Tenhle román začíná na konci všech. Tedy přesněji, na Konci všech, jak se jmenuje tulipánová oblast v Holandsku, kde se uprostřed pole zničehonic objeví stará loď. A pak už je to jen divnější a divnější…
Orákulum navazuje na úspěšný titul Hex, poněkud volně, a zpočátku vůbec. Ovšem je v zájmu čtenáře napřed si přečíst ten a pak teprve Orákulum jako pokračování, neboť bez toho mu sice porozumí, ale se znalostí si jej více užije.
Umlčet nadpřirozeno
Zlo v knize postihne napřed obyčejné lidi. Ti se, se dvěma teenagery v čele, postupně sejdou, a logicky se snaží loď ležící sakra daleko od nejbližší hladiny, prozkoumat. A ti, co do ní vejdou, už nikdy nevyjdou. A další je chtějí zachránit…
Hlavním hrdinou je třináctiletý Luca, jehož otec se v Orákulu, jak se loď jmenuje, ztratí. Což je důvod, proč se o původně čtyřčlennou rodinu začne zajímat zvláštní organizace stojící nad – a možná nejen – holandskými zákony. Wolfovi jsou uvězněni, a nejen oni, a skrz naskrz nesympatičtí agenti rozjedou kolotoč lhaní, maskování a utajování.
Nejen literatura a film, ale i praxe nás učí, že státní moc (bez ohledu na režim) nerada vidí, když lidé znají pravdu. Naopak platí, že čím je pravda smrtonosnější, tím více se ji snaží utajit. Což o událostech v a kolem Orákula platí rovněž, a agenturní metody jsou tak čím dál tím tvrdší.
Jenže tady jde o nadpřirozeno, které nelze umlčet ani zdaleka tak snadno jako svědky, takže když to „bouchne“, bouchne to pořádně. Ani tehdy ale všem nedojde, co se doopravdy děje, a zdaleka ne každý účastník tak zaměří pozornost a zbraně správným směrem. Válka se tudíž rozhoří na více frontách…
Ve špatnou dobu do špatného místa
V tomto mixu hororu a thrilleru obrátil Thomas Heuvelt myšlenku a principy Hexu naruby, a udělal dobře. Je zábavné (byť s mrazivým šátráním reality po vašem zátylku) sledovat, jak metody užité v případu černoskalské čarodějnice pro ochranu lidí jsou zde obráceny proti nim, kvůli pofiderním zájmům skupiny, které stát bůhvíproč dopřál příliš velkou moc bez kontroly. Jak se následně ta moc sráží s mocí starší a větší, a jak se v této srážce snaží zorientovat a zachránit zúčastněné postavy, nezřídka marně.
Kromě toho je Orákulum, jak se na správnou knihu o lodi sluší, silně cítit mořem. Nelze napsat voní; ostatně i ono ‚cítit‘ je v řadě situací v románu silný eufemismus, ale moře tu hraje jednu z hlavních rolí a celou dobu podkresluje děj – šumí, vábí, volá i řve na pozadí od první do poslední stránky.
Ději by ovšem pomohlo mírné proškrtání. Hex byl subtilnější a fungoval perfektně; tady příběh začíná a končí jako horor, ale „kondoří intermezzo“ – vzpomeneme-li slavnou knihu a ještě slavnější film – text protahuje a přitom nepřidává nic zásadně nového. Podobně i zápletka s agentem ze třetího světa vyznívá do ztracena a paradoxně spíše blokuje pochopení hlavní záporačky, než že by ji čtenáři přibližovala.
Body autor naopak získává za pochmurnost a hororovou poctivost, na niž doplácejí i kladné či zcela nevinné postavy, a to zdaleka nejen proto, že ve špatnou dobu vlezly do hodně špatného místa.
Text tedy nedrží ideálně pohromadě, rozčleňuje se na přitažlivě záhadnou první část, akční střed a dramatické finále, nicméně neztrácí zvolené tempo a díky zvratům ani čtenářskou pozornost. Kromě toho bere nás vnitrozemce na výlet k moři, přesněji řečeno na jeho hladinu, po které kdysi pluly lodě živých mrtvých, a nikoliv bez jemné potměšilosti se ptá, zda opravdu chceme vědět, co se skrývá v temnotách pod ní.
A koneckonců i jistým způsobem uzavírá příběh černoskalské čarodějnice, aniž by jej opakoval; jen na něj navazuje vyprávěním o tom, jak do naší současnosti zase jednou prolnul některý ze světů dávno minulých.
Thomas Olde Heuvelt: Orákulum
Vydalo: Argo, 2025
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Davy van der Elsken
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 464
Cena: 688 Kč
Do knihy můžete nahlédnout ZDE
