O čem sní noční můry? Druhá várka rozhovorů

Petr Boček      

Společně s Miloslavem Zubíkem napsal několik desítek hororových povídek shrnutých do sbírek Mrazivé příběhy (2012), Výprodej nočních můr (2014) a Nekrosarium (2018). Samostatně vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016), romány Mízožravci (2019) a Hřbitov trpaslíků (2021) a řadu dalších strašidelných próz publikovaných v nejrůznějších antologiích a časopisech. Společně s Romanem Bílkem napsal hororový román Temné stránky (2023). V roce 2021 mu vyšla sbírka českých balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem, o dva roky později pak antologie děsivých a tajemných příběhů české literatury 19. století s názvem V říši mrtvých. Uspořádal výbory strašidelných povídek Jaroslava Havlíčka, Františka Xavera Svobody a Karla Švandy ze Semčic. Nepovažuje se za básníka, černohumorné veršovánky píše pouze pro vlastní radost. Nakonec však podlehl neúnavnému tlaku sestavitelky této antologie, dodal své texty a nyní tímto prosí o shovívavost čtenářů.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?

Je to pro mě především překvapení, protože se za básníka nepovažuji, a zároveň čest, protože jsem se ocitl po boku skutečných poetů.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?

Poezie je pro mě formálně nejvybroušenější podobou literární tvorby. Účastním se řady literárních akcí, kde zaznívají básně, které vždycky provzdušní celý večer. Když jsou působivě přednášeny, znějí jako hudba a člověkem provívá mrazení až do morku kostí, buď příjemné, nebo děsivé podle povahy té které básně. A spousta autorů je navíc nesmírně vtipná. Zároveň pracuju na sérii antologií české hororové poezie 19. století, takže s básněmi přicházím v poslední době do kontaktu poměrně dost. Pro výběr jsem ovšem stanovil hlavně kritéria spíše hororová než poetická, takže se čtenář může seznámit, jak s mistry vázaného slova, tak s autory o poznání horšími. Přesto mě u té historické i novodobé hororové poezie překvapuje, jak úderná, krvavá, hrůzná i černohumorná dokáže být.

Přispěl jsi do nejnovější antologie současné hororové poezie svými punkovými texty a to ještě s pokornou omluvou na začátku. Zahoď falešnou skromnost, nahoď předevčíro a popovídej o svém básnění něco víc.

Tak skromnost to nebude. Vím, co jsem slyšel třeba v Dark Velvet Café Baru za borce (jeden mi teď dává otázky), s nimi se ani nechci srovnávat. Básničky jsem, pravda, psal už od dětství, dokonce jsem s jedním kamarádem (ano, je to onen K. K. z věnování v Mízožravcích) napsal sbírku s „originálním“ názvem Kytice. Z ní cituji:

U kostela na plácku,

byla žába na placku.

Kostelník ji sněd,

padl mrtev hned.

Je pravda, že některé mé rané říkačky kolují v rodině a dcery si v raném dětství myslely, že to snad napsal Hrubín. Pak jsem se víceméně k básním vrátil, až když jsem se úspěšně zamiloval do své budoucí manželky a oblboval jsem ji veršíky. No a potom jsem před nedávnem zareagoval na výzvu na FB, abych napsal pár veršů. Pokusil jsem se o to a posléze jsem byl Kristinou Haidingerovou přesvědčen, že beze mě antologie nebude tím pravým ořechovým. No, nevím.

Přiznej se, že ty sis Zubíka vymyslel, aby se na jeho imaginární hlavu mohla snášet veškerá případná kritika. No není to tak?

Budeš se divit, ale nevymyslel. Psát ve dvojici bylo skvělé, zvlášť pro rozjezd v době, kdy u nás neměl horor na růžích ustláno. Navzájem jsme se hecovali, kritizovali a podporovali. I na veřejných čteních jsme vystoupili. Škoda, že ta spolupráce nepokračuje. Byl to skvělý parťák a kamarád, takový inspirativní Syd Barrett v naší dvojici. Zažil ledacos, bohužel dřív mu došly síly a tvůrčí duch.

Co plánuješ do nejbližšího budoucna? Čím zaplavíš po hororu se švandrlíkovským humorem naše po četbě lačnící oči a hlavy?

Letos by měla v nakladatelství Golden Dog vyjít další antologie hororových balad 19. století, tentokrát s názvem Paní Smrt. Napsaná je také další prozaická kniha z této řady a práce na následujících svazcích pokračují, chystám také další výbory českých hororových klasiků pro nakladatelství Carcosa. Na začátku příštího roku by se měla objevit sbírka mých hororových povídek, v nakladatelství Golden Dog už „stojí frontu“ delší novela, která možná vyjde v edici Zrnka Temnoty. V roce 2027 mi bude šedesát (to je hrůza!) a k tomuto výročí už také něco chystám. V současné době píšu román, o němž zatím nechci nic prozrazovat, protože jsem teprve zhruba v polovině. Spojování humoru a hororu mi připadá naprosto přirozené, je to i takový můj poznávací znak (stejně jako Švandrlíka). Samozřejmě se snažím psát i vážné a atmosféričtější věci, z nichž je ovšem téměř vždy také cítit určitý nadhled. Toho se už prostě nezbavím, ten je mi vlastní. Trochu mě jen mrzí, že máme tendenci považovat humor za něco méněcenného, co neobsahuje vážnější podtext. I ten se tam snažím vtěsnat. Sbírka povídek, která bude mým nejbližším autorským dílem, samozřejmě obsahuje ony typické „bočkoviny“, od atmosféričtějších, folk hororových až po bizarní, krvavé a ulítlé texty.

 

Barbora Vaňková

Bára pochází z Teplic, kde bývá za soumraku k vidění. Vystudovala Český jazyk a literaturu. Před polapením knižním průmyslem byla redaktorkou zaniklého metalového magazínu Pařát (2010-2019) a přispívala do časopisu Spirit články o astrologii a tajemnu. To ji fascinovalo odmala; poté, co potají shlédla Svatbu upírů, propadla vampýřím špičákům a gotické subkultuře. Jakmile v pubertě přečetla prvního Stephena Kinga, „dosovky“ nahradily nájezdy na knihovnu a klávesnice povýšila na zdroj seberealizace v podobě blogu Spiraljoker (2006-2016). Kromě hororu & fantasy jsou její vášní kresba, hřbitovy a temná erotika. V současnosti působí jako jazykový korektor a překladatel se specializací na gamebooky.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?

Je to splnění tajného snu, jímž bylo vypustit démony z temných zákoutí své duše na svět. Tímto bych chtěla poděkovat editorům sbírky, a především Kristině Haidingerové, že jsem dostala tu možnost být součástí projektu, přestože jsem se o něm dozvěděla „úplnou náhodou“ a „za pět minut dvanáct“. Popravdě, nedoufala jsem, že má tvorba zaujme editory natolik, že budou zařazeny rovnou všechny tři mé básně.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?

To je velmi těžká otázka, protože jako konzument si na poezii moc nepotrpím, mnohem raději ji tvořím. Myslím, že poezie je něco neuchopitelného, věčně těkajícího, kratičký, ale intenzivní záchvěv estetického čehosi, který jednou za čas vletí člověku do duše a přiměje jej okamžitě slovně vyjádřit nějaký hmatatelný pocit a emoci. Alespoň u mě to tak pokaždé, když něco vyplodím, je.

Máš nějakého oblíbeného autora poezie či literární vzor vůbec?

Co se týče poezie, nemám vyhraněného autora, jako spíš jednotlivá díla. Už od střední mám slabost například pro Goetheho Krále duchů, ale za nejzdařilejší „poezii“, byť zhmotněnou v hudební podobě, považuji texty zpěváků Tilla Lindemanna z RAMMSTEIN a Petra Štěpána z XIII.STOLETÍ. Jejich lyrické vyjádření a temné balady jsou pro mě celý život velkou inspirací a cestou ke světlu skrze temnotu.

Tvá poezie je velice sugestivní s množstvím symbolistických vizualizací. Co přímo pro tebe znamená archetyp Lilith?

Archetyp Lilith provází můj život už spoustu let a je pro mě klíčovým. V roce 2019, kdy vznikla stejnojmenná báseň, jsem si její přítomnost ve svém životě uvědomila naplno, a právě oním temným kouskem vzdala hold tomuto temnému aspektu, který mě fascinuje. Symbol Lilith je pro mě odrazem silné ženské tvořivé energie, včetně té hříšné a temnější stránky osobnosti, kterou má v sobě ukrytou každá žena. Zatímco v jedné celý život dřímá nepovšimnut a čeká na ten správný okamžik, jiná ji projevuje svým bytím, v každém kroku a činu, například i skrze svou nespoutanou, mnohdy temnější sexualitu či uměleckou tvorbu. Vstoupí-li vám do života takový druh ženy, berte raději nohy na ramena, jste-li slabší povahy. Pro ty odvážnější mám jeden tip: kromě kytice rudých růží taky zálibu pro dobrodružství, biče a pouta. (smích)

Dalším atributem, neméně silným v tvé tvorbě je erotika, i když taková pekelná. Mohla bys o tom říci něco víc, trošku tuto linku rozvést?

Jak už jsem načala v předchozí odpovědi, temnota i erotika jsou stěžejní součástí mého života a asi i odjakživa jdou ruku v ruce, alespoň tedy v mém světě. Když se nad tím zamyslíte, tak co by byla pořádná erotika bez trochy té temnoty? Stejně tak k peklu a hororové tematice zkrátka patří nějaké ty temné svody a choutky. Ať už třeba v podobě našeptávajícího chlípného ďábla, anebo svůdné upíří nevěsty temnot. Podlehnout svodům té špatné osoby může být dokonalým peklem na zemi, ale existuje něco lepšího než temné erotické inferno?

Proslýchá se, že vypomáháš v nakladatelství Golden Dog, můžeš nám prozradit, o co jde?

Není žádným tajemstvím, že se jazykovým korekturám a překladům na plný úvazek věnuji v několika nakladatelstvích už nějaký ten pátek, přičemž Golden Dog je mým koněm (chrtem?) číslo jedna a pravidelně spolupracuji na korektuře knih a webových stránek. Předloni jsem pro Golden Dog také přeložila kratičkou novelu in-flash Připoutaní od Rosse Jefferyho a podílela jsem se na všech číslech dnes již bohužel zaniklého časopisu Krátký řez.

A na závěr bych se tě rád zeptal, jak to vlastně vidíš s budoucností lidstva, samozřejmě v tom hororovém pojetí otázky?

Člověk ani nemusí sledovat média, aby věděl, že lidstvo je na pokraji zkázy, vždyť hororové zážitky a apokalypsa se ve větším či menším měřítku dějí po celém světě každý den, nevyjímaje různé tragédie v našich soukromých životech. Podle mě se Peklo na zemi pravidelně zhmotňuje právě v podobě těchto negativních událostí nebo zla v lidských duších a je jen otázkou času, kdy převládne nad střípky Dobra, ukrytého často i v těch nejmenších drobnostech a hezkých věcech i činech, které ještě celý svět drží tak nějak pohromadě. Já jen pevně doufám, že se toho už nedožiju!

 

Honza Vojtíšek

Honza Vojtíšek je autor, editor, redaktor, překladatel a také milovník papírových knih a hororu v jakékoliv formě. Publikoval v češtině, slovenštině, polštině a angličtině. Přednáší na žánrových akcích, na těch literárních se vám již určitě pokoušel vnutit nějakou knihu. Poesii ne vždy úplně rozumí, přesto ji hrozně rád čte a velmi sporadicky píše.

Co pro tebe znamená být součástí něčeho tak ojedinělého, jako je současná antologie hororové poezie?

Kromě (samozřejmě) pocty a zaručené autorské nesmrtelnosti možnost ukázat svou tvorbu v trochu jiné poloze a formě.

Když se řekne slovo poezie, co to v tobě evokuje? Jaké emoce, myšlenky to v tobě vyvolá?

Z pohledu tvůrčího procesu je to určitě svoboda. Báseň může být o čemkoliv, může být pojata jakkoli a napsat ji může kdokoliv. Ze čtenářského ohledu je to vlastně podobné. Mám poesii hrozně rád, i když ji ne vždy úplně rozumím. To ale asi není úplně na škodu. Poesie umožňuje dát věcem volný průběh, přemýšlet, i volně plynout po povrchu. Mám rád, když mě báseň strhne a stanu se její součástí, když mě nutí přemýšlet, anebo jen volně odpočívat.

Jsi zcela nepopiratelně nestorem současného hororového žánru u nás. Dokázal by sis představit, že bys na tuto cestu nenastoupil a nezačal psát? Jak si myslíš, že by tvůj život vypadal?

Myslíš toho novozélandského papouška? Jsou zde jistě lidé, kteří se horroru věnují déle a více mu rozumí (a jsou starší). Vlastně bych si to představit možná i dokázal, patrně bych ten entuziasmus věnoval něčemu jinému, případně bych měl mnohem více času na čtení.

Pověz nám něco o funkčnosti podniku České dráhy, neb to jistě zaujme široké masy víc, než cokoliv jiného, tedy až na výhodně vražedné slevy v Kauflandu.

Tuším, proč se ptáš, ale asi tě zklamu. Už roky nejsem zaměstnancem Českých drah, takže ti o jejich funkčnosti nemůžu říct nic.

Co pro tebe přesně znamená Japonsko a japonská kultura? Čím si tě získala a kdys to na sobě poprvé pocítil?

Láska a krása. Nádherný, hluboký a pronikavý přístup k umění a přírodě. Síla minimalismu. Kdy jsem to poprvé pocítil vlastně nevím, pravděpodobně mě k tomu v polovině devadesátek přivedly japonské punkové, hard core, grind core a noise core kapely a počátkem nultých let příchod vlny asijského (a japonského zvlášť) horroru. Tyhle dvě věci mě přiměly zajímat se o Japonsko trochu hlouběji. Ale Asiatky se mi líbily už dříve. A miloval jsem seriál Goro bílý pes.