Je na světě sotva pár dnů a proklatě jí to sluší. Řeč je o novince Martina Paytoka s názvem Láska, smrt a všechno zlý. A protože Martin křty nemá příliš v lásce, nechal se aspoň vyzpovídat naším redaktorem, Honzou Procházkou. A ten ho rozhodně nešetřil…
Začnu pěkně zhurta. Kdyby byla tvoje nová kniha děvčetem, které chceš představit své rodině, co bys o ní příbuzným řekl?
To samé, co jsem jim řekl o svojí ženě: „Podívejte, je opravdová!“
Tvoje prvotina Prokletí pro všechny se odehrává ve městě Katův Hrob, které stojí na úpatí Krkonoš. Povídka Pranostiky z vánočního sborníku Krev, monstra a cukroví se také odehrává v Krkonoších. Zámek Rabenštejn, na který je zasazen děj tvé nejnovější knihy Láska, smrt a všechno zlý, stojí zcela nepřekvapivě nedaleko Katova Hrobu. Co tě do podkrkonoší táhne? Proč se tolik tvých textů odehrává právě tam?
Já ti ten výčet ulehčím – v daném regionu se odehrává skoro všechno, co jsem napsal. Důvod to má prostý, pocházím odtamtud. Katův Hrob jsem si vymyslel při psaní povídky Těžká noc jako strašidelnou verzi Jilemnice, abych měl jak spojit víc příběhů dohromady. Co můžu říct, Marvel byl tenkrát na vrcholu a sdílené vesmíry frčely.
Rodina Havranových je poměrně rozvětvená, navíc je rozstrkaná po celém rozlehlém sídle. Čtenář má k dispozici nejen přehledný rodokmen, ale i plánek Rabenštejna. Jak na tom byl autor? Udržel jsi s přehledem všechny postavy v hlavě, nebo jsi měl diagramy, fotky členů rodiny na nástěnce a posouval jsi figurky po mapě sídla?
Inu, měl jsem rodokmen a plánek Rabenštejna. A samozřejmě nějaké poznámky a seznam postav, abych mohl vyškrtávat ty, co… ehm, šťastné a živé odjedou na farmu. Knihu jsem psal lineárně, takže diagramy a nástěnku jsem naštěstí nepotřeboval. Jen u jedné události jsem si musel rozepsat časovou posloupnost, ale o tom radši víc neřeknu, aby nikdo nepřišel o překvapení.
Kdo je autorem mapek a rodokmenu a jak jsi s prací výtvarníků spokojen?
Předsádky jsou výsledkem práce tří skvělých umělců. Lubomír Kupčík nakreslil portréty jednotlivých postav, Jana Šouflová navrhla podobu rodokmenu a nakreslila mapky a Martin Stehlík, který knihu i sázel, jim dodal barvy a finální podobu. Skoro stejný proces proběhl i s obálkou.
Měl Lubomír Kupčík od tebe přesné instrukce jak má kdo z členů rodiny vypadat, nebo jsi to nechal čistě na něm?
Kubovi jsem sepsal jen hrubé charakteristiky a zbytek byl na něm. Hned na začátku jsme se domluvili, že by se nám líbilo, kdyby postavy byly stylizované, až třeba na úrovni Edwarda Goreyho nebo Tima Burtona. Kuba je naskicoval, dostal ode mě pár poznámek (a tím „pár“ opravdu myslím tak dvě) a o týden později bylo hotovo. Trefil se dokonale. Lepšího spolupracovníka jsem mít nemohl.
Tvoje prvotina Prokletí pro všechny byla gangsterka, povídka Pranostiky zase vypraví o bankovních lupičích a Láska, smrt a všechno zlý je svého druhu detektivka ve stylu Agathy Christie. To skoro vypadá, jako kdyby tě bavily detektivky a kriminálky. Je to tak? Jsi fanoušek detektivek, nebo ti tenhle žánr přijde „jen“ autorsky zajímavý?
Jasně, dokonce bych řekl, že jsou to mé oblíbené žánry. Baví mě zásvětí, v němž se pohybují detektivové a zločinci (samozřejmě v čistě fiktivní rovině), morálně flexibilní postavy i hra, kterou autoři hrají se čtenářem. Do fantastických příběhů se vždycky snažím vnést prvky detektivky – ať už jde o narativní postupy nebo prostě jenom kulisy –, protože to podle mě hezky oživuje tradiční modely.
U detektivky ještě zůstaneme. Jak ses k tomuhle žánru dostal, kteří autoři patří ke tvým oblíbencům a co ze své knihovničky bys našim čtenářům doporučil?
Už na základce jsem louskal Tajnou sedmu od Enid Blytonové nebo knížky Thomase Breziny, Tygří partu a tak. V dospívání jsem četl spíš fantastiku, ale kolem dvaceti jsem se k detektivkám vrátil. Mohl za to jednoznačně Štěpán Kopřiva s dodnes nepřekonanou Rychlopalbou. Ve stejné době jsem objevil Donalda E. Westlakea a Eda McBaina, Velinského, Fikera, le Carrého, v komiksu Brubakera a začal jsem se vracet i ke klasikám – Doyleovi, Christie, Chandlerovi… Oblíbenců mám celou řadu. Z poslední doby bych doporučil třeba Lairda Barrona a jeho sérii s Izajášem Coleridgem (česky zatím vyšly dva díly: Krev je můj chleba a ještě lepší Černá hora).
Na kontě máš slušnou řádku povídek, většinu z nich najdeme v některém ze sborníků, kterých rok od roku přibývá. Co se ti z autorského hlediska na povídkách líbí? Dáváš jim přednost před delšími texty, nebo se to prostě tak nějak vyvrbilo? A jako čtenář dáváš přednost povídkám, nebo delším textům?
Přednost před delšími texty? Tys moc mých posledních povídek nečetl, viď? Baví mě oboje. Povídka je způsob, jak na malém prostoru (pokud nejsi já) prozkoumat nápad, přijít s výraznou pointou a přesunout se k něčemu novému. S románem člověk stráví podstatně víc času a může v něm nabídnout komplexnější příběh i postavy. Někdy v něm třeba rozvine nápad, jejž si předtím vyzkoušel v povídce. Zkrátka každý útvar má svoje. Ani čtenářsky nemám preferenci. Pokud je příběh dobrý, na rozsahu mi nezáleží. Takový jsem nudný patron.
Sborníky O krok před peklem a Lovci monster: Fantom, v nichž máš své povídky, jsou věnovány knižním sériím Kladivo na čaroděje a Lovci monster. Máš k těmto sériím nějaký speciální vztah?
Kladivo na čaroděje jsem si zamiloval od prvního dílu a o nějakou dobu později se mi poštěstilo, že jsem vyhrál soutěž o nejlepší kladivářskou povídku. Text jsem do ní poslal asi hodinu před uzávěrkou a myslel jsem si, že je to největší blbost, co jsem kdy napsal. Ale když už jsem ho měl… Byla to první a jediná literární soutěž, kterou jsem vyhrál, a těžím z toho dodnes. Dostal jsem šanci být v jedné knize s Jirkou Pavlovským, Štěpánem Kopřivou a dalšími hvězdami české fantastiky a řadu z nich dnes díky tomu můžu považovat za své přátele. Zároveň mě oslovila Pavlína Kajnarová z nakladatelství Epocha stran prvního románu – což zase vedlo k tomu, že jsem poznal svoji ženu Míšu Merglovou.
O Lovcích monster jsem věděl jenom to, že existují, takže jsem si před psaním musel projít rychlokurzem. Martin Fajkus a Jakub Mařík se pak svědomitě chopili editorské role a nepustili do sborníku nic, co by šlo proti correiovskému kánonu. Snažil jsem se jim to rozbít, ovšem marně. Tak třeba příště.
Naopak sborníky Krásky a vetřelci, Krev, monstra a cukroví, Zákon genu a Hlubiny města nesouvisí s žádnou knižní sérií a i témata, jimž se věnují, jsou velice rozdílná. Pulp, Vánoce, genetika, urban fantasy. Jak těžké, nebo lehké pro tebe bylo vymyslet a napsat povídku pro jednotlivé sborníky?
Nejtěžší je vždycky přijít se dostatečně nosným námětem, kulisy už jsou brnkačka. Myslím, že nejvíc mi šla od ruky povídka Rutina do Hlubin města. Nejvíc jsem bojoval s textem do Zákona genu. To je tak, když znáte genetiku jen z Wikipedie.
Už několikrát jsme se potkali v prodejně komiksového nakladatelství Comics Centrum, takže mi to nedá a zeptám se. Co ty a komiks? Jaké komiksy máš rád a které komiksové tvůrce? Kopeš za DC nebo Marvel? A které komiksy vydané v loňském roce bys našim čtenářům doporučil?
S komiksem jsme kamarádi už od dob Čtyřlístku a Kačera Donalda. Topkou mezi scenáristy je pro mě v současnosti Ed Brubaker. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli se mi od něj víc líbí Zatmívačka nebo série Criminal. Vedle něj mám rád zmíněného Gartha Ennise (i když spíš jeho starší věci), Mikea Mignolu, Bena Templesmithe a z mangy Džundžiho Itóa. Moc nemusím superhrdiny, takže za DC ani Marvel nekopu, preferuju spíš Dark Horse, Image nebo Vertigo (dobře, dostal jsi mě, zprostředkovaně kopu za oboje). Z loňska bych, velké překvapení, doporučil Inkognito, nové díly Hellboye a Ú.P.V.O. a skvělou adaptaci Lovecraftova V horách šílenství od Góa Tanabeho, kterou v ČR vydala CREW.
Tvou partnerkou je spisovatelka Michaela Merglová. Nedá mi to, ale musím se zeptat. Jaké je soužití dvou psavců? Čtete si navzájem své texty, diskutujete o nich, nebo sedíte každý ve svém koutku a bušíte do zemdlení do klávesnice, aniž by jeden byť jen tušil, na čem pracuje ten druhý?
Spíš pořád chodíme po bytě, vzdycháme, že bychom měli psát, a následně si místo toho pustíme Netflix. Nicméně jsi to odhadl správě – texty si vzájemně čteme, rozebíráme je a pomáháme si. Soužití je to milé a poklidné, protože rozumíme svým tvůrčím potřebám. Někdy se prostě proměníte v podrážděného gremlina, který potřebuje týden v kuse obsesivně sedět u notebooku a dotáhnout posledních pár kapitol. To pak Míše nosím čajíčky a čokoládky a moc ji neprovokuju, aby po mně něčím nehodila. Ale aspoň mám čas dohnat komiksové resty.
Vyšla ti nová knížka. Chystáte v Mystery Pressu křest? Případně, víš už, na jakých literárních akcích či conech tě letos naši čtenáři potkají?
Pokud na mě něco nechystají kolegové z redakce, tak ne. Na křty moc nejsem. Zatím můžu říct, že určitě budu k odchycení na Světě knihy. Kdyby však někdo toužil po autogramu mimo jeho rámec, stačí, když to připíšete do objednávky na webu Mystery Pressu.
Přejeme hodně úspěchů tobě i tvé novince a děkujeme za rozhovor!
FOTO: Michaela Merglová
