Na stránkach Fantasy Planet máte možnosť prečítať si recenziu na prvú publikáciu novej knižnej série Velká bouře v českých zemích, dvoch známych autorov fantastiky,
a to Lucie Lukačovičovej a Jana Kotouče. Keďže vlastná tvorba týchto spisovateľov je veľmi rozmanitá a u čitateľov žne jeden úspech za druhým, zaujímalo nás, čo môžeme čakať od ich spoločného dieťatka, zvlášť, keď nehodlajú zostať len pri jednom… A vlastne, ako sa to stalo, že k splodeniu potomka vôbec došlo? S Lucii Lukačovičovou a Janom Kotoučem sa rozprávala Ena.
Ako sa to stalo, že ste začali uvažovať nad tým, že by práve vám dvom išlo spoločné písanie? Že ste práve vy dvaja, ako autori, naladení na spoločnú nôtu?
JK: S Luckou jsme se znali několik let. Když jsem četl její román Poslední bůh, uvědomil jsem si, že píšeme sice o různých věcech, ale podobným stylem. Chtěl jsem si vyzkoušet spoluautorství a měl jsem dvě jednoduché podmínky: Potřeboval jsem, aby mě se spoluautorem bavilo pracovat, a aby výslední dílo bylo ideálně lepší, než co bychom napsali každý zvlášť.
LL: Líbilo se mi, co píše Honza; jemu se, jak říká, zamlouvalo, co píšu já. A samozřejmě jsme nejdřív vyzkoušeli, jestli se nesežereme – napsali jsme spolu úspěšně povídku v angličtině. Je to shodou okolností alternativní historie, stejně jako Velká bouře, jmenuje se The Hidden People a vyšla v Grantville Gazette #101.
Ktorý z vás dvoch bol tým, kto navrhol spoluprácu?
JK: To jsem byl já. Něco ve stylu: „Ahoj, nechtěla bys se mnou napsat sedm knih?“ (České země budou trilogie, ale máme nápady i na jiné projekty).
LL: Je to tak. Ta historka končí tím, že Honza popíše mou reakci slovy: „A ona nezdrhla.“
Prečo ste sa rozhodli spoločne pracovať na tematicky podobnom projekte ako je Honzova séria Nad českými zeměmi slunce nezapadá?
LL: Byl to Honzův nápad a mě prequel k Českým zemím hodně lákal. Ta série je skvělá.
JK: Já dlouho věděl, že bych chtěl vyprávět příběh krátce po Velké bouři a jak se stalo, že máme monarchii a jsme námořní velmoc. Zároveň jsem ale měl dojem, že ten příběh je potřeba vyprávět trochu jinak, podívat se na to z jiného úhlu pohledu. A proto jsem k tomu právě chtěl mít Lucku.
To, čo určuje smer týchto príbehov je fakt, že došlo k zatopeniu značnej časti Európy. Honzo, inšpiroval si sa biblickou potopou?
JK: Přiznám se, že na biblickou potopu jsem nemyslel, alespoň ne aktivně. Ale často jsem tehdy hrál Civilizaci a moje nejoblíbenější mapa tam byl svět, kde je spousta malých ostrovů, takže je nutné budovat námořnictva. A říkal jsem si: „Proč by tam nemohlo být Česko-slovenské námořnictvo?“
Viem, že Jan je zapálený do vojenskej histórie. Lucie, bol to len on, kto si musel naštudovať zbrane, ich používanie, štruktúru Rakúsko – Uhorskej armády a mnoho iných detailov alebo si sa pre román obetovala aj ty?
LL: Jsem přirozeně zvědavá, zajímá mě prakticky všechno. Takže i když jsem vlastně pro společné psaní nepotřebovala vědět, co je regiment a batalion, tak jsem to vědět chtěla. I tak jsem nezačínala úplně od nuly, nebyla jsem military problematikou zcela nepolíbená.
Čo si si musela z histórie naštudovať pre potreby knihy iba ty, Lucie?
LL: Ponořila jsem se hodně do studia života obrozenců. Jednotlivé osobnosti v Čechách, ale i na Slovensku, takže se mi otevřel pohled na spoustu zajímavostí, o kterých se nám ve škole nikdo ani nezmínil. Ale neřekla bych, že jsem se tím zabývala „jenom“ já, protože jsem svoje objevy nadšeně sdělovala Honzovi a spolu jsme se pak rozhodovali, jestli a jak je začleníme do románu.
JK: A já měl zakázáno zabít Karolínu Světlou!
Prečo bola práve Karolína Svěltá pod takouto extra ochranou?
LL: Její příběh ještě pořádně nezačal; její smrtí bychom jako autoři vlastně nic neztratili, a tak se to nabízelo. Bylo by to laciné prvoplánové „maso na odstřel“.
JK: A já měl právě dojem, že tam těch postav a obrozenců je už moc, a nebylo by na škodu nějaké kusy toho stáda poslat na jatka.
Vedeli by ste si predstaviť žiť v reálnej prvej polovici devätnásteho storočia?
JK: No, představit si to umím a díky tomu jsem rád, že tam nežiju. Lidi vidí ty literární salóny a krásné šaty, ale nevidí tu většinu populace, co makala v zemědělství nebo všelijakých manufakturách. A hlavně, i kdybych byl ve „vyšších vrstvách“, nejspíš by mě nadšení velice rychle přešlo ve chvíli, kdy by mě rozbolely zuby. A penicilín a antibiotika jsou taky fajn vynálezy.
LL: Taky bych tam setsakra žít nechtěla! Preferuji historická období, kdy mám k dispozici nejen antibiotika a zubaře, ale taky sprchu s teplou vodou, kdykoliv si vzpomenu.
Patrili by ste medzi buditeľov alebo by ste sa držali od tohto diania bokom?
JK: No rozhodně bych byl obrozencem, vedl debaty s Josefem Kajetánem Tylem a hádal se s Karlem Havlíčkem Borovským… tedy, přijde na to, v jaké době. Když bylo Borovskému jako mně, byl už čtyři roky po smrti.
LL: Pro mě to je hrozně dobrá a zákeřná otázka. Myslím, že nemám v těle tu správnou aktivistickou žilku, ale kdybych měla tu možnost, určitě bych psala a chtěla publikovat; a pořádala bych salóny. Chtěla bych, aby literáti, intelektuálové a kreativci měli prostor, kde se setkávat. Určitě bych se zaujetím četla noviny, i když by se našli tací, kteří by mi blahosklonně oznámili, že se to pro ženu nehodí.
Ako by sa vám dvom pozdávalo žiť vo vašej vlastnej alternatívnej minulosti? Vete plávať?
JK: Plavat umím, horší by to bylo s těmi bandity, zničenou infrastrukturou a nemocemi. Ne nadarmo se říká, že dobrodružství je, když je někdo vymrzlý, unavený a hladový někde hodně daleko od vás.
LL: Jsem vcelku dobrý plavec, ale tak dobře neplave nikdo. Nechtělo by se mi zažít Velkou bouři, jsou to nadmíru „zajímavé časy“.
Honzo, nedávno som dočítala tvoje romány Komanda Omega a Expanzní sektor. Trvá ti dlho než sa preorientuješ zo sci-fi žánru na alternatívnu históriu?
JK: No, většinou se přeorientuju tím, že začnu víc vyhledávat čtení a filmy z podobného žánru. Například teď píšu pokračování Velké bouře a k tomu poslouchám audioknihy Sharpa od Bernarda Cornwella a naposledy jsem si pouštěl režisérskou verzi filmu Gettysburg, což mi obojí dobře udržuje hlavu v 19. století. Až se potom vrhnu zase do sci-fi, budu víc číst a sledovat jiné sci-fi.
Ale někdy mi mozek začne skákat jinam sám od sebe. V létě jsem psal fantasy z antiky a najednou jsem měl strašnou chuť psát hard sci-fi román. Nakonec jsem to ukočíroval, že jsem si k tomu románu alespoň napsal poznámky.
Lucie, ty píšeš skvelú sériu o tajnej organizácii Azyl, kvôli ktorej alebo aj kvôli ktorej si už precestovala kus sveta. Nenarušilo ti písanie spoločnej knihy cestovateľské plány?
LL: Všechno je otázka odhodlání a dobré organizace. Znáš to rčení „Aut viam inveniam aut faciam – buď si cestu najdu, nebo si ji vytvořím“? Chtělo to trochu důsledného plánování, ale zkoordinovali jsme se velmi dobře.
Mohli by ste nám vysvetliť, ako prebieha také spoločné písanie?
JK: Nejdřív dlouho brainstormujeme. Vířivka je na to dobré místo. Tam nám skoro začala slézat kůže.
LL: Postupné rozpouštění se ve vířivce člověka motivuje ke svižné kreativní práci.
JK: Pak jsme si sepsali detailní bodovou osnovu, co se v příběhu kdy stane. A barvičkama jsme si rozdělili, kdo bude psát co. Zůstalo tam pár sirotků, které nikdo nechtěl, tak to jsme brali nějak věcně.
Čo na vašu spoluprácu hovoria vaši partneri? Nemali niekedy pocit, že stoja bokom?
LL: Moje drahá polovice mě podporuje – a já si toho vážím.
JK: Tak většina partnerů spisovatelů nezápasí o pozornost ani tak se spoluautory jako s postavami. Tak kdokoliv si vezme spisovatele, či spisovatelku, si musí uvědomit, že dotyčný bude trávit víc času „někde jinde“. Mnohem víc času trávím například s Hilou Ebanovou.
Keď už si nadhodil Hilu Ebanovou… Nežiarli na ňu manželka? Predsa len…Je to kus ženskej, navyše by ako geneticky upravená bojovníčka dokázala odrovnať každého nepriateľsky naladeného antifanúšika či vydavateľa, ktorý by ti nechcel vydať román.
JK: Tak samozřejmě, že s Hilou trávím víc času než s manželkou. Život se spisovatelem je už takový… Teda, ne že by život s lékařkou neměl také svá velmi zajímavá specifika. Moje žena zase po večerech tráví čas s Ellen X. Sun, Junzi Shi a Jacobem Mandellem skrz jejich životní dílo Core Radiology: A Visual Approach to Diagnostic Imaging, druhá edice.
