Poslední bůh nebo falešný prorok?

Koloniální Indie. Nádherné místo plné přírodních krás, které ovšem musí v poslední době ustupovat výdobytkům moderní techniky, zejména železnici. Místo plné tradic, svět se svébytnou kulturou a náboženstvím. Jenže pod idylicky vypadajícím povrchem to vře – a k moci se dere nový bůh.

Pokud chcete napsat skvělou dobrodružnou knihu, pak těžko budete hledat lepší místo, kam zasadit děj, než je koloniální Indie. Jenže Lucie Lukačovičová si v knize Poslední bůh trochu zaexperimentovala a přidala do děje několik nečekaných, svěžích ingrediencí…

Staré a nové

Hned na počátku se seznámíte s hlavními postavami celého příběhu: Edgarem Sangatte a jeho krásnou ženou Eliantou. Tahle dvojice se rozhodla ukrýt v odlehlém koutě Indie před světem. Edgar se touží věnovat svým vynálezům, Elianta chce léčit lidi. Jenže když najdou téměř před svým prahem kurýra se zprávou určenou Edgarovi, vezme veškerý klid za své.

Na první pohled vcelku běžná zápletka. Ale už v této relativně krátké informaci se skrývá několik háčků, které by čtenář nejspíš neočekával. Za prvé: Sangatte je Portugalec, což je, vzhledem k tomu, že koloniální Indie byla pod nadvládou Angličanů, trochu nečekané; a vše je o to pikantnější, že část svého života Edgar v Anglii strávil. Za druhé: Edgar rozhodně není tím idylickým svalnatým krasavcem, který obvykle bývá hlavní postavou podobných příběhů. Příroda k němu nebyla laskavá a nadělila mu sice dobré srdce, pohlednou tvář a silné paže, ale jako protiváhu hrb na zádech.

To Elianta je původem z Irska. Jenže se nejedná o klasickou irskou krásku, nýbrž o členku starobylého rodu Sidhe, která se za Edgara provdala pouze proto, aby unikla ze spárů svého rodu. A tady už to začíná být opravdu zajímavé: irská Sidhe v zemi plné náboženských tradic, bájných a mytických tvorů – to už je zajímavý motiv, se kterým se dá v rámci příběhu pracovat!

Ale ještě na skok zpět k ději. Díky zprávě nalezené u mrtvého se manželé dozvídají o hrozícím nebezpečí a jdou po jeho stopách. Cesta napříč Indií je zavede do divočiny, měst i hor, a musí čelit mnohým nebezpečím. Nakonec se ukáže, že za vším stojí kdosi, kdo se snaží naplnit staré proroctví a stát se díky tomu bohem.

Duch starých časů

Předchozí krátký odskok k ději nebyl samoúčelný. Měl totiž naznačit laskavému čtenáři o jaký druh příběhu se bude typově jednat. Z literatury bych se nebál srovnávat například s Dobrodruhem Leonarda Medka či s trochou fantazie s Julesem Vernem, filmově třeba s Indiana Jonesem nebo (opět s přimhouřeným okem) s Angelikou. Zkrátka dobrodružství, ze kterého na vás dýchne onen nostalgický závan dob, kdy muži byli skutečnými gentlemany a Muži s velkým M a ženy měly dobré srdce, silnou vůli i odhodlání a pro záchranu svého muže byly ochotny zajít opravdu daleko.

Z jiného úhlu pohledu však musíme konstatovat, že kniha je velmi umně poskládána z mnoha fragmentů, které stojí za to rozebrat podrobněji.

Jako první je tu nádech v současnosti moderního steampunku. Za mě je toto žánrové zařazení trochu diskutabilní; vždyť když v ději použijete víceméně reálnou dobovou techniku jakou byly vlaky, vzducholodě a další podobná hejblátka, je to vlastně cílený steampunk? Ale třeba nám tuto otázku pomůže rozlousknout přímo autorka sama, chystáme se jí totiž vyzpovídat! Kromě toho se však setkáme i s dalšími méně obvyklými vynálezy, které dávají ději ten správný dobrodružný punc. Kupříkladu let na skládacím křídle (rogalu) je zábavný a osvěžující, a podobných hravých dějových vsuvek naleznete v knize několik.

Jako druhá je tu Indie samotná, která nabízí mnoho možností pro autorské využití. Je zřejmé, že Lukačovičová si na studiu reálií dala opravdu záležet, aby dokázala nabídnout čtenáři věrný obraz dobové společnosti. Dozvíte se mnohé o tom jaké potíže přináší kolonizace Indie (zejména prostřednictvím konfliktů mezi domorodci a cizozemskými uzurpátory)a že byrokracie bujela už v minulosti.

Klíčovou roli však hraje indická kultura a náboženství. I tady odvedla autorka OBROVSKÝ kus práce, což se nebojí čtenáři „prodat“ i v samém závěru knihy, kde poukazuje na prameny, příběhy a knihy, stejně jako historické osoby a události, kterými se nechala při psaní Posledního boha inspirovat. Až po přečtení této pasáže se vám některé příběhy spojí; na druhou stranu možná získáte pocit, že některé motivy jsou pouze autorkou neinvenčně převzaté a lehce poupravené tak, aby do knihy hladce zapadly. To rozhodně není výtka – proč znovu vymýšlet něco, co už je vymyšlené, prověřené léty a většina lokálních čtenářů to nezná? Navíc když je inspirace přiznaná… Ale to jsme dost odbočili.

Jak již bylo řečeno, hraje náboženství, nebo spíše jedno z proroctví, významnou roli v zápletce. Na své cestě při honu na falešného proroka se manželský pár (ať již společně či odděleně) setkává s démony – rákšhaši, legendárním opičím králem, hadími lidmi – nágy nebo třeba bájnou božskou zbraní (ta hraje v příběhu víceméně ústřední roli). A právě zde vstupuje do hry střet civilizací. Edgar na věci nahlíží více zvenčí, spíše jako na zajímavý fenomén než něco, co chápe nábožensky (ve spojení s božskými silami). Jeho žena však ze své příslušnosti k Sidhe vidí věci v jiném světle. Dochází k soupeření navzájem cizích mytických světů, k prolnutí indické a řekněme zhruba elfské kultury. Přesto, že je  Elianta s místním nadpřirozenem obeznámena, neznamená to, že s ním nehodlá soupeřit.

Kdo jsme a kým jsme

A když už je řeč o tom rozdílném chápání světa, musíme ještě jednou zmínit duo hlavních postav. Ve scénách viděných hlavně z očí Elianty je zřejmé, že chápe svět jinak než obyčejný smrtelník, že pod lidsky vypadajícím povrchem ukrývá duši Sidhe. Proto mezi ní a Edgarem dochází k rozkolu. Je možná škoda, že toto téma nebylo použito a „vytěženo“ ještě o něco více, ale s oboustranným smířením se s odlišností toho druhého dokáže čtenář bez problému žít.

Co se týká Edgara, možná je ve svém počínání místy až příliš dokonalý; takový ten romantický idylický hrdina mnoha dívčích snů. Hrb ho nijak neomezuje v hrdinských skutcích, vydrží víc než kůň a mozkovnu má jako Sheldon Cooper.

Ostatní postavy dokonale pasují do škatulky starosvětského dobrodružného příběhu. Podařený je hlavní zloduch, skutečný náboženský fanatik, který se nebojí obětovat své věrné a podřídit vše svým cílům bez nějakých velkých efektů a patetických proslovů. Co na tom, že je to předvídatelné a archetypální, tohohle zmetka prostě budete autorce věřit.

A když na závěr vše sesypeme na jednu hromadu, dostaneme příjemné dobrodružné čtení s mírně romantickým nádechem a kupou „starosvětského“ hrdinství. Postavy jsou výrazné, byť také místy idealizované. Ale co je nejdůležitější: Poslední bůh je napsaný čtivě, text „klouže“. Je zřejmé, že Lukačovičová má zkušenosti s vedením a dynamikou příběhu, takže dokázala odhadnout moment, kdy je možné zvolnit a zařadit přemýšlivější pasáž, a zároveň nerozbít tempo celého příběhu. Kromě toho má kniha i edukativní podtext zakomponovaný do děje zcela nerušivě. Pokud se chcete dozvědět něco o „starých indických bájích a pověstech“, jste rozhodně na správném místě.

Lucie Lukačovičová: Poslední bůh

Vydal: Klub Julese Verna, 2019

Obálka: Jana Šouflová

Počet stran: 320

Cena: 290 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď