno v kuse…

  11. to Podchaljuzin:
    Já si říkal, jestli tě to vytáhne od lahvičky a stahování čerstvé zvěřiny! 🙂

  12. to Arnirall:
    Na rovinu: To si teda překladatel moc nepohrál! Ubožejší hlášku bych pohledal…

  13. to KarelC
    Ba, po Černém lese s kuší jsem chodíval, na Fantasy Planet čas mi nezbýval! Ani Tajemství Morie mi nezkazí náladu, když vlkodlak mě málem připravil o hlavu!

  14. to Podchaljuzin:
    No já už měl o tebe jeden čas strach! Ale vše se v dobré obrací!

  15. No Rabit je prostě takovej pivní humor, což mi ale občas vyhovuje.

  16. díky za recenzi
    Děkuji paní Hlouškové za recenzi.

    Ke komentářům: stále jsem přesvědčený o tom, že “Tajemství Morie” JE parodie. Není to ovšem takzvaná “laskavá” parodie. Naopak. Je značně nelaskavá.

    Tajemství Morie byl experiment. Žádné další parodie zatím neplánuju, na řadě jsou knížky z cyklů Oggerd/Pohraničí – a naneštěstí nevím, co je to Gormenghast :-(.

Zveřejnit odpověď