ONI: Násilí, sex a šílená komika

Byl jednou jeden les u Českých Budějovic a ten byl začarovaný. Přes mnohé zprávy z černých kronik tak pořád někdo lezl a už se nikdy nevrátil. Nedala si říct ani parta slovenských pojišťováků a jednoho krásného rána sedla do autobusu směr Jižní Čechy…

ONI, jeden z posledních přírůstků slovenského autora Marka E. Pochy, vychází s podtitulem „československý horor“ v češtině v překladu Milana Žáčka, a tak má skutečně tak trochu česko-slovenský rozměr. Je to smutné, ale nemůžu si pomoct – slovenská výprava vážně prokáže totální orientační nesmysl, když se v době satelitů a mobilů ztratí v obyčejném českém lese. Nebo že by nebyl zas tak obyčejný? Pardon, vlastně ne. Je tu taková celkem okrajová věc. Les vypadá normálně, ale údajně v něm straší. Beztvaré vraždící entitě, která tam přebývá, říkají místní noviny nejčastěji Černý přízrak. Taky tu dříve stál Strom oběšenců, došlo tu k mnoha záhadným úkazům a sebevraždám, postříleli se tu vojáci na stráži a dokonce tu mělo havarovat UFO. Racionálně uvažující člověk se tomu jenom směje.

Avšak nic netušícím zaměstnancům Xtra banky z pobočky v Rimavské Sobotě (odkud autor sám pochází) brzy ztuhne úsměv na rtech. Teambuildingový výlet, který naplánovala jejich macatá šéfová Adél, aby tak reagovala na půlroční neuspokojivé pracovní výsledky, se nejprve vyvíjí jako bezvadný piknik za hranicemi všedních dnů (a vlasti). Postupně se dozvíme i ta nejskrytější tajemství a sexuální úchylky sympatické party. Cikánka Bella, zrzka Lucie, zamilovaný Mirec i ten nerudný Rosťo se pod vlivem zdravého českého povětří hezky odvážou. Každý si hledí firemní akci užít po svém, na nějakou snahu o zvyšování zisku každý úplně kašle- snad kromě Adél a jejího zástupce Tobiáše, jenž se sméagolskou úslužností pobíhá kolem ní a podílí se na jejím plánu. Banka je jeho druhý domov, přijala ho do své náruče (rozuměj: týmu) i přes znetvoření, s nímž se narodil.

Paralelně do lesa zavítá také ztepilý profesor české literatury Pavel, vysazený na lolitky, se svou pubertální dcerou Trish. Slibuje jí velké překvapení, ale jak už to u hororů bývá, bude mít spíš dívenka jedno pro něho. A vůbec nejde jen o její zvrácené spády pro temné příběhy od Poa či Lovecrafta, slabost pro Cercei Lannister nebo trávení školních přestávek u časopisu Pevnost (místo, aby jako každá jiná teenagerka sjížděla nová videa jutuberů). Poslední, třetí dějovou linii pak představuje vzestup a pád lupičské dvojice kamarádů, kteří se seznámili v psychiatrické léčebně a milují hlasité prdění. Vlastně ne, to ještě nejsou všichni… Zapomněla jsem na zálesáka Honzu! Kdysi dávno mu tátu sežral medvěd a z něj se pak stal spisovatel fantastické literatury a pěkný drsoň, na kterého si nikdo jen tak nepřijde (že by alter ego samotného autora?). No a ještě vlastně přijdou tamti. ONI.

Jestli on ten Branišovský les teď nepřipomíná spíš Václavák, co? Ale nebojte, každý správný horor má mít dostatek postav, aby se bylo na co dívat až do konce filmu – a v literatuře to není jiné. Těžko můžou všichni umřít hned na začátku, to by byla hodně tenká knížka! A tahle má slušných 200 stran na přátelském chlupatém papíru. Dějové linie se plynule střídají, zlo se pomaličku odhaluje, až konečně začne stříkat krev, vzduchem létají střeva a ozve se pořádné kvílení za bolestné agónie. Zběsilé pobíhání nočním lesním podrostem vyústí v pořádný masakr. To jste nakonec věděli, takže to klidně můžu prozradit. Jo, bude to tak, ale užijete si to pořádně, on totiž Mark. E. Pocha nevynechá jediný detail. Nechá svou postavu znásilnit vlastní dceru, malého kluka sbírat otcovy vnitřnosti po lese nebo nadrženou fešandu zvracet nestrávené špekáčky v poloze hlavou dolů.

Autor se nezastaví před ničím a bude prozkoumávat hranice vaší tolerance nemilosrdně až sadisticky. A ještě se u toho bude řehtat. V doslovu jsem se dočetla, že Pocha je zástupcem transgresivního proudu v soudobé literatuře, takže překračuje všechny meze, nic mu není svaté a ještě se u toho dobře baví – na účet úzkostného čtenářského vkusu (a taky všech teoretiků populární kultury a recenzentů, co se pokusí hledat v takové tvorbě smysluplnou hloubku – ale upřímně, to je úplně marná snaha, protože kde nic není, ani smrt nebere). Takže nám tu teď zbývá prostor jen na lehčí psychoanalýzu autorova duševního zdraví: je-li jeho dílo zrcadlem vnitřního světa, tak je zřejmě plný nočních můr. K těm největším patří nepochybně tlusté dámy, které se potí a děsně smrdí v rozkroku (člověk si říká, proč jí tam ten chlap tu hlavu vlastně strká, když je to taková hrůza). Marně se tuto děsivou představu snaží autor zahnat humorem, nebo završit hromaděním scén vraždění a mučení. Stejně se vrací znovu a znovu…

Když se tak zamyslím, tak má možná autor doslovu pravdu v tom, že filmový horor přece jen víc reaguje na strach sdílený kolektivně celými národy (tak třeba Godzilla má být reakcí na obavy Japonců po hirošimské zkušenosti), ty knižní se stávají více osobními zpověďmi. Někomu nedají spát traumata z dětství, jinému ze sexu, dalšímu děsivý škleb zprofanovaných personifikovaných zvířátek. Nebo prostě jen ONI, ti ostatní: farizejové, falešníci, lháři, hajzlové, esa, sexy kočky, sportovci a vůbec úspěšní lidé, všichni, co dostali do vínku štěstí. Ty je potřeba ve skutečnosti sejmout, místo toho tu však máme čtveřici podivných kreatur ve zvířecích maskách, jejichž běsnění s nářadím a pilou podlehnou celkem obyčejní lidé – bezmocní tvorové se svými slabůstkami a výplatními páskami, ubohé existence, malá ozubená kolečka v soukolí spotřební blaženosti.

Pravda, úkolem hlavních postav hororu je ocitnout se ve špatný čas na špatném místě, a za hloupá rozhodnutí, která pak udělají, zaplatit životem. To slovenská partička plní do puntíku. Temná atmosféra, kterou autor složitě vybuduje, se však v jistém okamžiku překlopí v nudu, a je tak trochu po hororu. Možná Mark E. Pocha překročil hranice žánru až příliš – všechny ty podrobné popisy, nechutné detaily včetně bizarní vizáže pachatelů působí až kontraproduktivně. Stále jsem přesvědčená, že zlo, které nevidím, nahání největší strach – a o ten jde v hororu především (v tomto zůstává nepřekonatelný třeba Vetřelec). Když ho však znáte do každého detailu (až po barvy emblému na kombinéze), už není proč se bát. Zůstane jen hnus a nesmyslná brutalita.

Nutno však přiznat, že Mark E. Pocha celkem geniálně v knížce použil jeden starý mýtus, který straší muže už po staletí. Až na to, že vagina dentata není žádnou reálnou diagnózou, o níž se můžete dočíst na internetu, ale stále jen fabulací (zajímavé však je, že se tento mýtus vyskytuje napříč různými kulturami i kontinenty). Není to však myšlenka bůhvíjak originální, po stejném tématu sáhl i režisér snímku Intimní tajemství z roku 2007, v němž dívka Dawn použije svou vaginu jako nástroj pomsty poté, co se ji pokusí její přítel znásilnit. I v Pochově pojetí motiv pomsty latentně zůstává, takže chlapi, malá rada: raději se Branišovskému lesu v nejbližších pár letech vyhněte. Nikdy totiž u Pochy nevíte, co je pravda a co výmysl, kde končí fikce a začíná realita.

Víc šílené to asi být nemůže, ale nechoďte pro příklady daleko a nenořte se kvůli nim do hlubokých vod zvrácených hororů, ona nám jich naše takzvaná každodenní realita naservíruje celkem dost. Zalistujte novinami, poslechněte si televizní zprávy, pusťte si pár videí, která obletěla svět, projděte si zpovědi očitých svědků z válečných zón. Otevřené zobrazování násilí, ponižování a mrzačení lidí (živých tvorů) jinými (silnějšími, odvážnějšími, lépe vyzbrojenými a vycvičenými, zarytě věřícími, bohatšími) lidmi máme přece na denním pořádku. Náš čtenářský vkus už vůbec není útlocitný, naopak, stáváme se otrlejšími a otrlejšími, jak na nás tyto skutečnosti neustále útočí. Hledáme únik a vítáme stále větší bizarnosti. Na tuto naši potřebu reaguje produkcí bizzaro fiction (Strašidelná vagina, Zbouchnul jsem Satanovu dceru) právě hororové nakladatelství Carcosa, a je celkem pochopitelné, proč sáhlo právě po Pochovi. Své čtenáře (a i odpůrce) si už získal „škandalózním“ thrillerem Krajina kanibalů nebo hororem Kontakt: Záhuba prichádza z nebies, v němž první kontakt s mimozemšťany dopadne úplně jinak.

Ovšem na to, jaký je to známý rebel a šoumen, přezdívaný „tvůrce fantastického hnusu“ a „největší slovenský psychopat“, mě překvapila defenzivní předmluva z pera samotného autora, ve které obhajuje zvolený vyprávěcí jazyk a upozorňuje, že to nejsou chyby, ale autorský záměr, já si však ničeho, co by mělo narušovat ustálené představy o tom, jak má vypadat literární projev, nevšimla. Snažím se přijít na ty ustálené představy, nebo na nějaký předpis, jak se má psát, ale řekla bych, že pokud je literární projev svobodný, tak před ním žádné hranice ani dogmata neobstojí. Takže, milý Marku, piš klidně dál, jak ti zobák narostl, nebo jak chceš, abychom si mysleli, že je nakřivo. Avizované neologismy a metafory jsem hledala marně, ale i tak to bylo zajímavé čtení. A pochvala – nebyly tam ani slovakismy. Vlastně, když se ohlédnu po dosud vydaných knihách a odmyslím si Markovy výborné ediční počiny, tak ONI je jeho zatím nejlepší dílo.

P.S. Upozornění na zadní straně obálky: Kniha je pro svůj extrémní obsah určena osobám starším 18 let. Nemáte-li dostatečně silný žaludek a pevnou psychiku, nečtěte ji!

Procentuální hodnocení: 60%

Mark E. Pocha – ONI

Vydal: Carcosa, 2019

Překlad: Milan Žáček

Obálka: Peter Cwoky Murín

Počet stran: 214

Cena: 239 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď