„Pořád mám v hlavě a srdci věci, co prostě chci vyprávět!“, prozrazuje Tomáš Marton

Tobě se povedlo debutovat samostatně až poměrně nedávno sbírkou povídek Ve spárech múzy. Můžeš se podělit o dojmy a pocity ze své trnité cesty k tomuto pomyslnému autorskému milníku?

Asi jedním z hlavních pocitů je – zadostiučinění. Byla to opravdu dlouhá cesta a už jsem si myslel, že se mi to nepovede. Měl jsem proto opravdu ohromnou radost, že jsem dostal od Golden Dog šanci. A jsem i pyšný, že jsem si tu cestu prošel pěkně postupně a udělal to takhle. Bez cheatování (smích).

A oddechl jsem si. Popravdě, kdyby se povedlo vydat knihu třeba už před deseti lety, asi bych z toho byl ještě víc „paf“.

Kdy jsi vlastně poznal, že chceš být spisovatelem? Co k tomu vedlo?

Touha vyprávět. Zní to asi obyčejně, ale je tomu tak. Vždy jsem rád vymýšlel příběhy, ale začal jsem je psát až kolem dvaceti. Měl jsem v hlavě hromadu věcí, co jsem chtěl sdělit. A nápady přibývaly. A samozřejmě jsem si přál, aby ty příběhy někdo četl. Vlastně aby je četlo opravdu hodně lidí. A mám to tak stále. Pořád mám v hlavě a srdci věci, co prostě chci vyprávět!

Mimo prozaika jsi i básníkem, tudíž je nasnadě otázka, že co bylo dřív, jestli báseň nebo próza, anebo vejce či slepice?

Popravdě…já nejsem žádný básník (smích). Opravdu si nemyslím, že bych poezii uměl, natož jí pořádně rozuměl. Dřív jsem je psal, protože jsem měl strašný depky. Teď do Krále beznaděje jsem je prostě potřeboval, ačkoliv ta titulní a „Nekropolis“ jsou už velmi velmi staré. Ale kdybys mi řekl, že mi ty básně nejdou, nehádal bych se, protože mi poezie opravdu moc nejde.

Tvůj nejnovější knižní titul je novela Král Beznaděje, v němž zcela skvěle propojuješ prozaickou část s tou básnickou, respektive je střídáš. Co tě inspirovalo k napsání této hororové pohádky?

To je dlouhá historie. Jak jsem zmínil, dvě básně v knize jsou deset let staré (ale v knize jsou básně jen jako takové úvody do některých kapitol). Tehdy jsem to tak cítil a napadlo mě napsat temnou pohádku. No nedopsal. Až před třemi lety ve mně cuklo, že se k tomu vrátím. A celé to přepsal. Zachoval jsem jen postavu Melena, který mě prostě bavil.

Já úplně nechci prozrazovat o čem všem to je, protože si v tom každý čtenář najde třeba něco jiného. Ale i když je to pohádka, je v ní dost o psychice. Z mého pohledu je to poměrně dost temný příběh s prvky gotiky, kterou mám také moc rád.

Je z tebe víc v králi Tomislavovi, anebo v Lukášovi?

Dobrá otázka. No asi z obou něco. Jsem schopný se do nich vcítit. Lukášova naivita ve mně asi také je, a pocit, že všechno kazím jako onen král, to jsem dřív prožíval vcelku intenzivně. I to byl jeden z hlavních motivů to psát.

Jaké vlastně byly tvoje literární začátky? První úspěchy a první neúspěchy? Co ti daly?

Publikoval jsem na nejrůznějších literárních webech. Na Pevnosti (ano, tehdy byly povídky i na jejich webu), Piště-povídky, na Literu, Písmáku, Totemu, Libresu…prostě jsem to dával, kam to šlo.

Zkoušel jsem i soutěže, ale úspěchy nepřicházely. Získal jsem však zkušenosti a postupně se učil, co funguje dobře a co ne. Také jaké jsou mé silné a slabé stránky. A také to bylo setkání s kritikou a tím, jak ji umět snášet.

A pak…jsem se seznámil díky literárním akcím v pražském Darkvelvet klubu s Kristinou Haidingerovou. Dala mi šanci něco napsat pro její edici Horrorcon. A já poprvé knižně publikoval.

Teď trošičku přitvrdíme. Jaký je tvůj vztah k písním legendárního boybandu Lunetic?

Miluju Lunetic. Vždy se mi líbilo, jak se nebojí přejít z popu do deathcoru a kašlat na komerci. I jejich předělávka slavného hitu od Cannibal Corpse „Hammer Smashed Face“ byla skvostná. Jsem rád, že kluci i nadále hrají, i když přesedlali na black metal.

Máš svůj vlastní kanál, na němž recenzuješ nejen literární díla, nýbrž i hudební. Je něco, co by sis nikdy v životě nedokázal pustit za hudbu?

Ne. Zkouším všechno. V každém žánru je něco zajímavého, co se ti může líbit. Samozřejmě jsou i styly, kterým prostě nerozumím, ale baví mě prostě testovat.

Snad jedině nějakou hudbu, která se otevřeně hlásí k extremismu. To nemusím ani zkoušet, abych věděl, že je to sra*ka.

Dva roky po sobě jsi moderátorskou tváří festivalu HorrorCon, co ti tato zkušenost přinesla? A co přímo pro tebe HorrorCon znamená?

Horrorcon je srdeční záležitost. Skvělí lidé, přátelé a možnost kecat o hororu. Pravda je, že když tam jsem jako moderátor, tak není tolik času právě na pokec. Ale nevadí to, protože rád Kristině pomohu. A rád jsem si to zkusil. Snad jsem nebyl úplně nemožný (smích)

Každopádně každého fanouška hororu na tenhle festival srdečně zvu. Jiná taková akce tu prostě není.

Jaký je pro tebe nejděsivější předmět denního používání? Z čeho bys měl největší hrůzu, pokud by to obživlo a začalo páchat zlo?

Tak asi nůž. Už takhle je to smrtící nástroj, pokud ho někdo za tím účelem používá. A ještě aby ten nůž obživl a bodal, jak uzná za vhodné? Ty bláho, to by byl masakr.

Nebo si vem…obživlé dildo…ani nechci domýšlet.

Opět nějaká otázka na tělo. Jaké je tvoje nejoblíbenější pro muže neobvyklé mýtické stvoření a proč?

Divná otázka, bejku (smích). Asi žádné. S žádným jsem se zatím nesetkal, tak nevím, jak bychom si sedli. Myslel jsem, že třeba Sukuba, ale jak se znám, tak i ta by mě šoupla do friendzone.

Dokázal by sis dnes představit, že bys nikdy nezačal psát? Jak si myslíš, že by asi vypadal tvůj život bez tvůrčích aktivit?

Jop. No seděl bych doma, čučel, jak se daří omítce na stěně, a přemýšlel bych, co to je, co mi tak moc chybí. Ale tak samozřejmě člověk má jiné věci na práci i další koníčky. Mám ženu, mám práci a různé starosti. Asi bych se ani tak nenudil, ale přesto…vrtalo by mi to hlavou.

A obligátní otázka na závěr, které se nelze vyhnout. Co chystáš do budoucna? Čím své čtenáře překvapí a potěší Tomáš Marton?

Skončím se psaním. To snad každého potěší (smích). Dobře, tak ne. Letos by mi měla vyjít jedna povídka v zajímavé antologii a také dokonce ještě román. Zatím ale nemohu nic moc prozrazovat. Co se týče románu, půjde o dobrodružný příběh a vyjde u malého nakladatelství, takže půjde opravdu o malý náklad. Ale mám radost, že ten příběh dostane šanci, třebaže už není nejnovější.

Příští rok s nakladatelstvím Golden Dog chystám něco hodně zajímavého a těším se, až to budu moci všem říct. Plány mám roky dopředu, a když vše půjde jak má, tak se Martona zatím nezbavíte.

Já děkuji Tomáši Martonovi za podnětný rozhovor a portálu Fantasy Planet za možnost jej zrealizovat, a doufám, že je přínosem pro všechny čtenáře. Tomášovi přeji mnoho sil do dalších tvůrčích projektů a tvořivosti zdar!

Já děkuji tobě, Martinu Bečvářovi a všem, kdo to přečetli až do konce. Děkuji za podporu a těším se zas někdy příště. Mějte se krásně.