Můj jmenovec Philip Fracassi se už u nás stihl celkem proslavit, o něco více díky povídkám shromážděným v Hleď, prázdnota než prostřednictvím románu Sirotčinec v údolí, který je zmíněn na obálce nejnovějšího sborníku Pod bledou oblohou. Ale budiž každému co jeho gustem jest. A jaké jsou nejnovější příběhy z Fracassiho krajin děsu a hrůzy?
Otevřeně přiznejme, že ne optimálně seřazené.
Řadě čtenářů povídek se už patrně několikrát stalo, že zejména nad antologiemi podumali, proč editor zařadil tuto povídku sem a onu tam, proč sbírku otevřel touto a uzavřel tamtou… Snad si i v duchu řekli, že by zvolili řazení jiné. Kdo se ale kdy opravdu hluboce zamyslel nad důležitostí řazení jednotlivých příběhů v knize? Autor těchto řádků se studem přiznává, že ani on sám ne, a to až do Bledé oblohy…
Rovnice hrůzy
…protože tady jej řazení znepokojilo, nikoliv v tom pozitivním slova smyslu.
První povídka pojednává o svatbě. Jistě, nic proti tomu, aby v (prý) nejšťastnější den života ženy vygradovala lidská hloupost i ničivá síla přírody. Jenže druhá popisuje žádost o ruku. Třetí začíná seznámením dvou, kteří jsou si na první pohled sympatičtí…
…a to už si čtenář začíná říkat, jestli zde půjde jen o vztahy ve všech jejich okamžicích a úrovních, jestli se bude stále opakovat motiv dva plus NĚCO, jestli se dočká nějaké změny.
Naštěstí dočká. Byť autor poněkud změnil přístup a přivolal na své postavy hrůzy spíše z našeho než z jiných světů, neopakuje své náměty a netřeba se bát číst dál – pokud tedy netrpíte seismofobií, což je strach ze zemětřesení.
Ony totiž ani ty tři první povídky nejsou stejné, jen prostě neměly zůstat vedle sebe, jakkoliv si to třeba autor sám přál. Nemusely by tak vyvolat nesprávný dojem, že Fracassi náhle nepochopitelně uvěřil, že hrůza se násobí, když postihuje dva, kteří se v budoucnu, nebo už za pár hodin stanou jedním.
Hrůza z kosmu a kamarád smrťák
Texty sceluje propracovanost a detailnost, rozebrání na dřeň kritických okamžiků, naštěstí pokaždé trochu jinak. Jednou je to utrpení a bezmoc zaživa pohřbeného člověka, jindy série více či méně špatných rozhodnutí vedoucích ke katastrofě, pak zas otázka pevnosti hranic příčetného světa, či riziko osamoceného výzkumu starého dobrého – či spíše zlého tajemství přicházejícího z hvězd. Plus mrazivě úsměvná tečka o kamarádovi smrťákovi.
Autor se tentokrát drží více při zemi a na Zemi, což ale bude pro řadu čtenářů působivější díky červíku nahlodávajícímu vědomí, že něco podobného může potkat i nás, jakkoliv zrovna nejsme vědeckou kapacitou přes meteority – ale kdo z nikdy nebyl například na ruském kole? (Smekáme před obálkou.) Nebo neměl divnou skorotchýni?
Sbírka si neklade o moc vyšší ambice než pobavit hrůzou, která se může skrývat ve všedním i svátečním dni. I autorovo „filmové vidění“ zůstalo zachováno, byť by asi bylo obtížné zachytit kamerou mnohahodinové utrpení v naprosté tmě. Řada scén by se ale (vděčně) natočit dala, najmě pak povídka, na kterou odkazuje již zmíněná obálka. (Zda by ovšem měl vůbec někdo odvahu zpodobnit takový masakr, je věc jiná.)
Fracassiho povídková sbírka Pod bledou oblohou je mírně odlišná od Hleď, prázdnota, a názory na to, zda ji převyšuje či za ní zaostává, se patrně budou lišit, ale fanouškům hororu a zejména pak Fracassiho rozhodně stojí za pozornost… a za úvahu, jak je důležité povídky správně seřadit.
Philip Fracassi: Pod bledou oblohou
Vydal: Dobrovský s.r.o., 2025
Překlad: Lenka Němečková
Obálka: Zhivko P. Petrov
Počet stran: 304
Cena: 399 Kč
