Ve dvaceti povídkách amerického spisovatele Thomase Ligottiho do naší reality plíživým pohybem pronikají invazivní hrůzy zachvacující převážně homodiegetické vypravěče, kteří se nám takto snaží podat svědectví o postupné ztrátě vlastního fyzična a identity. Nikdo nejsme v bezpečí. Ať už jsme náměsíčník, nespavec, nebo nebožtík.
První verze knihy vyšla podle všeho v roce 1985 (v jiných edicích 1986 nebo 1989, zdroje se podle všeho dost různí, některé edice mají podle všeho o povídku nebo dvě navíc). K nám se poprvé dostala v překladu Milana Žáčka z nakladatelství Carcosa v roce 2021. To je hodně velká řeka času a žánr si mezitím prošel velkou škálou změn. Ligotti ve velké části této sbírky, která je jedinou knihou od něho, která u nás zatím byla přeložena, vychází z lovecraftovské tradice (kupříkladu finální příběh Vastarien nebo Těžkosti dr. Thosse a Sekta slabomyslného boha). Jeho jazyk, který by se dal podle jeho vzoru (povídka Poznámky k psaní hororu: příběh) nazvat tradičně gotickým, prostupuje všemi příběhy, představuje nám archetypy profesorů, doktorů a umělců, jimž do života zasáhlo cosi zpoza meziprostorového přediva.
Je zde pár výjimek. Například úvodní příběh Dovádění se poněkud vymyká spojovací estetice povídek. Většina ostatních staví na dvou základních druzích strachu, jimiž jsou smrt ega a ztráta autonomie. Protagonisté se povětšinou stávají loutkami, nebo jsou sami loutkáři v jakési hře kosmického hororu, v drtivé převaze pouze lokálně, bez větších kataklyzmatických dopadů na realitu jako celek. Jsou obětmi místních anomálií objevivších se z neznáma, postupně transformováni, a my coby čtenáři jsme vystaveni jejich svědectvím o progresivní ztrátě příčetnosti, postupným proměnám v asymetrické patvorstvo načrtnuté pouze v konturách a náznacích. Zbytek je na nás. Na naší fantazii. A možná je to ta nedořečenost v kombinaci s onou rétorickou formou vyprávění, která by současného čtenáře mohla odradit.
Písně mrtvého snivce jsou spíše pro poeticky založené staromilce. Nejspíš příliš neuchvátí milovníky klasické weird fiction, kde prožírající se hnus mimosvětského teroru postupně požírá vypravěče, deformuje jeho fyziologii, mysl, vrhá ho do područí čehosi, co jej postupně ovládá a mění v prázdnou schránku určenou k… čemu vlastně? Individuálním choutkám loutkářů, lidským/nelidským, jejichž touhy ovládající životy jiných jsou spíš rozmarem a hladem vyvěrajícím z jejich existencí než čímkoliv jiným.
A tady vyvstává otázka: Dokážeme se ale ještě vcítit do příběhů, kde figuruje kosmický horor oproštěný od strachů, které jsou nosným tématem toho, co známe nyní? V době, kdy je žádanější, aby za vším bylo něco, co dokážeme srovnat s něčím, co moc dobře známe? Ligotti promlouvá klasickým jazykem, předestírá nám neznámo, ne tak vizuální, jako emocionální, jak jsme ze současné kultury poněkud navyklejší vzhledem k převládajícím médiím. Jistě, můžeme vytáhnout ten donekonečna omílaný Lovecraftův citát, že největší strach je strach z neznámého, ale v současné době to spíše vypadá, že čtenář/divák, se spíše bojí toho, co dobře zná; toho, čemu odmítá čelit v reálném životě.
Tady se dají určitě vypíchnout povídky Štědré večery tety Elise a Ztracené umění za soumraku. Druhá zmiňovaná se snaží o uchopení upírského mýtu, hovoří o snaze vymanit se z předsudků, kde hlavní postava odolává touze po lidské krvi (ano, jde o klasický trop, však většina postav ve sbírce je čistě archetypální) a v pozdější postupné fázi o ztrátě lidskosti, ne však z vlastní vůle, ale z do jisté míry pochopitelné nutnosti.
Je to trochu škoda. Že k nám zrovna tohle dochází s takovýmto zpožděním; vydáno poprvé. Český čtenář stále zůstává ochuzen o spoustu autorů, kteří jsou v zahraničí zavedení. Jsme hladoví po nových věcech. Nových vizích, nových formách hrůzy. A existuje jen pár nakladatelů, kteří se nebojí přivést nám nová jména vymykající se tomu, čemu odpovídají čísla prodejů, protože (co si budem) většinu toho, co se u nás vydává, určuje spíše popularita, než touha po experimentu a hladu po niche záležitostech. Ve strachu, že by šlo o komerční sebevraždu, což snižuje úroveň nějakého umění. Do jisté míry rozumné, do jisté míry smutné. Možná by na tohle téma měl někdo napsat horor *mrk mrk*.
Písně mrtvého snivce si zaslouží místo ve vaší knihovně. Pokud jste schopni se trochu otevřít. Oprostit se od racionálna všedního dne. Otevřít tomu, že může přijít chvíle, kdy se ve vás zjeví tradičně gotický vypravěč a zpod vaší přikrývky vyrazí bytost, co se vám přicucne k mozku. Nebo se vás někdo pokusí asimilovat, přivázat k nitkám, zničit vaši příčetnost.
Nemetaforicky.
Čistě tak, jak je to řečeno.
Thomas Ligotti: Písně mrtvého snivce
Vydala: Carcosa, 2021 (edice Temnosti)
Překlad: Milan Žáček
Ilustrace: Serhij Krykun
Obálka: James Ensor
Počet stran: 320
Cena: 320 korun
